Evidentno je postojanje veceg broja filozofsko politickih paradigmi u savremenoj politickoj teoriji i praksi. Svaka od njih (liberalna, radikalna konzervativna, socijalisticka) poseduje odredjene prednosti, ali je i bremenita - odredjenim opasnostima. Autor je misljenja daje neophodna njihova sinteza u pokusaju da se one primene na aktuelni drustveni trenutak u Srbiji. Proces transformacije drustva u svakoj drzavi je specifican i svaka mora da nadje sopstveni model za pristup pomenutom procesu. Clanak namerava da istrazi mogucu sintezu politickih paradigmi i da predlozi nacin (...) njihovog spajanja. U obzir ce se uzeti. pre svega, liberalna, ali i konzervativna i savremeno-socijalisticka (socijaldemokratska) filozofsko-politicka paradigma i promisljati ce se o mogucnosti njihovog ukrstanja. (shrink)

Tijdens zijn bewogen leven schreef Dirck Volckertsz Coornhert (1522-1590) vele teksten en voerde hij talloze gesprekken. Zijn doel: zijn medemensen overtuigen van het belang om niet slaafs achter anderen aan te lopen maar zélf na te denken. Want elk mens heeft voldoende redelijke vermogens om het leven zelfstandig vorm te geven en het goede te doen. De Kruidhofjes bevat twee bundels met dialogen – gesprekken die Coornhert zelf voerde of onderweg heeft gehoord. De dialogen zijn te zien als medicijnen tegen (...) wat Coornhert zag als de ziekte van zijn tijd: onnadenkendheid en religieuze scherpslijperij. Enerzijds probeert Coornhert obstakels voor een goed en gelukkig persoonlijk leven weg te halen. Hier gaat het vooral om het bestrijden van onbegrip en onwetendheid. Anderzijds probeert Coornhert obstakels voor vreedzaam samenleven op te ruimen. Dat is de reden waarom nogal wat dialogen ingaan op religieuze kwesties als kerkbezoek, de mis en kerkelijke ceremonies; onenigheid over deze onderwerpen vormde immers de belangrijkste oorzaak van de heftige onderdrukking, vervolging en oorlog in de zestiende eeuw. Dit verklaart ook de felheid van veel van de dialogen. Discussies over religieuze denkbeelden en gebruiken waren niet zomaar interessant tijdverdrijf voor bij de borrel. Het ging ergens om: om de waarheid, je zielenheil en de inrichting van de maatschappij. In 45 dialogen probeert Coornhert zo zijn medemens te motiveren tot eerlijkheid naar zichzelf en verdraagzaamheid naar de ander. (shrink)

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:Reviewed by:Ippolito Desideri S.J.: Opere e BibliografiaFrancis V. TisoIppolito Desideri S.J.: Opere e Bibliografia. By Enzo Gualterio Bargiacchi. Roma: Institutum Historicum S.I., 2007. 303 pp.One of the great lacunae in the history of Buddhist-Christian relations has been a lack of attention to the work of missionaries who reported on Buddhist belief and practice in various parts of East and South Asia. As a result, the important work [End Page (...) 166] of the Italian Jesuit Ippolito Desideri (1684–1733) has not received the attention it deserves. There had been centuries of missionary contact with the Buddhists of Sri Lanka, Japan, and China, but it was not until the mission of Desideri to Tibet (1716–1721) that the connection between the Buddhism of Southeast Asia and that of China and Japan could be established on the basis of Desideri’s study of Tibetan historiographical materials.Desideri was the first European to become fluent in Tibetan, the first to understand Buddhist Mahayana scholasticism, the first to grasp the meaning of Vajrayana ritual and practice, the first to describe the political situation of Tibet, the first to engage in serious debate with Tibetan lamas, and the first to write extensively on Catholic Christianity in Tibetan. Desideri left a body of works in Tibetan that have been translated into Italian by Giuseppe Toscano, SX, and published by IsMEO during the 1980s. Yet Desideri’s greatest achievement, the translation into Latin of Je Tsong Kapa’s Lam Rim Chen Mo, seems to have been lost. Moreover, the great intellectual and spiritual accomplishments of this Jesuit missionary were not much appreciated in his own lifetime, in part because of the political situation of the Society of Jesus at that time. As a result, although the overall facts of Desideri’s life were never completely forgotten, his writings lay hidden in the Jesuit Archives at Rome at precisely the time when those engaging in contact with Asian religions would have benefited from his insights.The author of this summary of the works of Ippolito Desideri and of the entire corpus of materials related to his oeuvre, Enzo Gualtiero Bargiacchi, is convinced that even today the works of this eighteenth-century Jesuit missionary have something to offer. I would agree with Bargiacchi, because I am equally convinced that the Desiderian project is in many ways a better model for interreligious dialogue between Christians and Buddhists than any of the more recent models that have been proposed and implemented since the Second Vatican Council. Recent essays by Trent Pomplun and Michael Sweet in Buddhist-Christian Studies (vol. 26, 2006) have shown that exchanges between missionaries and Buddhists in the seventeenth and eighteenth centuries were more profound and more fruitful than we are inclined to believe on the basis of superficial histories of the period. It seems that, with the suppression of the Jesuits (1773–1815), a certain retrenchment in the Catholic theology of grace operating outside the confines of the Church set in, muting the vibrant speculations of theologians seeking to make theological sense of the reports of missionaries such as Desideri.Desideri’s approach to the Buddhism of Tibet continues to challenge our own approach to interreligious dialogue. In the first place, Desideri underwent extensive linguistic, spiritual, and theological training as a young Italian Jesuit. He seems to have had unusual physical stamina and mental acuity, particularly for the study of languages. He learned Tibetan in about four months and immediately began writing a treatise, the Tho rangs, explaining Christianity to the Tibetan literati. As his Tibetan improved, he composed other, more sophisticated works in which he took up the topics on which Buddhists and Catholic Christians could agree (the contingency of the created world, the moral law) and on which they disagree (the law of karmic retribution, [End Page 167] emptiness, reincarnation, soteriology). Desideri sought to take seriously the philosophical positions of the lamas, with whom he lived and engaged in debate. He adapted his presentation of Christianity to the linguistic requirements of Tibet, and he did not hesitate to acknowledge the excellence he found in the moral character and intellectual refinement of the Tibetans. Finally, one detects a respect... (shrink)

[Still Some More Notes on what is in my Book].

V tomto článku předkládám některé důvody proti Dvořákovu nedeterministickému pojetí svobodné vůle, které vyložil ve své nedávno publikované knize Kauzalita činitele. Zejména se zabývám Dvořákovým řešením problému náhody, podle kterého je akt svobodné vůle náhodný do té míry, do jaké se nepodřizuje deterministickým zákonům, a do této míry také nemůže být předmětem morálního hodnocení. Proti Dvořákově koncepci stavím vlastní pojetí svobodné vůle, které je variací na to, co Dvořák označuje jako „standardní teorie“. Z hlediska tohoto pojetí je svobodná vůle možná (...) i v deterministickém světě. Analyzuji, v čem spočívá volba mezi alternativními možnostmi, a argumentuji, že je možné mít kontrolu nad vlastním jednáním, i když nemáme kontrolu nad minulostí, která toto jednání jednoznačně determinuje. Zároveň vysvětluji, proč se v ostrém rozporu s Dvořákovou koncepcí domnívám, že člověk v deterministickém světě může nést odpovědnost za své činy. (shrink)

Aristotel na samem zaključku Druge analitike zapiše: »nič ne more biti skladno z resnico bolj od znanstvenega razumevanja, razen mišljenja «. Ta trditev bi lahko bila problematična, če upoštevamo aristotelsko načelo izključenega tretjega, ki pravi, da med resnico in zmoto ne obstajajo vmesne stopnje. Dejansko Aristotelova logika ne pušča prostora za naraščajoče resnice, tako da je treba to domnevno višjo resnico razumeti na bolj posreden način. Po kritični obravnavi nekaj zadevne literature bo pomen Aristotelovega izraza alēthésteron razumljen na naslednje načine: (...) natančneje zaradi njegovega enotnega predmeta; bolj gotovo in prepričljivo; bolj orientacijsko in vodeče; pojmovno predhodno; in končno bolj vzročno za resnico. Mišljenje bo razumljeno kot ne-inferencialen način razumevanja, katerega pozitivna resničnostna vrednost je vedno enaka tisti, ki jo zagotavlja znanstveno vedenje. (shrink)

Book review:Galilei, Galileo. Prubíř. Translation by Markéta Ledvoňová and Jana Malá. Edited and commented by Markéta Ledvoňová, Daniel Špelda, and Vladimír Štefl. Praha: Togga, 2020. 354 pages.

Abstrakt/Abstract Článok argumentuje, že idea tzv. sociálneho obratu, ktorá pochádza z dielne normatívneho pragmatizmu a ktorú v jednom zo svojich textov propaguje aj Vojtech Kolman, neprináša žiadne ovocie, ak je prenesená do oblasti epistemológie. V závere článku je preto načrtnutá alternatívna interpretácia idey sociálneho obratu a jej dôsledky pre epistemológiu. The paper argues that the idea of the so-called social turn introduced by normative pragmatism, and promoted also by Vojtech Kolman in one of his papers, bears no fruit when transferred (...) to the field of epistemology. Therefore, an alternative interpretation of the idea of social turn, as well as its consequences for epistemology, is outlined at the end of the paper. (shrink)

[What It’s Like, or What It’s About? The Place of Consciousness in the Material World] Summary: The book is both a survey of the contemporary debate and a defense of a distinctive position. Most philosophers nowadays assume that the focus of the philosophy of consciousness, its shared explanandum, is a certain property of experience variously called “phenomenal character,” “qualitative character,” “qualia” or “phenomenology,” understood in terms of what it is like to undergo the experience in question. Consciousness as defined in (...) terms of its phenomenal aspect is often called “phenomenal consciousness.” The major issue that occupies most thinkers is whether this phenomenal character happens to be a physical property, or whether it is rather sui generis. Those who believe the former are materialists; those who conclude the latter are dualists. As the currently dominant metaphysic is materialism – also sometimes called physicalism – the challenge appears to be to slot phenomenal properties among the physical properties that ultimately make up the world. David Chalmers argued powerfully that we can go very far in situating many mental properties in the physical world – namely, the properties that can be understood in functional terms – but that phenomenal properties resist such a treatment. Chalmers calls this “the hard problem” of consciousness. But there are also some quite powerful positive arguments for dualism. The two most influential ones are the modal argument, also offered by Chalmers, and the knowledge argument invented by Frank Jackson. Chalmers invites us to conceive of creatures that are exactly like human beings – physically, functionally, behaviorally – only bereft of phenomenal consciousness. If such creatures are conceivable, says Chalmers, they are metaphysically possible. And if they are metaphysically possible, materialism is false. Jackson, for his part, suggests we imagine Mary who has spent her entire life inside a black-and-white room and has seen the world through a black-and-white TV screen. But she also happens to know everything there is to know about the physics of color. And yet, Jackson suggests that once Mary is finally released from her room and sees a lawn outside, she learns something new: that this is what it is like to experience green color. The current work on consciousness is by and large characterized by attempts to answer these two dualistic arguments. I try to make sense of the positions within the domain of philosophy of consciousness by means of two major distinctions that mutually intersect. First, there is a distinction between dualism and materialism. An apparent third alternative currently on offer, the so-called Russellian monism, is unstable, collapsing into either dualism (panpsychism) or materialism (Russellian physicalism). Materialism comes in two main flavors: either the a posteriori physicalism, which detects an epistemic gap between phenomenal and physical truths, hence denying that the former could be derived from the latter; or the a priori physicalism, which does not acknowledge any such obstacle. The second major distinction is between phenomenism and representationalism. It’s true that Ned Block, who introduced this contrast, meant to distinguish between two kinds of materialism. But I believe that the distinction actually intersects the one between materialism and dualism. We thus arrive at a table with six slots, representing six main positions in the philosophy of consciousness: (1) dualist phenomenism (Chalmers, the early Jackson, and Tyler Burge); (2) dualist representationalism (René Descartes); (3) aposteriori materialist phenomenism (Block); (4) a posteriori materialist representationalism (Michael Tye, Fred Dretske, David Rosenthal); (5) a priori materialist phenomenism (David Lewis); and (6) a priori materialist representationalism (Daniel Dennett, Derk Pereboom). However, this scheme is in fact somewhat misleading. It is true that Dennett is usually classified as an apriori materialist (or, more precisely an apriori materialist representationalist), but I believe that needs to be corrected. In order to understand why, I first analyze varieties of materialist representationalism in detail, in particular various construals of phenomenal character in terms of representation, or intentionality, which includes a discussion of the identity of its content (the issue of externalism). By contrast, Dennett rejects the concept of phenomenal character. Consciousness has no intrinsic, publicly inaccessible properties. On that ground, Dennett builds an empirical, fully functionalist theory of consciousness, which he also tries to integrate within a general Darwinian framework. From that point of view, one can contrast Dennettian and representationalist views on the issue of animal consciousness. In addition to his rejection of phenomenal character, Dennett also abstains from the regular metaphysical departure point of regular materialism. He does not so much ask how an enigmatic property of consciousness fits an antecedently characterized world, but rather how far we can investigate all aspects of the world, including consciousness, using the scientific method. He is thus a methodological naturalist, rather than a metaphysical materialist. While this approach removes obstacles to the science of consciousness, it does not solve what might be called “the hardest problem” – of intentionality, not phenomenal consciousness. The hardest problem consists in the fact that our intentional discourse involves conflicting commitments that prevent a coherent metaphysic of representational states. However, it does not follow that we should give up on this discourse as a theoretical means of reduction as well as a practical tool of explanation. But it might be that intentional discourse is a somewhat pseudo one. (shrink)

Táto štúdia ponúka stručné uvedenie do sokratovskej otázky, pričom sa v nej kladie dôraz predovšetkým na Platónovho Sókrata. Prvá časť príspevku sleduje vznik sókratovskej otázky v antike. V druhej časti sa pojednáva o vzostupe Platónovej autority v riešení tejto otázky. Nasledujúca časť podáva argumenty, prečo je Platónov portrét Sókrata z pohľadu historika filozofie neudržateľný a nedôveryhodný. Navrhované riešenia sókratovského problému spočívajú v zdržaní sa úsudku o historickej autentickosti Platónovho Sókrata.

[Précis of What It’s Like, or What It’s About? The Place of Consciousness in the Material World] The paper provides a summary of my recent Czech-language book, WHAT IT'S LIKE, OR WHAT IT'S ABOUT? THE PLACE OF CONSCIOUSNESS IN THE MATERIAL WORLD (2017). As suggested by the subtitle, the topic of the book is philosophy of consciousness. In the contemporary literature, most participants have in mind the so-called phenomenal characters, and the main issue debated between dualists and materialists is whether (...) these characters are material properties. Even the Russellian monists, who otherwise present themselves as an alternative to both dualism and materialism, accept the concept of phenomenal character. I express doubts about this concept in chapter six of my book; accordingly, I allot most space in the paper to the material from this chapter. Despite the majority opinion, I believe that no agreement has in fact been reached concerning the content of this concept. Similarly to Daniel Dennett, I recommend trying to develop a philosophy of consciousness without the concept of phenomenal character. As is well known, Dennett – to some extent similarly to the aforementioned materialists – proposes a reduction of consciousness in terms of representation. However, I wound up rather more skeptical than Dennett, since following up on my previous book, THE METAPHYSICS OF ANTI-INDIVIDUALISMU (2008), I claim that a naturalistic theory of representation is incoherent. (shrink)

V pričujočem prispevku bom kritično presodil dva splošno sprejeta pristopa k umetnosti in estetiki, ki nakazujeta, da filozofska estetika ni več mogoča. Tako sociologija umetnosti kot tudi številni poststrukturalistični pristopi k umetnosti trdijo, da so pokazali, da sta tradicionalna umetnostna zgodovina in filozofija umetnosti nelegitimni. Sociologija umetnosti in poststrukturalistična teorija sta obe prišli - po povsem različnih poteh -do podobnega sklepa: estetika je v osnovi ideološki diskurz, ki mora biti demaskiran. Poskušal bom pokazati, da Bourdieujev pristop - čeprav razjasni nekatere (...) aspekte umetnostne presoje -resno napačno razlaga naravo sodobne filozofske estetike. Zdi se mi, da so mnogi poststrukturalistični misleci zagrešili isto napako, kot jo je Bourdieu: nagnjeni so k temu, da tradicionalno umetnostno in literarno zgodovino itd. razumejo kot neizpodbitno »logocentrično« in »esencialistično«. To je tako, kot da bi hoteli povedati, da mrrabiti vsaka, svojega imena vredna estetika esencialistična, nezgodovinska in zatorej ideološka. Trdim, daje koncept umetnosti, kot ga mi poznamo in ki seje izoblikoval v sedanjo obliko konec 18. stoletja, zgodovinski koncept. Umetnost, kot jo mi poznamo, ni večna, čeprav presega naše življenje. To pa ne pomeni, da umetniškega vzgiba, kije soroden simbolnemu in kije lahko uresničen na mnogo načinov v različnih zgodovinskih in kulturnih pogojih, ne moremo legitimno obravnavati kot stalno odliko človeške narave. Človek ni samo zoon politikon, temveč tudi zoon symbolikon. Estetika je med drugim racionalni odraz naše potrebe po simbolih ter naše zmožnosti simbolizacije. (shrink)

V tomto príspevku sa obhajujú niektoré argumenty proti kontextualizmu, ktoré sa pokúsil spochybniť Lukáš Likavčan v článku (Likavčan, 2012). Ukazuje sa, že (i) kontextualizmus neposkytuje v niektorých prípadoch správne predikcie vyjadreného obsahu; (ii) kontextovú citlivosť postuluje aj tam, kde to nie je potrebné; a (iii) buď predpokladá pravdivosť verzie konkurenčného sémantického minimalizmu, alebo je jeho obhajoba kruhová.

Knížka je určena každému, kdo se zajímá o logickou stavbu a základy matematiky a o začátky moderní matematické logiky. Aniž předpokládala zvláštních věcných znalostí, navazujíc na tradiční středoškolskou logiku, přibližuje čtenáři výraz a methodu logiky moderní. V podstatě jde o řešení dvou otázek: jak se odvozují matematické věty a jaké jsou logické základy matematiky. Probírá spojování výroků, výrokové vzorce, obecné a existenční výroky, logickou dedukci adruhy důkazů, některé matematické pojmy (množina, vztah, zobrazení, funkce), definice a jejich vlastnosti i systémy axiomů (...) a požadavky, jež na ně klademe. (shrink)

Ve svém článku ‘Je elementární logika totéž co predikátová logika prvního řádu?’ (Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 42, 1997, 127-133) klade Jiří Fiala nesmírně zajímavou otázku, zda je opodstatněné ztotožňovat elementární logiku s predikátovou logikou prvního řádu; s pomocí argumentů propagovaných již delší dobu finským logikem a filosofem Jaako Hintikkou (viz již jeho Logic, Language-Games and Information, Clarendon Press, Oxford, 1973; nejnověji jeho The Principles of Mathematics Revisited, Cambridge University Press, Cambridge, 1996) naznačuje, že by tomu tak být nemuselo. Myslím, (...) že uváděná argumentace stojí za bližší rozbor. Hintikka v podstatě říká: Kvantifikované formule predikátové logiky jsou svou podstatou o vybírání prvků z univerza; například ∀x∃yR(x,y) neříká nic jiného než to, že ke každému x můžeme vybrat y, které je k němu ve vztahu R. Obecněji říká Hintikka to, že každá formule je vlastně zápisem určité hry (ve smyslu matematické teorie her), jejíž některé tahy spočívají ve vybírání individuí. Na základě tohoto se pak ptá: je nějaký rozumný důvod, proč se omezovat jenom na hry toho typu, které jsou vyjádřitelné formulemi standardního predikátového počtu? Proč připouštět jen hry s úplnou informací (tj. ty, při kterých jsou při každém tahu k dispozici všechny tahy předchozí), proč vylučovat hry jiné; tudíž proč připouštět jen lineárně uspořádané kvantifikátory, a nepřipustit i kvantifikátory uspořádané třeba jen částečně? Hintikkova argumentace je příkladem argumentace typu formule logiky prvního řádu jsou ve skutečnosti o tom a o tom, tudíž ... . Uveďme pro ilustraci jiný nedávný příklad stejného argumentačního schématu, který pochází od Johana van Benthema (Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford, 1997). Ten říká: Kvantifikátory jsou v podstatě modality, kvantifikované formule jsou tedy formule modální a jsou tudíž o existenci nějakých alternativ: formule ∀xP(x) říká, že P(x) je nutné, neboli že P(x) platí v každém „dosažitelném možném stavu věcí“, zatímco formule ∃xP(x) říká, že P(x) je možné, neboli že platí alespoň v jednom takovém stavu věcí.. (shrink)

Článek se zabývá problematickou politické korektnosti ve vztahu k feministické filosofii vědy. Zaměřuje pozornost na užší pojem politické korektnosti - hodnotově motivovanou nekorektní práci s fakty. Konstatuje, že navzdory explicitnímu soustředění feministických autorek a autorů na význam hodnot v projektu vědy nelze chápat feministickou filosofii vědy jako politicky korektní nebo jako vybízení k politicky korektní vědě. Naopak se politicky korektní argumentace v tomto užším smyslu mohou dopouštět i práce vystupující proti feministické či politicky korektní agendě ve vědě.

V prvej asti tohto prspevku diskutujem o hlavnch mylienkach Coenenovej et al. tdie (2009) o udskom zdokonaovan, ktor bola nedvno vypracovan pre Eurpsky parlament, v druhej asti definujem udsk podstatu a prirodzenos ako tak, zdrazujc, e udsk podstata nie je biologick, ale socilno-kultrna, a udsk prirodzenos nielen bio-psycho-socio-kultrna, ale sasne aj fyziklna, chemick a geologick. V tretej asti nakoniec vemi strune opisujem podmienky, za ktorch bude naa udsk alebo socilna forma pohybu hmoty definitvne vystriedan dokonalejou a "morlnejou" nadsocilnou formou pohybu.

V svojem prispevku bom zajel le del problematike, ki je zajeta v problemskem polju razprav o razumu in nerazumu, racionalnosti in neracionalnosti. Razum ni dejstvo, ki bi obstajalo, niti ni obča potenca, ki bi jo bilo treba le uporabiti, marveč je možen le kot način bivanja ljudi v spletu zgodovinskih okoliščin, ki spodbujajo srečevanje in povezovanje dveh temeljnih potreb ljudi: potrebe po sproščanju racionalnosti diskurzov iz omejenih in enodimenzionalnih »otokov racionalnosti« ter potrebe po emancipaciji demokratskih družbenih odnosov iz prav tako (...) omejenih in popačenih »otokov emancipacije«. (shrink)

Knjiga obravnava nekatera pojmovanja odnosa med telesom in filozofijo v 17. in 18. stoletju, natančneje v okazionalizmu, francoskem materializmu in britanskem utilitarizmu. Razdelek o okazionalizmu med drugim obravnava Malebranchevo pojmovanje telesa prvega človeka, ki je določalo njegova filozofska prepričanja, to pa celo do te mere, da je sprememba v njegovi fiziologiji, do katere je prišlo ob grehu, usodno zaznamovala ves nadaljnji potek zgodovine filozofije. Razdelek o materializmu poskuša rekonstruirati filozofijo, ki jo razvija sámo telo, ki je pri Diderotu dobesedno prišlo (...) do besede. Trdno prepričan, da telo ve o samem sebi več, kot ve duh o njem, Diderot razvije filozofijo materializma kot govor telesa o samem sebi. Razdelek o utilitarizmu pa med drugim obravnava Benthamovo filozofijo telesa po smrti in sámo telo, katerega posmrtna usoda je rezultat te filozofije, namreč filozofovo lastno ohranjeno telo oziroma tako imenovano avto-ikono, ki je bilo v očeh utilitarističnega modreca tisto, ki bo po smrti »njegov lastni jaz«. (shrink)

Knjiga obravnava nekatera pojmovanja odnosa med telesom in filozofijo v 17. in 18. stoletju, natančneje v okazionalizmu, francoskem materializmu in britanskem utilitarizmu. Razdelek o okazionalizmu med drugim obravnava Malebranchevo pojmovanje telesa prvega človeka, ki je določalo njegova filozofska prepričanja, to pa celo do te mere, da je sprememba v njegovi fiziologiji, do katere je prišlo ob grehu, usodno zaznamovala ves nadaljnji potek zgodovine filozofije. Razdelek o materializmu poskuša rekonstruirati filozofijo, ki jo razvija sámo telo, ki je pri Diderotu dobesedno prišlo (...) do besede. Trdno prepričan, da telo ve o samem sebi več, kot ve duh o njem, Diderot razvije filozofijo materializma kot govor telesa o samem sebi. Razdelek o utilitarizmu pa med drugim obravnava Benthamovo filozofijo telesa po smrti in sámo telo, katerega posmrtna usoda je rezultat te filozofije, namreč filozofovo lastno ohranjeno telo oziroma tako imenovano avto-ikono, ki je bilo v očeh utilitarističnega modreca tisto, ki bo po smrti »njegov lastni jaz«. (shrink)

Příspěvek se zaměřuje na otázky týkající se statusu filozofie na počátku 21. století – její pozice v oblasti lidského poznání a vymezení jejího vztahu ke speciálněvědním oborům. Akcentuje a mapuje ten rozměr filozofie 20. století, který se obrátil k jazyku a inicioval a formuloval debaty o vědní metodologii a o úloze filozofie při stanovování základů vědeckého poznání (tj. jeho filozofického fundamentu). Modelovým příkladem uvedených otázek bude v příspěvku analýza vývoje vztahu mezi tzv. analytickou filozofií jazyka a lingvistikou: bude stručně vymezena (...) jejich (vzájemná) pozice v procesu poznávání lidského jazyka a řeči a zkoumány možnosti stanovení hranice mezi těmito dvěma přístupy. Zároveň bude charakterizována povaha jejich nepochybných kontaktů a budou diskutovány důvody těchto procesů. V souhlasu s Lakoffovou tezí, že „na filosofii záleží také v akademickém světě, protože pojmové rámce, na nichž jsou založeny celé akademické disciplíny, mají obvykle své kořeny ve filosofii a […] zcela jistě to platí i v [...] lingvistice,“ poukážeme na historicky danou (explicitní či implicitní) filozofickou fundaci lingvistických teorií a nastolíme otázku, co činí tuto fundaci fundací filozofickou, co ji činí předmětem filozofie a co tedy v posledku znamená věnovat se filozofii jazyka (ve vztahu k lingvistickému zkoumání téhož předmětu). Podrobíme analýze hypotetickou odpověď na výše uvedené otázky – do jaké míry představuje filozofii jazyka reflexe/tematizace základních předpokladů o předmětu a metodě zkoumání, kterou provádějí lingvisté, do jaké míry je možné filozofii jazyka redukovat na metodologii lingvistiky a co by se nabízelo jako alternativa k této redukci. Na uvedeném základě se pokusíme vymezit prostor pro filozofické zkoumání související s jazykem. Analýza podoby tohoto prostoru by pak měla přinést odpověď na otázku po významu slovního spojení „specificky filozofický přístup a přínos“. (shrink)

V první části textu ukazuji, že paradox holiče není analogický Russellově paradoxu, ba že to vůbec není paradox. Poté se stručně věnuji otázce jeho pravděpodobného historického původu i původu jeho známých verzí. V závěru diskutuji zdroj jeho údajné paradoxnosti.

Abstrakt. Co je to myšlenka? Všichni se asi shodneme na tom, že každý z nás lidí si myslí různé věci, že všichni máme všelijaké myšlenky, a že právě toto naše myšlení je tím, co nás lidi odlišuje od ostatních tvorů a věcí, na které můžeme v našem světě narazit. Co to ale taková myšlenka je, jak vypadá a co dělá? A jak vůbec lze na takto položenou otázku odpovídat; je to věc empirického výzkumu, nebo snad něčeho jiného (třeba fenomenologické introspekce)? (...) V tomto článku hájíme tezi, že empirické zkoumání mysli (na rozdíl od zkoumání mozku) podstatným způsobem předpokládá pojmovou analýzu, která je doménou filosofie. (shrink)

Cieľom textu je nadviazať na diskusiu o spore realizmu a konštruktivizmu, ktorá prebehla medzi Jaroslavom Peregrinom a Tomášom Marvanom na stránkach časopisu Filosofie dnes. Samotná diskusia vznikla ako reakcia na Marvanom publikovanú knihu Realismus a relativismus. Marvan v nej zastáva špecifické stanovisko realizmu, z ktorého vedie kritiku relativizujúcich postojov. Peregrin tvrdí, že spor nie je možné riešiť, lebo obe súperiace strany sú v konečnom dôsledku nevyvrátiteľné a argumenty pre a proti sa držia v patovej situácii. Marvan tvrdí, že spor je (...) možné riešiť v prospech realizmu. Predkladaný text sa voči obom názorom vymedzuje a predstavuje návrh ako daný spor riešiť. Riešenie spočíva v rozpustení samotného sporu a v predstavení hybridnej koncepcie, ktorá problémy realizmu a konštruktivizmu prekonáva. Text je rozdelený na tri časti, v prvej je uvedená kritika Marvanom zastávaného realizmu, v druhej časti je predstavená stručná analýza zdroju sporu a v záverečnej časti je načrtnutá koncepcia, ktorá spor prekonáva. (shrink)

Cílem studie je zodpovědět otázku, co znamená v interpretujících humanitních či sociálních vědách zkoumat narativně. Interpretace je pojata jako explikace utváření významu. V návaznosti na toto pojetí je identifikována řada interpretačních dilemat. V tomto kontextu je uveden narativní přístup jako řešení těchto dilemat. Je pojednáno o povaze narativní perspektivy, o vztahu narativity a zkušenosti a o povaze narativních dat. Narativní výzkum je chápán jako rekonstrukce způsobů, jakými je utvářen význam narativními prostředky. Narativní interpretace umožňuje pohybovat se pružně a efektivně: 1) (...) mezi explicitními daty a exemplifikačními schématy, 2) mezi jedincem a kulturou, 3) mezi hermeneutikou podezření a hermeneutikou důvěry, 4) mezi částmi a celkem, 5) mezi obsahem a formou, 6) mezi strukturou a funkcí. (shrink)

Na základě vlivné Augustinovy analýzy chápal středověk lež jako vždycky špatnou, zatímco pozdější renesanční a barokní autoři Grotius a Milton tvrdili, že v některých případech je lhát správné. Předkládaná kompromisní pozice tvrdí, že lež je vždycky špatná, protože je to vědomé pronesení nepravdy za účelem oklamat, ale ne vždy, když pronášíme vědomou nepravdu, tak lžeme.

Nemonotónní logika vznikla za účelem systematicky zachytit tzv. zrušitelné uvažování, tj. typ každodenního uvažování, které vede jen k provizorně platným argumentům, jenž mohou být následně staženy s příchodem nových informací. Tím se ovšem nemonotónní logika dostává do ostrého kontrastu s klasickou logikou, která je monotónní, tj. žádné dodatečné premisy nemohou zrušit jednou již platné argumenty. To bylo pro mnohé dostatečným důvodem k tomu, aby nemonotónní logice upřeli status logiky. V tomto textu si ukážeme, že takový závěr je příliš unáhlený a (...) že nemonotónní logika má právo se nazývat logikou. (shrink)

Filosofové odedávna snili o jazyce, který by byl z hlediska řešení těch problémů, se kterými se potýkají (případně všech lidských problémů vůbec), vhodnější než jazyk, jímž nás obdařila příroda. Mnozí z nich si představovali, že filosofické problémy vznikají zčásti nebo zcela v důsledku toho, že přirozený jazyk není dostatečně přesným prostředkem vyjádření našich idejí a myšlenek - a že by se tedy vše spravilo, kdyby byl k dispozici jazyk, jehož výrazivo by bylo s našim myšlením - případně s naším světem (...) - v dokonalém souladu. Podle tohoto názoru je tím, co filosof (ale i vědec) potřebuje, jakási „abeceda lidských myšlenek“, která by nám umožnila „pomocí spojení jejích písmen a analýzy slov, která se z nich skládají, objevit a posoudit všechno ostatní“ (Leibniz) K tomu, aby se taková „abeceda“ dala vytvořit, ovšem zbývala jedna ‘maličkost’: bylo třeba posbírat a zinventarizovat všechny naše myšlenky a ideje, zjistit, pro které vyjádření nemáme, případně které vyjadřujeme nějak ‘nevhodně’, a tyto nedostatky a nesrovnalosti odstranit. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl nejmenší ponětí, jak tohle udělat: a Leibnizův projekt calculu philosophicu, stejně tak jako jiné podobné nápady, zůstal navždy pouhou utopií. (shrink)

Argumentace Tomáše Hříbka proti fenomenálnímu charakteru se opírá především o Dennettova stanoviska. Dennettem dlouhodobě preferovaná strategie při vypořádání se s tímto problémem je metodologický naturalismus. Tato strategie jistě přinesla své ovoce, zejména je-li řeč o otevření skutečně kritické diskuse na téma kválií. Problém vědomí je však v současnosti traktován spíše v rámci materialistické metafyziky, než z pohledu Dennettova metodologického naturalismu. Tato preference má své empirické, ale i filosofické důvody, o nichž jsme hovořili s Tomášem Marvanem v knize Vědomí a jeho (...) teorie. Protože Hříbkova monografie reaguje na některé názory z této knihy, komentuji Hříbkovy reakce a upřesňuji naše postoje. Zároveň se vyjadřuji k zařazení naší pozice v rámci materialistické metafyziky k materialismu typu B. V druhé části statě se zabývám problémem fenomenálního charakteru vědomé zkušenosti a snažím se argumentovat, že tento těžký problém nelze odstranit pouze tím, že se prokáže neudržitelnost tradičního chápání kválií. (shrink)

Publikace nechce ani plnit požadavky kladené na učebnici, ani podat soustavu logiky. Chce však formulovat koncepci odpovídající soudobému stavu poznatků a založenou na vědeckém světovém názoru. Úvodem objasňuje populární formou základní termíny a některé logické teorie. Poté vykládá teorii deduktivních soustav a předmět logiky, kritizuje současné názory na logiku a její místo v soustavě věd a vymezuje její vztah k ostatním vědním oborům, zejména k filosofii. Závěrem klade otázku, jak lze aplikovat logiku v metodologii, technice a kybernetice.

Responsione nostra disputationem cum L. Novák prosequimur, qui tractationem nostram, cui titulus “Různá pojetí matematiky u vybraných autorů od antiky po raný novověk”, impugnavit. Impugnatio a L. Novák sub titulo “Tomáš Akvinský instrumentalistou v matematice?” conscripta ansam praebuit nobis ad nonnulla, quae dixeramus, non solum clarius, sed etiam latius ac profundius explananda. Qua in re inprimis ad hoc attendimus, quomodo S. Thomas mathematicam, scientiasque medias necnon philosophiam intellexerit. Adhuc in nostra sententia sistimus, duplicem scil. ac valde diversam interpretationem harum disciplinarum (...) proponi posse. Quamquam multi textus testantur, S. Thomam mathematicam scientiasque medias realistice intellexisse, inveniuntur tamen apud eum dicta nonnulla, quae interpretationi favent instrumentalisticae. Hanc duplicem interpretationem prae oculis ponere multum iuvat, nostro iudicio, ad subsequentem intellectualem historiam, praecipue modernae aetatis, adaequate intelligendam.In our contribution we continue our discussion with L. Novák, who criticised our paper “Různá pojetí matematiky u vybraných autorů od antiky po raný novověk.” Novák’s critique titled “Tomáš Akvinský instrumentalistou v matematice?” served as an incentive for us not only to clarify certain points, but also to deepen our original exposition. We focused on Aquinas’s understanding of mathematics, the middle sciences and philosophy. We still insist that two substantially different interpretations of these disciplines are possible. On the one hand, there is much evidence for Aquinas’s realistic approach to mathematics and the middle sciences. On the other hand, ideas can also be found in Aquinas’s texts supporting an instrumentalist reading. In our opinion, it is important to point out these two approaches to the mathematical sciences in order to adequately understand the subsequent evolution of the history of ideas, especially in the modern period. (shrink)