Tato studie si klade za cíl představit antropologické a kosmologické názory ruského myslitele Nikolaje Fjodorova (1829 – 1903). Fjodorov nabízí fantastickou futuristickou vizi, v níž jsou nejen odstraněny války, nemoci a hlad, ale člověk ve snaze o své zdokonalení přemůže také smrt. Bratrství a láska povede podle Fjodorova sjednocené lidstvo k tomu, že životu vrátí všechny zemřelé předky. Tito vzkříšení lidé zabydlí zemi a později i celý vesmír. Fjodorov bývá považován za zakladatele filozofie ruského kosmismu. Mezi jeho žáky lze (...) zařadit i Konstantina Ciolkovského, který jako první uvažoval o možnosti dobytí vesmíru pomocí raket. Na Ciolkovského přímo navazují zakladatelé sovětského vesmírného programu. Autor této studie předkládá hypotézu, že myšlenka pilotovaných kosmických letů vznikla v pseudovědeckém prostředí ruského kosmismu. Přestože byly pilotované lety do vesmíru během dvacátého století tohoto svého z vědeckého hlediska problematického zdůvodnění zbaveny, dosud nikdo žádné vědecké zdůvodnění pilotovaných vesmírných letů nenabídl. (shrink)

Tato studie si klade za cíl představit antropologické a kosmologické názory ruského myslitele Nikolaje Fjodorova (1829 – 1903). Fjodorov nabízí fantastickou futuristickou vizi, v níž jsou nejen odstraněny války, nemoci a hlad, ale člověk ve snaze o své zdokonalení přemůže také smrt. Bratrství a láska povede podle Fjodorova sjednocené lidstvo k tomu, že životu vrátí všechny zemřelé předky. Tito vzkříšení lidé zabydlí zemi a později i celý vesmír. Fjodorov bývá považován za zakladatele filozofie ruského kosmismu. Mezi jeho žáky lze (...) zařadit i Konstantina Ciolkovského, který jako první uvažoval o možnosti dobytí vesmíru pomocí raket. Na Ciolkovského přímo navazují zakladatelé sovětského vesmírného programu. Autor této studie předkládá hypotézu, že myšlenka pilotovaných kosmických letů vznikla v pseudovědeckém prostředí ruského kosmismu. Přestože byly pilotované lety do vesmíru během dvacátého století tohoto svého z vědeckého hlediska problematického zdůvodnění zbaveny, dosud nikdo žádné vědecké zdůvodnění pilotovaných vesmírných letů nenabídl. (shrink)

Kierkegaardovo misaono nadahnuće motivirano je dvama nezadovoljstvima: prvo se tiče spekulativne filozofije i njezine nemogućnosti da zahvati zbiljnost pojedinca u njegovoj egzistencijalnoj danosti, a drugo se tiče građansko-kršćanskog svijeta njegova doba koji je u rasulu i gdje je »individua« posve dokinuta prevlašću »gomile«. Kako postati samim sobom, »jedan jedini«, odnosno »individua« , pitanje je koje Kierkegaard postavlja u središte svog filozofskog interesa. Put od običnog opstanka do zbiljskog egzistiranja, odnosno od »gomile« do »individue« ostvaruje se kroz tri stadija. To su (...) estetski, etički i religiozni stadij egzistiranja. U ovom se radu analiziraju njihovi ključni konstituensi i suodnos iščitavanjem primarno tri Kierkegaardova djela: Ili-ili, Bolest na smrt, Strah i drhtanje. I dok je odnos između estetskog i etičkog stadija dijalektički, religiozno stoji naspram estetskog i etičkog u naddijalektičkom odnosu. Taj se nad-dijalektički odnos pokazuje ključnim za interpretaciju Kierkegaardova mišljenja. -/- Kierkegaard’s philosophical inspiration was motivated by two displeasures: The first one concerns speculative philosophy and its incapability to grasp the reality of an individual in their existential givenness, and the second one has to do with the contemporary bourgeois-Christian world that had been falling apart and in which the “individual” was quite abrogated by the domination of the “crowd”. How to become one’s self, “unique”, or an “individual”, is the question Kierkegaard places into the center of his philosophical interest. The path from a common survival to a real existence, i. e., from the “crowd” to the “ndividual” is realized in three stages, through the esthetic, ethical, and the religious stages of exiastence. This paper analyzes their key constituents and their interrelation with an analysis of thre of Kierkegaard’s works: Either/Or, The Sickness unto Death, and Fear and Trembling. While the relation between the esthetic and ethical stages is a dialectical one, the religious is in a supradialectical relation to the esthetic and the ethical. This supradialectical relation is the key to the interpretation of Kierkegaard’s thought. (shrink)

Pričujoči članek obravnava vpliv dramske klime, v kateri se prepletajo zunanje in notranje okoliščine dramskega dogajanja, na odločitve, sodbe in ravnanja dramskih likov. To ponazarjava s primeroma iz Antigone in Trahink. V vzdušju povojnih Teb Ismena omahuje med strahom pred kaznijo in strahom pred božanskim srdom zaradi nepokopa Polinejka. Prav tako lahko vpliv dramske klime opazimo v Kreontovi spremembi odločitve glede Ismenine obsodbe na smrt. Posebno pozornost v članku dobi tudi zahtevno vprašanje atribucije verzov v Antigoni 572, 574 in (...) 576, ki pomembno vpliva na razume­vanje psihologije junakov. Druga obravnavana junakinja, Dejanejra, strahoma pričakuje prerokovano odločitev Heraklove usode v Tra­hini, na robu civilizacije. S spoznanjem resnice o Ioli se Dejanejrina psihološka napetost zaostri do skrajnosti in po premisleku, ki zori v njej v zaodrski tišini med prvim in drugim dejanjem, se odloči za usodno dejanje. (shrink)

Both Notch and NFκB signaling pathways are well‐known for regulating proliferation, differentiation and apoptosis. Recent studies have presented several lines of evidence supporting an integration of the Notch and NFκB signaling pathways in differentiation/maturation of a diverse range of cell types. It is notable that Notch and NFκB signaling pathways share many common features: (i) both are activated by common stimuli such as TNF‐α and hypoxia, (ii) activated Notch (NICD) and NFκB mediate transcription by regulating corepressors such as SMRT/N‐COR, (...) and (iii) both regulate similar target genes such as Hes‐1 and IκBα. This review expands on how the collaboration between these pathways may play an important role in the CNS. We will speculate on the mechanisms by which Notch and NFκB signaling may collaborate to regulate stem cell renewal and differentiation during brain development and function. BioEssays 29:1039–1047, 2007. © 2007 Wiley Periodicals, Inc. (shrink)

1. Povijest filozofskih problema.--2. Epoha estetike.--3. Smrt estetskog.

Franc Rozencvajg se smatra egzistencijalistickim filozofom, jer je u svom glavnom delu, Zvezda iskupljenja, smrt postavio kao sredisnju temu. Religija je tu shvacena kao mesto na kome smrt vise ne mora da bude proterana iz zivota, kao sto je to u areligioznom zivotu. Ako je religija ljubav, onda je smrt deo zivota, kao sto je to u ljubavi izmedju dvoje zaljubljenih: kao prihvaceni sastavni deo celokupnih njihovih zivota. Rad pokusava da sledi ovu argumentaciju i da je ucini (...) verodostojnom. (shrink)

The paper explores the philosophical treatment of sacrifice in four of Jiří Menzel’s films of the 1960’s, Closely observed trains (Ostře sledované vlaky), Capricious summer (Rozmarné léto), Mr Balthazar’s death (Smrt pana Baltazara), his short film contribution to the anthology film of the New Wave, Pearls of the deep (Perličky na dně), and Larks on a string (Skřivánci na niti). The paper argues that Menzel problematizes romanticized versions of messianic sacrifice as they all too easily disregard the moral significance (...) of mundane relations. By analysing the treatment of sacrifice in each of these films, the paper makes a case for the significance of Menzel’s treatment of sacrifice for current philosophical debates. (shrink)

Autorka v pojednání odpovídá na čtyři reflexe své knihy Hegelova fenomenologie světa. V první části se věnuje základním pojmům, tak jak je komentuje Pirmin Stekeler, který vyzdvihuje především vztah pojmu světa ke svému vlastnímu pojmu životních forem. Vypořádává se rovněž s odlišnými interpretacemi vztahu sebevědomí na straně jedné a boje na život a na smrt na straně druhé. V závěru tohoto oddílu se zaměřuje na Stekelerovu koncepci Fenomenologie ducha jako mundiceje. V této souvislosti se autorka obrací k tématu náboženství, (...) které je stěžejní pro příspěvek Olgy Navrátilové. Autorka odmítá návrh Olgy Navrátilové chápat Hegelovu řeč o konci náboženství jako anticipaci zániku náboženství. Zdůrazňuje, že Hegel usiluje o podržení všech tří momentů ducha, které jsou na symbolické rovině vyjádřeny jako Otec – Syn – Duch Svatý. Přestože vychyluje dynamiku směrem k Duchu, netvrdí, že by pojem transcendence, tak jak jej na úrovni náboženství ztělesňuje Bůh, měl být překonán ve smyslu jeho zničení. V reakci na pojednání od Josefa Vojvodíka zdůrazňuje autorka důležitost děl romantiků pro Hegelovu filosofii, především ironie a humoru, avšak vždy v jejich objektivních, nikoliv subjektivních podobách. Ironie není vlastností subjektivního ducha, ale objektivní skutečnosti. V poslední části se autorka věnuje reflexi Tomáše Kordy, který vznáší nárok radikální aktualizace: podle autora by bylo záhodno domyslet Fenomenologii a promítnout její tezi, resp. Hegelovu filosofii vůbec do naší současnosti, a tak sledovat, do jaké míry se duch vzdělával i po Hegelově době. Tento typ aktualizace autorka odmítá a navrhuje, že aktualizovat je možné Hegelův styl, méně již jeho pojem dějin. (shrink)

Roka kot Geschlecht-identiteta -- Vagina, objet petit a kot diferenca -- Smrt kot sprava Todestrieb.

U ovom se članku razmatra pitanje da li se u teorijama duha u prvoj polovici 20. stoljeća mogu pronaći razlozi koji bi nas naveli na to da u takozvanoj postmoderni govorimo o kraju duha, čovjeka i etičkoga, odnosno da li se bilo gdje u ovim konceptima previdjelo nešto što bismo mi danas mogli iskoristiti, prvenstveno u etičkom smislu. U prvom i drugom dijelu članka posvećujemo se u prvom redu Cassirerovoj teoriji duha, kako bismo uz pomoć ovog reprezentativnog mislitelja i njegove (...) kritike mogli bolje razumjeti gdje bi se trebali tražiti pravi razlozi za »smrt duha«. Sam postmoderni diskurs ne pruža nikakve razloge i ne može dati odgovor na krizu koja traje već više od stotinu godina, jer je i on sam simptom te krize. Na temelju trostruke aspektivnosti dijalektike duha , njegove neizvjesnosti i fragilnosti, u trećem dijelu ovog teksta se uvodi mogućnost etičkoga. Vjerujem da se kroz specifičnu obradu ovog problema može istražiti pitanje: kako je danas uopće još moguće govoriti o etičkome i u čemu bi se mogao sastojati njegov mogući smisao? (shrink)

„Jdu na chvíli ven a možná se zdržím,“ měl říci kapitán Oates (Scott, 1912), opustit stan a nikdy se nevrátit. Měl mít vážně omrzlé nohy, měl ztrácet síly rychleji než ostatní. Údajně žádal, aby byl ponechán svému osudu. Ostatní to odmítli, a proto odešel sám. Scott (1912) napsal, že věděli, že jde Oates na smrt, že to byl skutečný anglický gentleman.V diskusích o eutanazii je zmiňován argument, že je-li smrt na požádání povolena, mohou lidé dojít k závěru, že (...) mají nejen právo, ale dokonce i povinnost zemřít, a to by byl nepřípustný výsledek. Povinnost zemřít je chápána jako něco nepřijatelného, nepřipustitelného. Nicméně existují případy, ve kterých tuto povinnost připouštíme. Oates opustil stan, odešel zemřít, protože kdyby zůstal, měli by ostatní velmi malou, žádnou, šanci na přežití. Nebyli schopni ho opustit, on je ale opustit musel. Zdá se tak, že měl povinnost zemřít. Stejně tak horolezci při pádu odříznou raději sami sebe, než aby vystavili riziku ostatní.Existují čtyři základní a obecné motivy, které jsou spojeny s rozhodnutím zemřít (Warnock, 2008). Lze je také rozdělit do dvou skupin: pro smrt se rozhodujeme ve vztahu k sobě, s ohledem k bolesti nebo s ohledem k důstojnosti, a ve vztahu k druhým, s ohledem ke svým blízkým nebo s ohledem ke společnosti. Pokud samotný člověk nechápe svůj život jako nejvyšší a nezpochybnitelnou hodnotu, pokud si nemyslí, že se může rozhodovat bez ohledu ke komukoli jinému, k čemukoli jinému, pak lze ukázat, že jsou chvíle, kdy máme povinnost zemřít. Máme povinnost zemřít, abychom uchránili právě to, o čem si myslíme, že je významnější než náš život, ať už se jedná o životy jiných lidí, či představu o nás samotných. Povinnost zemřít se tak nezdá jako něco, co by mělo zakládat důvody pro odmítnutí eutanazie, není něčím nepřípustným nebo nepřijatelným. (shrink)

Článek poukazuje na problém, do jaké míry je smysluplné rozlišovat přírodní vědy, sociální vědy a humanitní vědy, respektive co mají tyto vědy společného potud, pokud je lze skutečně nazývat vědou. Jde o následující otázky: Jaký je rozdíl mezi humanitními a sociálními vědami? Je možné vést ostrou demarkační linii mezi humanitními a přírodními vědami a jejich metodami? Co vlastně opravňuje dotyčný systém výpovědí k tomu nazývat se vědou? Je osudem humanitních věd "kvantitativní smrt" či je naopak možné vedle hi-tech úspěšných (...) exaktních věd považovat humanitní vědy za nepostradatelné know-how pro přežití lidské společnosti? Odpovědi na tyto otázky se budou opírat o definici sociální vědy Maxe Webera, požadavek autonomie metod humanitních věd klasické hermeneutiky, univerzální hermeneutiku Hans-Georga Gadamera, scientistický návrh novopozitivismu a v neposlední řadě o řešení problému hodnotové neutrality vědy Hanse Alberta. (shrink)

[A Defence of Assisted Death: Philosophical Arguments for Euthanasia and Physician-Assisted Suicide] Kniha Tomáše Hříbka je první monografií v českém jazyce, jež nabízí filozofickou obhajobu eutanazie a sebeusmrcení za asistence lékaře. Autor vysvětluje zdroje současné diskuse, definuje základní pojmy a analyzuje argumenty pro asistované sebeusmrcení a eutanazii i proti nim. Odpovídá mimo jiné na tyto zásadní otázky: Co je smrt, a jak poznáme, že nastala? Je smrt vždy újmou, nebo může i prospět? Může být rozhodnutí zabít se rozumné (...) i morální? Je apel k morální autonomii pacienta přesvědčivý? Má utrpení na konci života smysl? Pokud jsou eticky přijatelné nezahájení nebo ukončení léčby či paliativní péče, tak proč ne i eutanazie a asistovaná smrt? Lze ospravedlnit eutanazii pacientů, kteří s ní nemohou vyslovit souhlas? Je možné eutanazii a asistované sebeusmrcení odmítnout s odkazem na etiku medicíny nebo svědomí lékařů? Neocitneme se legalizací eutanazie na kluzkém svahu, po němž sklouzneme k nemorální praxi? A jsou podobné metody asistované smrti morálně přijatelné jen za předpokladu, že zůstanou výjimečné? (shrink)

V roce 2007 byla siru Terrymu Pratchettovi, proslulému autorovi fantastických románů, diagnostikovaná vzácná forma Alzheimerovy choroby. Terry Pratchett se rozhodl nečekat, až jej nemoc umoří se všemi neblahými průvodními jevy, a stal se jedním z nejvlivnějších proponentů eutanázie. V článku nabízím rekonstrukci Pratchettovy argumentace, kterou předložil roku 2010 v rámci přednáškového cyklu The Richard Dimbleby Lecture. Terry Pratchett se explicitně vyrovnává se třemi známými argumenty vůči asistované smrti – Care or Killing argumentem, argumentem z vynucené eutanázie a Božím argumentem. Po (...) odmítnutí každého z nich dospívá k závěru, že neexistuje rozumný důvod, proč by nemohl zemřít za okolností, které si zvolí, a přisvojuje si na asistovanou smrt právo. Toto chápání smrti jako něčeho, na co má člověk právo, mě inspiruje ke dvěma úvahám: Za prvé, pokud uznáme právo na asistovanou smrt, proč neexistuje stejně rozsáhlá diskuze hájit práva sebevrahů? Terry Pratchett důsledně odmítá mluvit o sebevraždě, ovšem jeho východiska pro přijetí asistované smrti jsou aplikovatelná i na případ vlastní terminace bez lékařské pomoci z jiných než zdravotních důvodů. Za druhé, jak by měla vypadat právní úprava praxe asistované smrti a z jakých odborníků by měl být složený orgán, posuzující jednotlivé případy? Závěry Terryho Pratchetta implikují, že v takovém orgánu by bylo místo pro uplatnění morálních filosofů. (shrink)

V roce 2007 byla siru Terrymu Pratchettovi, proslulému autorovi fantastických románů, diagnostikovaná vzácná forma Alzheimerovy choroby. Terry Pratchett se rozhodl nečekat, až jej nemoc umoří se všemi neblahými průvodními jevy, a stal se jedním z nejvlivnějších proponentů eutanázie. V článku nabízím rekonstrukci Pratchettovy argumentace, kterou předložil roku 2010 v rámci přednáškového cyklu The Richard Dimbleby Lecture. Terry Pratchett se explicitně vyrovnává se třemi známými argumenty vůči asistované smrti – Care or Killing argumentem, argumentem z vynucené eutanázie a Božím argumentem. Po (...) odmítnutí každého z nich dospívá k závěru, že neexistuje rozumný důvod, proč by nemohl zemřít za okolností, které si zvolí, a přisvojuje si na asistovanou smrt právo. Toto chápání smrti jako něčeho, na co má člověk právo, mě inspiruje ke dvěma úvahám: Za prvé, pokud uznáme právo na asistovanou smrt, proč neexistuje stejně rozsáhlá diskuze hájit práva sebevrahů? Terry Pratchett důsledně odmítá mluvit o sebevraždě, ovšem jeho východiska pro přijetí asistované smrti jsou aplikovatelná i na případ vlastní terminace bez lékařské pomoci z jiných než zdravotních důvodů. Za druhé, jak by měla vypadat právní úprava praxe asistované smrti a z jakých odborníků by měl být složený orgán, posuzující jednotlivé případy? Závěry Terryho Pratchetta implikují, že v takovém orgánu by bylo místo pro uplatnění morálních filosofů. (shrink)

Rad je deo kritike vladajuceg diskursa o smrti i o umiranju. Razmotreni su dublji segmenti kod poimanja smrti u ideologiji levice i desnice. Kao neosnovano je uoceno i problematizovano antitotalitarno izjednacavanje vidjenja smrti kod komunista i fasista. Mistifikovanja i pravdanja zrtve koja je pala u slavu bozje volje, rasne krvi ili klase nisu istovetna. Razlicit je stupanj iracionalizacije i drugaciji je sadrzaj nade u spasenje. Razlicita politicka upotreba smrti prikazana je na primerima ideologije i prakse fasizma i socijalizma. Za razliku (...) od konzervativnog i melanholicnog gledanja da je smrt pravedna i nepotkupljiva otuda sto nas sve pogadja, levica istice da su smrt i umiranje nerazdvojivo povezani sa uslovima zivljenja. Vlast, a ne bog, ideoloski uoblicava strah od smrti, tumaci ga i koristi. Kriticka teorija vidi suocavanje sa smrcu kao deo emancipatorske prakse i kritike kapitalizma. Izneta kritika antitotalitarne neoliberalne tanatologije deo je istog nastojanja. PR Projekat Ministarstva nauke Republike Srbije, br. 149005: Drustveni akteri i drustvene promene u Srbiji 1990-2010. (shrink)

One of the fundamental questions of legal philosophy and theory is what it means to have a legal right, i.e. who can be considered a legal right holder. With the parallel development of bioethical doctrine, this question about rights holders is becoming increasingly relevant, raising the question of whether rights holders can be animals, trees, foetuses, future generations or machines (artificial intelligence). This question also applies to the dead, where the difficult question of the end of life and the final (...) occurrence of death also arises. By critically elaborating the positions of contemporary legal theorists in the context of two key theories of rights, the Will Theory and the Interest Theory and their mutual differences, the paper attempts to offer an account of the dead as potential right holders. In this context, the above legal theory elaboration is reflectively considered in the context of civil law doctrine of legal rights, as one of the fundamental areas within the general part of civil law. The legal subjectivity of the deceased is also observed in the field of (post-mortem protection) personality rights, but also in a pragmatic way in relation to recent domestic case law practice, as well as the case law practice of the European Court of Human Rights, where interesting legal issues have arisen that imply the question of the deceased as legal right holders. (shrink)

The purpose of this paper is to demonstrate how Friedrich Wilhelm Nietzsche’s writing, which is distinguished by a wide variety of forms and ongoing beginnings, bears an unmistakable imprint of Plato’s writing-in-becoming. The work begins with the area of correspondence, primarily from the philologist Erwin Rohde’s recognition of Plato as a model for Nietzsche’s Thus Spoke Zarathustra, but also from Nietzsche’s testimony that his Zarathustra is platonizing, the work points to the motif of death as a place where Plato’s and (...) Nietzsche’s poetics meet, given their transformations of the Homeric idea of the hero’s fate. The illuminating power of the atmosphere of death also points to Aesop’s character as a foundation upon which Plato bases his Socrates, which directs this paper toward demonstrating that Nietzsche’s assessment of Plato’s writing as an “infinitely accentuated Aesopian fable” turns out to be a self-assessment. (shrink)