Weber’s very important theory on the influence of religion on economic behaviour was tested in the societies which belong to different cultural and religious circles. However, due to various socio-political circumstances, the testing of Weber’s theoretical-methodological framework has been largely neglected in the countries where Orthodox Christianity is dominant. However, the difficulties that arose in Orthodox societies during the post-socialist transformation, as well as the shift from the economic research paradigm to the cultural one on the global level, along with (...) the revival of religion in Eastern Europe as one of the most important institutions of ideological and social life, contributed to the focus of our scientific interest be directed in this direction. The central questions that we tried to answer on this occasion were primarily related to the specifics of the concept of work in Orthodox Christianity and the relationship to the accumulation of capital. (shrink)

Due to the decentralised nature of blockchain technology, NFT art has changed notions of authorship and ownership, diminished the role of art world experts, and influenced the global art market. However, the question of whether NFTs can be considered art at all remains open to debate. In order to distinguish NFTs from other digital and non-digital artworks, we will first provide an overview of what NFTs are and what kind of digital space they belong to. Secondly, we will analyse the (...) conditions that an NFT must fulfil in order to be considered an artwork, according to its inherent characteristics. The results will show that, firstly, an NFT artwork depends on its artistic concept; secondly, its representational content has to be a visual interpretation of the NFT concept and related to data according to the concept; and finally, the concept defines the whole ecosystem and the aesthetic properties of NFT artworks. (shrink)

Organ transplantation is an accepted therapy for major organ failure, but it depends on the availability of viable organs. Most organs transplanted in the U.S. come from either "brain-dead" or living related donors. Recently organ procurement from patients pronounced dead using cardiopulmonary criteria, so-called "non-heart-beating cadaver donors" (NHBCDs), has been reconsidered. In May 1992, the University of Pittsburgh Medical Center (UPMC) enacted a new, complicated policy for procuring organs from NHBCDs after the elective removal of life support. Seventeen months later (...) only one patient has become a NHBCD. This article describes her case and the results of interviews with the health care team and the patient's family. The case and interviews are discussed in relation to several of the ethical concerns previously raised about the policy, including potential conflicts of interest, the definition of cardiopulmonary death, and a possible net decrease in organ donation. The conclusion is reached that organ procurement from non-heart-beating cadavers is feasible and may be desirable both for the patient's family and the health care providers. (shrink)

In the preceding commentary, Campbell and Weber raise two valid and important issues concerning non-heart-beating organ donation (NHBOD). First, because the procedure links withdrawal of life support and the potential for subsequent organ donation, the desire for organs may create a situation in which care of the dying individual has relatively less importance and the dying may receive suboptimal care. Second, even if concerns about care of the dying were dealt with adequately, there will not be enough non-heart-beating donors to (...) significantly decrease the organ shortage that exists, making the procedure not worth the risk. We agree that attention to the important details of caring for the dying are, and must be, the primary concern of all health care workers caring for those individuals. Ensuring the patients' comfort, dignity, and autonomy, and providing for family and social support are the mainstays of this care. All policies for NHBOD should clearly support and mandate these concepts. Regarding the second concern, we agree that NHBOD is currently rare; however, evidence is increasing that this type of donation has great potential. Continued growth of the practice in this country will depend largely on public acceptance, which we believe will be directly influenced by whether the public perceives that care of the dying is not compromised by this procedure. (shrink)

A formal sequent system dealing with Menelaus' configurations is introduced in this paper. The axiomatic sequents of the system stem from 2-cycles of Δ-complexes. The Euclidean and projective interpretations of the sequents are defined and a soundness result is proved. This system is decidable and its provable sequents deliver incidence results. A cyclic operad structure tied to this system is presented by generators and relations.

Mahayana-Buddhismus. Die zweite Drehung des Dharma-Rades. Hans Wolfgang Schumann. Diederichs, Munich 1990. 215 pp. DM32.

Žádnému tématu – s výjimkou historie Anglie – nevěnoval David Hume více pozornosti než náboženství. Jak už to ale s Humovým filosofickým odkazem bývá, i jeho teorie náboženství byla podrobena celé řadě mnohdy naprosto protikladných interpretací – a právě těm bude věnována první část mého článku. Došlo totiž k pokusům představit jej jako teistu, fideistu, deistu, agnostika nebo ateistu. Ve druhé části budu obhajovat hypotézu, podle níž je úsilí zařadit Huma do jediného údajně správného výkladu liché, protože každá taková snaha (...) naráží na nepřekonatelné terminologické spory, interpretační potíže a argumentační pochybení. Nemusí nás ovšem zajímat, co si Hume ve skutečnosti o náboženství myslel, případně za jaký typ věřícího či nevěřícího se považoval. Mnohem přínosnější je pochopit, jakým způsobem Humova koncepce předchází a obohacuje současnou ateologii. Ve třetí části proto představím textovou evidenci z primárních pramenů, v nichž se Hume zabýval kritikou zjeveného i přirozeného náboženství, morálních i psychologických aspektů religiozity. Závěrem se krátce zamyslím nad Humovou koncepcí „pravého náboženství“ a jejím uplatněním v sekulární společnosti. (shrink)

This book present interdisciplinary research in the social sciences and humanities by connecting seemingly disparate sources through a sensitivity to endangered human values. It links reflections on the contemporary relationship between art and technology in a post-modern context, seeing art in terms of crossing boundaries and exploring virtuality. It deals with the consequences of economics colonising other disciplines, in terms of the processes by which the social becomes the economic. Using Jantsch''s evolutionary paradigm, the concept of self-transcendence is seen as (...) crucial for the understanding of human beings and their social systems. Incorporating recent thinking from the natural sciences, the learning process can be conceived as the life and activity of all complex systems, including those once conceived as organisms, machines, cultures or economies. Without the societal embrace of scientific and technological development no collective or individual meaning can be assigned to the production of new knowledge. The book seeks to recognise the point where a collective learning process becomes the heart of productivity, and where the shift from the hegemony of material labour to immaterial labour becomes fundamental. The author brings new understandings of art, the social, and technology together, based on the idea that history is not a story told in separate physical, social and spiritual spaces and that the most fundamental problem of today is how to find some shared meaning in a fractured world. The author analyses, at a global level, the process of the co-production of scientific and social order, of culture and technology, of life sciences and economic and political regimes. It rightly identifies the rise of the role of knowledge and the move of capital into life sciences as a new stage in the history of capitalism: what we can qualify as cognitive capitalism or biocapitalism. In this new era of capitalism, what is being manufactured and sold are not just tangible and non-tangible goods, whose increasing importance, as the author shows, poses unsurmountable theoretical problems to the theoretical apparatus of economic science. The increasing mercantilisation of the world appears at the same time as a bio-power, i.e. a set of instruments creating and controlling different forms of life, forms of communication, standards of socialisation, education, the individual and collective imaginary, etc. More fundamentally, the encounter of life sciences and the information technology integrates and subjects the most essential mechanisms of biological and social reproduction to the logic of capital valorization. To understand the complexity of these changes and the ethical and philosophical questions that the development of technology and sciences poses to the future of mankind one must break through the disciplinary barriers delineating different disciplines in social sciences and those separating social sciences from natural sciences. Professor Matko Mestrovic manages to tackle this challenge not only because of his impressive and masterful knowledge of different disciplines in the social and natural sciences, but he does it also owing to his capacity for theoretical elaboration that allows him to lay the foundations of a new transdisciplinary paradigm. This is why his work can raise the awareness of the general public on two issues: on a global and profound vision of the challenges posed by the new millennium; and on the need for a radical theoretical innovation bringing into question the disciplinary certitudes in develop a social science able to better understand the movement and the ambiguity of history. - Carlo Vercellone, Universite de Paris 1, Pantheon-Sorbonne Mestrovic provides a unique insight into the often forgotten relation between economics on the one hand and arts and culture on the other, demonstrating that these adomains function as a total social facticity and not as separate, entirely independent elements thereof. In doing so he is dispelling the illusions about the disciplinary self-containdness of individual forms of knowledge and is relying on those paradigms of contemporary scientific thought whose aepistemiological programs are based on close cooperation and aopening up and not on the persuasion about one''s own positions and dispositions. - Prof. dr. Rade Kalanj, Redovni profesor na Odjelu za sociologiju. (shrink)

Aristotelova koncepcia definície v Druhých analytikách nepredstavuje len zásadný komponent dokazovacej vedy, ale v rôznych podobách je tiež zosobnená v spisoch jednotlivých vied a významným spôsobom ovplyvňuje podobu jeho filozofických a vedeckých skúmaní. I keď je systematickému výkladu spôsobov definovania venovaná celá druhá kniha tohto spisu, plné vyjasnenie účelu definícií sa ukáže až v širšom kontexte Aristotelovho modelu vedy. Cieľom štúdie je systematická interpretácia konceptu definície a predstavenie dvoch hlavných postupov definovania na podklade metódy vedeckého skúmania v spisoch Organonu.Podobu definície (...) do značnej miery utvára povaha objektov, ktoré vstupujú do vedeckého skúmania. V prvom rade je nutné zabezpečiť definície elementárnych objektov a vlastností, ktoré konštituujú predmet vedy. V tomto význame vystupujú definície ako jeden z bezprostredných počiatkov vedeckého sylogizmu. Postavenie takzvaných bezprostredných definícií je o to význačnejšie, že ich úlohou nie je len fixovať významy elementárnych pojmov vedeckého jazyka. Aristotelova metodológia vedy je vystavaná na esencialistických základoch a definície tak majú za úlohu zachycovať všetky nutné vlastnosti popisovaného druhu objektov, pričom zároveň z výmeru vylúčia tie vlastnosti, ktoré sú pre neho náhodné. Z toho nasleduje, že jednému druhu nutne náleží len jedna úplná a adekvátna definícia, čo vedcovi umožňuje vytvoriť spoľahlivý základ pre dokazovaciu fázu skúmania zaistením pravdivých premís, ktoré vyčerpávajúcim spôsobom popisujú svoj objekt.Na opačnom konci procesu vedeckého skúmania stoja sylogistické definície. Na rozdiel od prvého typu objektu definície, ich predmety sú komplexné a esencia nie je zjavná. Nakoľko cieľom definície je práve zobrazenie esencie, Aristoteles používa dôkaz ako nástroj jej zobrazenia. V tomto kontexte uvádza príklady prírodných fenoménov zatmenia a hromu, ktorých príčina je od nich odlišná, čo vytvára potrebu tohto špecifického postupu ich uchopenia. Na podklade Aristotelovho výkladu, štúdia analyzuje tieto dva typy definovania ako integrálnu súčasť vedeckej metódy a prirodzený dôsledok potreby adekvátneho postihnutia esencie predmetu skúmania. (shrink)

In de?Hal van de acht wijzen? in de Sankeientuin (Yokohama, Japan) staan de standbeelden van grote leraren van de mensheid: Boeddha, Confucius, Jezus en enkele Zenleraren. Onder hen is ook het beeld van Socrates. Voor Kenzo Adachi, die de hal bouwde, was Socrates vooral een spirituele leider, een levensgids, een voorbeeld van deugd, wijsheid en geluk.0Bij welke filosofische traditie je ook te rade gaat, overal kom je Socrates tegen. Sommigen noemen hem de vader van de filosofie, anderen zien hem (...) als een leermeester in correct denken of morele moed. Zoveel tradities, zoveel Socratessen. En, opmerkelijk: al die Socratessen zijn nog geloofwaardig ook.0Rico Sneller presenteert een geschiedenis van de filosofie aan de hand van alle Socratessen die de filosofische traditie rijk is.Na Xenofons en Aristofanes? Socrates gaat hij onder meer in op de Socrates van Hegel, Kierkegaard, Nietzsche, Strauss en Derrida.0We zijn nog lang niet uitgepraat over Socrates. En de lezer van 'Het raadsel Socrates' al helemaal niet. (shrink)

Tato studie je v první řadě studií z dějin filosofie. Jejím hlavním úkolem je popsat život a dílo autora, který byl v česko-slovenském intelektuálním prostředí dlouhou dobu opomíjen: anglo-amerického matematika, fyzika a filosofa Alfreda Northa Whiteheada. Jeho životní příběh bývá někdy popisován jako „příběh tří měst“: Cambridge v Anglii, Londýna a nakonec Cambridge v Massachusetts, kde sídlí Harvardova univerzita. Studie se soustředí na některé významné momenty ve filosofově životě a pokouší se je zdůraznit jako klíč k porozumění Whiteheadovu celoživotnímu projektu. (...) Na samotném závěru je dodáno několik poznámek o recepci Whiteheadových myšlenek v česko-slovenském myšlenkovém milieu. (shrink)

Tato studie se snaží o filosofickou analýzu problematických aspektů neurogeneze. V první řadě se zaměřuje na moderní historii neurogeneze, která je obecně považována za historii dogmatického přesvědčení, které předpokládalo, že v mozku dospělého savce nemohou vzniknout nové neurony. Tato konvence přežívala v neurovědě po několik desítek let a její kořeny sahají až do dob Ramóna y Cajala. Důležitá část této filosofické analýzy se zaměřuje na aspekt tzv. zaštiťování dogmatu pomocí ad hoc hypotéz. Analýza se dále věnuje implicitním definicím, které hrají (...) roli axiomů neurovědy, a problematice falsifikace potenciálních falsifikátorů. Na konci této filosofické analýzy jsou prezentovány argumenty, které dospívají k tomu, že historie neurogeneze není historií dogmatického uvažování, jak většina autorů předpokládá, ale že jde o historii vědeckého pragmatismu. (shrink)

Después de presentar la ortodoxia como "la religión del Espíritu Santo" y de considerar la misma teología ortodoxa como "experiencia en el Espíritu Santo", se introduce el pensamiento pneumatológico de tres autores: Pavel N. Evdokimov, Nikos A. Nissiotis y Dumitru Staniloae, finalizando la investigación con la introducción de la rica y expresiva experiencia pneumatológica de un místico y carismático ruso: San Serafín de Sarov. En una breve conclusión, se presenta a María como la "Panaghia", en estrecha relación con el Espíritu (...) Santo, el "Panaghion". (shrink)

Brentanova teorie času a časového vědomí patří mezi základní témata celé Brentanovy filosofie. Nabízí celou řadu spjatých témat, které určují dvě hlavní otázky. Jak bychom měli ontologicky popsat čas jako takový? A jak vlastně vnímáme čas? Na tyto otázky poskytl Brentano různé odpovědi v celé řadě různých pozic, které vypracovával od počátku své filosofické práce během své Würzburgské profesury až do posledních okamžiků před smrtí. Cílem této studie je představit souhru těchto problémů v Brentanově analýze času a ukázat, že je (...) bohatým zdrojem filosofických hádanek, jejichž řešení je stále otevřenou otázkou. (shrink)

Brentanova teorie času a časového vědomí patří mezi základní témata celé Brentanovy filosofie. Nabízí celou řadu spjatých témat, které určují dvě hlavní otázky. Jak bychom měli ontologicky popsat čas jako takový? A jak vlastně vnímáme čas? Na tyto otázky poskytl Brentano různé odpovědi v celé řadě různých pozic, které vypracovával od počátku své filosofické práce během své Würzburgské profesury až do posledních okamžiků před smrtí. Cílem této studie je představit souhru těchto problémů v Brentanově analýze času a ukázat, že je (...) bohatým zdrojem filosofických hádanek, jejichž řešení je stále otevřenou otázkou. (shrink)

U ovom tekstu pokusacu da protumacim promene kod Nea, glavnog lika trilogije Matriks, na zaledju Platonovih i Dekartovih ideja, kao i Hegelovih iz Filozofije istorije i Fenomenologije duha. Iako?filozofski?, Matriks nije razvucen niti dosadan film: umesto da beskrajno pricaju, likovi neprestano rade i taj ih rad menja. Suprotno rasirenom misljenju, ova interpretacija ne nalazi Dekartovu radikalnu sumnju u prvom delu trilogije, vec ga vidi kao dosledni platonizam. No, u njemu ima kartezijanskih motiva. Rezultat prvog dela jeste hegelovska nesretna svest. (...) Sve je to tek priprema za kljucni momenat cele trilogije, tj. dijalog Nea i Arhitekte. Neova odluka da odabere spas Triniti protumacena je u Hegelovim kategorijama beskonacnog prava subjekta da zadovolji sebe u onom sto radi; zbog toga je sesti Neo nov. Nakon pokazivanja razlika u ciljevima Nea i Agenta Smita, kao i preobrazaja ciljeva ljudi, treci deo teksta bavi se samim krajem Matriks revolucija i analizira ga koristeci Marksove ideje, s referencama na Platona i Nicea. (shrink)

Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) Během posledních zhruba deseti let se (...) ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie. (shrink)

Cílem této studie je představení základních tezí sociálně-politické filosofie Karla Raimunda Poppera (jak je zachycena zejména v dílech Bída historicismu a Otevřená společnost a její nepřátelé) a dále kritické zhodnocení aplikace těchto tezí při výkladu Platónovy filosofie. Je probíráno zejména Popperovo obvinění Platóna z tzv. „biologického historicismu“, dále jeho označení platónské teorie spravedlnosti jako „totalitní“ a v neposlední řadě jeho interpretace dialogu Ústava jakožto Platónova „politického programu“ určeného k přímé implementaci v praxi vyvoleným filosofem-králem. V druhé polovině této studie je (...) pak nabídnuto alternativní čtení, v němž se Platónova Ústava vyjeví ve zcela odlišném světle, než v jakém ji vidí Popper. (shrink)

Příspěvek si klade dvojí cíl. V prvé řadě je jeho záměrem vyzdvihnout přínos monografie O revoluci pro celek myšlení Hannah Arendtové. Především pak nabízí interpretaci klíčového oddílu knihy, v němž spočívá vlastní jádro arendtovského návrhu „nové politické vědy“. Ústředním pro politický řád se ukazuje být rozdíl mezi pramenem moci a pramenem autority, která politickému řádu propůjčuje stabilitu. Příspěvek dokládá, že Arendtová v zakladatelském aktu politického společenství spatřuje dva „bludné kruhy“ – bludný kruh legitimity moci a bludný kruh legitimity zákonů. Zatímco (...) s prvním bludným kruhem si zdařilá americká revoluce věděla rady, druhý bludný kruh, který odkazuje k potřebě autority sankcionující pozitivní zákonodárství, ji uvedl do teoretických obtíží. Stať ukazuje, že Arendtová sama důsledně trvá na možnosti nalézt pramen autority výhradně v prostoru politického jednání. (shrink)

Studie prezentuje dvě ideje filosofie jako vědy v Traktátu ("věda o člověku" či "věda o lidské přirozenosti") a Zkoumáních ("mentální geografie" či "věda o úkonech mysli") Davida Huma a dokládá na předvedení tematizace času v 1. knize Traktátu a s odkazy na Zkoumání, že v prvním případě vede k plastické analýze času, v druhém případě pak k její absenci. V neposlední řadě je studie inspirací k novému promýšlení Humova filosofického odkazu s akcentem na Traktát, jehož 270. výročí vydání si v (...) tomto roce připomínáme. (shrink)

U radu se analizira Aristotelovo razmatranje životinja, a u središtu autorovog istraživanja su tri pitanja: prisustvo logosa kod životinja, mogu li životinje djelovati voljno i jesu li životinje odgovorne za ono što čine. Aristotelov generalni stav je da životinje nemaju vjerovanja, mnijenja, rasuđivanja, mišljenja, razuma i uma. Proučavanjem Stagiraninovih spisa utvrđeno je, zatim, da životinje mogu djelovati voljno. Odgovor na dilemu jesu li životinje odgovorne za ono što čine ovisi o razumijevanju pojma odgovornosti kod Aristotela. Ako se odgovornost razumije kao (...) reguliranje svih onih aktivnosti koje su učinjene hotimično, tj. voljno, životinje se tada mogu smatrati odgovornima. S druge strane, ako se opseg odgovornosti ograniči na moralnu evaluaciju nečijeg djelanja, u koju je uključena aktivnost logosa, životinje će biti izuzete iz ovako razumljenog pojma odgovornosti. Autor je, na Aristotelovom tragu, zaključio da, budući da životinje mogu imati phantasiu da je ono što rade ispravno ili pogrešno, one za svoje čine trebaju biti nagrađene odnosno kažnjene.This paper analyzes Aristotle’s treatment of animals and the author’s research focuses on three issues: the presence of logos in animals, if animals can act voluntarily and if animals are responsible for what they do. Aristotle’s general standing point is that animals do not have beliefs, opinions, calculations, thoughts, thinking and reason. By studying Stagirites’ volumes it has been determined, subsequently, that animals can act voluntarily. Resolution to the dilemma whether animals are responsible for what they do depends on the understanding of the Aristotle’s concept of responsibility. If responsibility is understood as regulating all of those activities which were undertaken on purpose i.e. voluntarily, animals can be considered responsible. On the other hand, if the scope of responsibility is limited to the moral evaluation of acts, including the activity of logos, animals will be excluded from thus understood concept of responsibility. The author has, following Aristotle’s footsteps, concluded that since animals can have phantasia that what they do is right or wrong, they should be either rewarded or punished for their acts. (shrink)

Článek poukazuje na problém, do jaké míry je smysluplné rozlišovat přírodní vědy, sociální vědy a humanitní vědy, respektive co mají tyto vědy společného potud, pokud je lze skutečně nazývat vědou. Jde o následující otázky: Jaký je rozdíl mezi humanitními a sociálními vědami? Je možné vést ostrou demarkační linii mezi humanitními a přírodními vědami a jejich metodami? Co vlastně opravňuje dotyčný systém výpovědí k tomu nazývat se vědou? Je osudem humanitních věd "kvantitativní smrt" či je naopak možné vedle hi-tech úspěšných exaktních (...) věd považovat humanitní vědy za nepostradatelné know-how pro přežití lidské společnosti? Odpovědi na tyto otázky se budou opírat o definici sociální vědy Maxe Webera, požadavek autonomie metod humanitních věd klasické hermeneutiky, univerzální hermeneutiku Hans-Georga Gadamera, scientistický návrh novopozitivismu a v neposlední řadě o řešení problému hodnotové neutrality vědy Hanse Alberta. (shrink)

Článek se soustředí na téma, jemuž dosud mezi českými badateli nebyla věnována patřičná pozornost. Uvádí do českého prostředí přírodní filosofii Tommasa Campanelly OP (1568–1639), přičemž se zaměřuje na jeho kosmologii, astrologii, magii, medicínu a prorocké vize. Jsou zdůrazněny některé z jeho antiaristotelských tezí a v neposlední řadě je poukázáno na zajímavé paralely, analogie a průniky se staršími autory (Dante, Ficino…) i současníky (Komenský, Galileo…). Závěrečné tvrzení, že Campanella nepatří k průkopníkům moderní vědy, ale spíše k starší renesanční hermeticko-magicko-platónské tradici, by (...) nemělo zastínit literární a rétorickou kvalitu jeho spisů, především jeho metaforiku a obraznost. (shrink)

Článek se soustředí na téma, jemuž dosud mezi českými badateli nebyla věnována patřičná pozornost. Uvádí do českého prostředí přírodní filosofii Tommasa Campanelly OP (1568–1639), přičemž se zaměřuje na jeho kosmologii, astrologii, magii, medicínu a prorocké vize. Jsou zdůrazněny některé z jeho antiaristotelských tezí a v neposlední řadě je poukázáno na zajímavé paralely, analogie a průniky se staršími autory (Dante, Ficino…) i současníky (Komenský, Galileo…). Závěrečné tvrzení, že Campanella nepatří k průkopníkům moderní vědy, ale spíše k starší renesanční hermeticko-magicko-platónské tradici, by (...) nemělo zastínit literární a rétorickou kvalitu jeho spisů, především jeho metaforiku a obraznost. (shrink)

Pavel Materna je logikem a filosofem, na kterého se, domnívám se, mimořádně hodí anglický přívlastek single-minded, který bohužel nemá v češtině skutečný ekvivalent. Materna již dávno přijal za svůj ten pojmový rámec, který stojí v základě systému transparentní intenzionální logiky (TIL) vyvinuté Pavlem Tichým, a tento rámec se mu stal měřítkem všech věcí, jsoucích že jsou a nejsoucích že nejsou. Ani jeho poslední kniha Concepts and Objects, která vyšla v ediční řadě vydávané Filosofickou společností Finska, není v tomto směru výjimkou: (...) ani ona není ničím jiným než jistou formou rozpracování a aplikace TIL. Tato kniha se ale přece jenom, zdá se mi, od předchozích Maternových publikací poněkud liší, a to způsobem, který je třeba přivítat. Zatímco v minulosti se Maternova soustředěnost na TIL často projevovala i jeho neochotou zabývat se názory s TIL nekompatibilními a hovořit i k lidem, který tento systém za svůj neberou, v knize Concept and Object se Materna více než kdy předtím pokusil vymezit TIL oproti jiným logickým a filosofickým systémům a u mnohých problémů, kterými se v knize zabývá, se pokusil jasněji než kdy předtím vyjádřit, proč je podle něj ten přístup, který on volí, lepší než přístupy jiné. První.. (shrink)