Artykuł zajmuje się problemem struktury i specyfiki twierdzeń dyscyplin praktycznych wyodrębnionych obok teoretycznych w naukach empirycznych. Wymieniony problem, jak i kwestia dychotomicznego podziału nauk empirycznych, jest ciągle powodem licznych kontrowersji. Aktualnie rozpowszechniona jest, różna od pozytywistycznej, koncepcja prawa empirycznego jako zdania ściśle ogólnego, gwarantującego prawdziwość odpowiednich warunkowych zdań kontrfaktycznych. W poglądach metodologów i badaczy, uprawiających refleksję metodologiczną, zarysowały się dwa główne stanowiska o dyrektywalnej i niedyrektywelnej - opisowej strukturze twierdzeń nauk praktycznych. W ramach pierwszego stanowiska decydujący wpływ na poglądy wielu (...) metodologów wywarły koncepcje T. Kotarbińskiego i A. Podgóreckiego. W obu przypadkach kwestią wielce problematyczną jest wartość logiczna tak podejmowanych twierdzeń, analiza przykładów wykazuje, że nie są one zdaniami w sensie logicznym. Pozostałe propozycje w ramach dyrektywalnej koncepcji twierdzeń posiadają wymienione i inne niedopatrzenia natury metodologicznej. Zwrot w poglądach dotyczących twierdzeń nauk praktycznych datuje się od stwierdzenia H. Stonerta, iż nauki empiryczna nie różnią się pod względem twierdzeń. Stanowisko to nie zyskało aprobaty, ale skierowało poszukiwania uzasadnienia wyróżniania nauk praktycznych na płaszczyznę idealizacyjnej teorii nauki, również kontrowersyjnej. Zwolennicy tej koncepcji stoją na stanowisku niedyrektywalnej postaci twierdzeń i przyjmują, iż są to twierdzenia idealizacyjne, spełnione w dziedzinie typów idealnych bądź faktualno-idealizacyjne. Twierdzenia idealizacyjne są wg L. Nowaka w naukach praktycznych twierdzeniami optymalizacyjnymi, podającymi warunki realizacji ideałów i wzorów. Analiza przykładów twierdzeń optymalizacyjnych w pedagogice przeprowadzona w artykule wykazała, iż twierdzenia te charakteryzują się podrzędnością instrumentalną i aksjologlozną. Wgląd w czynności badawcze prowadzone w ramach nauk praktycznych pozwolił na ustalenie etapów poprzedzających formułowanie twierdzeń optymalizacyjnych, będących podstawą projektowania modeli realnych, a tychże modelach twierdzenia optymalizacyjne dotyczą kolejnych rozwiązań postawionego problemu optymalizacji, czyli realizowania przyjętego kryterium efektywności, równoznacznego np. z kryterium jakości w naukach technicznych. Twierdzenia optymalizacyjne są elementami teorii optymalizacyjnej, określają zależność i między wartością postulowaną w kryterium efektywności a czynnikami, od których zależy jej realizacja. Przedstawione rozważania wskazują na fakt, że metodologia nauk praktycznych jest dziedziną aktualnie rozwijającą się. Należy przypuszczać, iż wyniki jej badań znajdą zastosowanie w doskonaleniu procedury badawczej i budowanych teorii w poszczególnych naukach praktycznych. (shrink)

Wychodząc od podziału metod badawczych na: 1) uniwersalne - metody materializmu dialektycznegp, 2) ogólne - stosowane do nauki w ogóle i 3) szczególne stosowane do pewnej określonej dyscypliny, autorzy stawiają sobie za cel dyskusję metod (z grupy 2) ich zilustrowanie na przykładzie badań chemicznych. Dyskutowane są kolejno: opis i wyjaśnianie; analiza i synteza; modelowanie.

Po pádu totalitárních systémů, jež spočívaly na marxistické ideologii, se sociální věda začala k dialektice chovat rezervovaně, případně ji zcela vyloučila z legitimního instrumentária vědy. Studie se na pozadí vývoje a proměn dialektiky v různých sociologických koncepcích snaží odpovědět tři otázky: a) nakolik je „dialektická sociologie“ možná, b) zda nejde o redundantní termín, c) ukázat elementární principy, jimiž se „dialektické zkoumání“ sociální reality může či má řídit. V závěru ukazuje rozdílnost principů tzv. lazarsfeldovského a radikálně kritického paradigmatu v empirickém výzkumu.

Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí „účelu“ sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního pojetí sociální vědy. Veblenův klíčový (...) motiv „sebe-konfrontace“ společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem „využitelnosti“ vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy. (shrink)

Studie věnuje pozornost problematice demokratizace vědy, v jejímž rámci zaujímá klíčové postavení otázka, v jaké míře a zda vůbec má mít široká veřejnost možnost zasahovat do vědní a výzkumné politiky a participovat na rozhodování v odborných záležitostech. První část studie je věnována představení dvou radikálně odlišných a vzájemně protichůdných pohledů na tuto problematiku, které byly rozpracovány v rámci poválečné filosofie vědy v dílech Michaela Polanyiho a Paula Feyerabenda a v různých podobách spolu soupeří dodnes. Tyto dva pohledy, jež nás staví (...) před volbu mezi odborností na úkor demokracie a demokracií na úkor odbornosti, jsou následně podrobeny kritickému zhodnocení a v opozici k nim je představen alternativní pohled rozvíjený v rámci vědních studií Harrym Collinsem a Robertem Evansem, jenž překračuje nutnost této volby a na základě sociologických výzkumů fenoménu odbornosti nabízí způsob, jak lze odbornost a demokratické hodnoty sloučit dohromady. (shrink)

Článek se zaměřuje na historický kontext vývoje americké sociologie v období mezi lety 1930-1965, jež je spojeno se specifickým projektem sjednocení oboru rozpracovaným na Harvardské a Kolumbijské univerzitě. Samotná myšlenka jednotné sociologie je neoddělitelně vpletena do celého projektu americké sociologie jako vědy a své „čisté" vyjádření nalezla v úsilí prokázat „objektivitu a koherenci" sociologického myšlení/vědění. Zcela zřetelně také formovala profesní identitu oboru. Prostředkem zajištění vědecké integrity bylo především zajištění kontinuity teorie a praxe, ježby založilo a o něž by se mohlo (...) opírat pevné metodologické „sebevědomí". Historická kontextualizace tohoto formativního období si klade za cíl sledovat, nakolik myšlenka sjednocené sociologie ovlivnila teoretické a metodologické perspektivy v rámci oboru i vlastní představy o možnosti jeho integrované výzkumné agendy. (shrink)

Tato studie je recenzní statí ke knize: Christian FLECK, A Transatlantic History of the Social Sciences: Robber Barons, the Third Reich and the Invention of Empirical Social Research. London: Bloomsbury Academic 2011. Z témat, jež rozvíjí Fleckova kniha, sleduje především otázku, jak velké americké nadace formovaly a profilovaly výzkumnou agendu sociálních věd. Je zde předvedeno, jak definice vědy prosazovaná ve dvacátých letech minulého století velkými americkými nadacemi zcela zásadně proměnila samotnou ideu výzkumu a přinesla mnohé institucionální inovace. Vztah filantropie a (...) sociálněvědního výzkumu je sledován jak v obecném smyslu, z hlediska formativních idejí ovlivňujících vývoj sociální věd a reálnou vědeckou praxi, tak i ve vztahu k různým národním tradicím, roli jednotlivých nadací a jejich aktivitám směřujícím k prosazení specifické koncepce vědeckého výzkumu. Pozornost je zde věnována zejména Rockefellerově nadaci, jejíž koncept „realistického" výzkumu významně ovlivnil institucionální dějiny sociálních věd. Studie se rovněž zaměřuje na styl psaní, jenž se uplatňuje v současných textech o dějinách nadací, zejména ve srovnání s dosud převažujícím důrazem na studium intelektuálních dějin sociálních věd. (shrink)

Článek si klade za cíl objasnit a obohatit Merleau-Pontyho pojetí promlouvající mluvy v kontrastu k mluvě, jíž se mluví. V kontextu tvůrčích vyjadřovacích výkonů, zejm. umění, píše Merleau-Ponty o promlouvající mluvě především jako o mluvě, jež otevírá nové horizonty zkušenosti a vede ke kognitivnímu obohacení recipienta. Mluva, jíž se mluví, je naproti tomu řečovou sedimentací kulturního významu, jejímž prostřednictvím jsou ustavené poznávací vzorce tradovány. Ve studii nejprve vysvětlujeme, jak se promlouvající mluva tvoří na pozadí běžné mluvy, jíž se mluví, a (...) jak souvisí s vnímaným světem. Poté se soustředíme na dva specifické případy promluv, jimiž se sám Merleau-Ponty explicitně nezabývá. Zaprvé jde o sekundární literaturu, jejímž posláním je sloužit nějakému původnímu autorskému dílu. Sekundární literatura sama o sobě nepřichází s původní stylotvornou vizí světa, a přesto tvoří mluvu, jež moderuje a mnohdy vůbec umožňuje porozumět původnosti myšlenek autorů v silném slova smyslu. Zadruhé se zaměřujeme na případy promlouvajících mluv, jež nás manipulují, nevedou k bohatšímu poznání světa, a přitom jsou schopny zakládat nově sdílený vzor. (shrink)

Článek kritizuje Popperovu projekci moderních ideálů (liberalismu, rovnostářství, humanismu) do antiky. Nesnaží se hájit Platóna ani výrazněji rozporovat Popperovy normativní závěry, pouze ukazuje, že Otevřená společnost a její nepřátelé silně idealizuje athénské demokraty a představitele tzv. „velké generace“. Pozornost je věnována především starořeckému pojetí rovnosti a skupinové příslušnosti, dále také způsobům legitimizace moci, jež existovaly v pátém století př. n. l.

Článek kritizuje Popperovu projekci moderních ideálů (liberalismu, rovnostářství, humanismu) do antiky. Nesnaží se hájit Platóna ani výrazněji rozporovat Popperovy normativní závěry, pouze ukazuje, že Otevřená společnost a její nepřátelé silně idealizuje athénské demokraty a představitele tzv. „velké generace“. Pozornost je věnována především starořeckému pojetí rovnosti a skupinové příslušnosti, dále také způsobům legitimizace moci, jež existovaly v pátém století př. n. l.

Článek souhrnně odpovídá na vybrané podněty a námitky čtyř textů, jež polemizují s některými aspekty Dvořákovy knihy Kauzalita činitele (Togga 2020). Ve vztahu k článku J. Peregrina vysvětluje, proč nelze přijmout jeho řešení antinomie mezi svobodným rozhodováním a determinismem oddělením dvou druhů jazyků či výkladových rámců. Kritiku S. Sousedíka Dvořák považuje za založenou na příliš úzkém pojetí schopnosti. Odmítá to, že by z pojmu schopnosti plynulo, že ta může být determinována pouze něčím jiným, než je její nositel. Podstatnou část námitky (...) D. Peroutky Dvořák přijímá a upřesňuje, nakolik je existence alternativních možností nutnou podmínkou svobodného charakteru rozhodování. Konečně, v polemice s V. Punčochářem se Dvořák snaží vyložit, ve kterém smyslu náhoda ruší svobodu a ve kterém nikoliv. Dále, autor nepovažuje epistemické alternativy za dostatečné pro skutečnou svobodu rozhodování. (shrink)

Pojem řádu má své veliké dějiny od předsókratiků až k H. Kringsovi, který v roce 1941 vydává knihu Ordo. U nás se pojmu řádu a řádovosti věnoval po celý život ze­jména brněnský a olomoucký myslitel J. L. Fischer (1894–1973). Idea řádu byla také jedním z pilířů jeho skladebné filosofie, jež měla základní problémy moderní společnosti vyřešit účinněji než marxismus. Současně s „laickým“ Fischerem usilovala v kritických 30. letech dvacátého století o nastolení kýženého řádu vyhraněně katolická skupina sou­středěná kolem tehdy nově (...) založené revue Řád. Oběma pólům šlo sice o podobný cíl (skoncovat s vládou neblahého kapitalismu), ale neporozuměly si pro různost svých věr. Toto osudové neporozumění bychom měli především na univerzitách v Brně a Olomou­ci napravovat využitím odkazu W. C. Smithe, který zásadně rozlišil setrvačnou tradiční víru (belief) a otevřenou víru všech opravdu tvůrčích lidí (faith). Takovou víru měl totiž podle autora také a snad především nový řád usilovně hledající Josef Ludvík Fischer. (shrink)

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, (...) jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)

Studie je interpretací Patočkova pozdního myšlení a snaží se osvětlit určité netriviální souvislosti, zejména úzký vztah mezi Patočkovou filosofií dějin a fenomenologií. Patočkův pokus využít pro interpretaci současné situace Evropy platónský pojem psyché je zasazen do dějinně-filosofického kontextu, ale zejména je situován do kontextu Patočkových husserlovských a heideggerovských filosofických východisek. Jako desideratum Patočkova myšlení se ukazuje koncepce pravdy, jež by brala v potaz problematiku lidské zodpovědnosti.

Cílem předloženého příspěvku je přiblížit Whiteheadovo specifické pojetí původně platónského pojmu „schránka“ (hypodoché), který v souvislosti se svou procesuální koncepcí Whitehead chápe jako osobní jednotu vyjadřující svým strukturálním charakterem obecný princip, jímž se řídí složení celku naší skutečnosti. Autor nejprve ve stručnosti naznačuje Platónovo vlastní pojetí hypodoché. Whiteheadovo specifické pojetí tohoto pojmu, jež je v základních rysech přiblíženo v dalším kroku, autorovi pak následně dovoluje podstatně popsat jeho možné konotace s pojmem „nadčasové skutečnosti“ (eternal objects). V samém závěru příspěvku se (...) autor pokouší nalézt odpověď na neméně zásadní filosofickou otázku, tj. na to, co ve skutečnosti odpovídá onomu principiálnímu popisu Whiteheadova pojmu „nadčasové skutečnosti“, a pro případ potřeby sledování směru dalšího bádání předznačuje, že jedna možná odpověď se nabízí v systémové teorii Ludwiga von Bertalanffyho. (shrink)

Odborná práce z oboru hudební teorie. Navazuje na knihu téhož autora "Teoretické základy harmonie s hľadiska vedeckej filozofie", jež vyšla r. 1954. Soustřeďuje pozornost k oněm názorům a teoriím, které jsou z hlediska filosofického ovlivněny idealistickým postojem. V první části sleduje a hodnotí vlivy idealismu na nauku o harmonii v 19. a 20. století, v druhé se obírá předpoklady dialektického materialismu v hudební teorii.

Článek se zabývá třemi fyzikálními teoriemi, jež popírají realitu času, konkrétně koncepcí Kurta Gödela, Juliana Barboura a Carla Rovelliho. Tvrzení, že čas neexistuje, totiž přesahuje rámec fyziky a nemalou měrou spadá také do oblasti filozofie, čímž zde otevírá prostor pro jeho filozofickou reflexi. Co tedy z hlediska filozofie znamená, že čas neexistuje? Je například možné, aby změna existovala bez času? Abych mohla odpovědět na zmíněné otázky, nejprve se zaměřím na samotný pojem existence. Dále představím jednotlivé autory a jejich koncepce, které (...) se pokusím kriticky zhodnotit, a na závěr upozorním na související epistemologické a ontologické problémy. (shrink)

Thomas Kuhn ve svých pozdějších pracích ostře napadá tzv. silný program sociologie vědění a důsledně se vůči němu vymezuje. Tato skutečnost je zajímavá z toho důvodu, že představitelé silného programu se naopak ke Kuhnovi otevřeně hlásí a vydatně čerpají z jeho díla, neboť v něm spatřují řadu klíčových myšlenek, které implikují možnost sociologické analýzy vědeckého poznání. Cílem této studie je kriticky přezkoumat Kuhnovu kritiku silného programu a zhodnotit její oprávněnost. V první části je za tímto účelem nejprve rekonstruováno Kuhnovo pojetí (...) silného programu, jež je posléze porovnáno s pracemi jeho zakladatelů Davida Bloora a Barryho Barnese, v nichž je silný program teoreticky rozvíjen. V další části jsou Kuhnovy argumenty proti silnému programu konfrontovány s vybranou historickou studií, v níž je silný program aplikován v praxi. Třetí část pak obrací pozornost ke Kuhnovu vlastnímu pojetí vědy, které je v ní porovnáno se silným programem právě v těch aspektech, jež na něm Kuhn kritizuje. (shrink)

Tato studie recenzuje knihu: Charles CAMIC - Neil GROSS - Michèle LAMONT, Social Knowledge in the Making. Chicago: University of Chicago Press, 2011, a zasazuje ji do kontextu současných úvah o proměnách výzkumné praxe sociálních věd, akademické kultury, stylů myšlení a psaní. Pokouší se analyzovat v knize ohlašovaný „obrat k praxi" a ukazuje, nakolik samotné výzkumné praktiky v sociálních vědách ovlivňuje neexistence „standardních" forem, způsobů či stylů bádání. Detailně jsou představeny rovněž výchozí myšlenky takzvané „nové" sociologie idejí, jež stojí v (...) pozadí celého projektu analýzy sociálních praktik projevujících se v procesech „produkce, evaluace a aplikace" sociálního vědění. Jako klíčová se ukazuje potřeba nově promyslet samotnou koncepci „profesionalizované" sociální vědy, jež byla v dřívějším vývoji odmítnuta jako morálně i prakticky neudržitelná, neboť s demokratizací výzkumného procesu a proměnou vztahu mezi sociálními vědami a jejich publikem se stále zřetelněji projevuje, že s odklo- nem od konceptu profesionální sociální vědy se veřejná irelevance sociálního vědění spíše stále více prohlubuje. (shrink)

Článek se zaměřuje na některé aspekty Dantova spisu De monarchia, především na povahu Alighieriho realizace ideje celosvětové monarchie, jež je jedinou zárukou trvalého míru, který je představen jako nezbytný předpoklad plné realizace všech duchovních potencí lidského rodu jako takového. Ačkoliv Dantovy názory vykazují ovlivnění dobovým averroismem, opírá se ve filosofické argumentaci pro upřednostnění vlády jediného celosvětového vladaře o scholasticky interpretovanou aristotelskou metafyziku. Autor konfrontuje základní momenty Dantovy politické filosofie s názory Marsilia z Padovy a především s koncepcemi Tomáše Akvinského. Ačkoliv (...) Dante přispěl k posílení autonomie světského a vymanění se panovnické moci z nároků, jež si osobovalo dobové papežství, vytvořilo jeho zbožštění panovnické moci ideové předpoklady pro zbožštění státu a novodobý etatismus. The study focuses on aspects of Dante`s De monarchia — particularly on Alighieri`s conception of realization of the idea of universal monarchy as the only guarantee of permanent peace. This is presented as a necessary precondition for a full realization of all spiritual potentialities of the human kind as such. Although Dante`s views display an influence of contemporary Averroism, his philosophical argumentation in favour of the rule of one universal monarch is based on scholastic interpretations of Aristotelian metaphysics. Key moments of Dante`s philosophy are confronted with the views of Marsilius of Padua and, particularly, with the conceptions of Thomas Aquinas. It is then argued that Dante contributed to strengthening of the autonomy of the secular order and to liberation of monarchic rule from power claims of the contemporary papacy. At the same time, however, his deification of monarchic rule created preconditions for deification of the state and modern etatism. (shrink)

Studie se zabývá utopickými úvahami brněnského augustiniána Františka Matouše Klácela (1808–1882), jejich zdroji a pokusy o uvedení do praxe a také možnými důvody, kvůli kterým své vize nedokázal realizovat tak, jak si předsevzal. Klácel v teoretických reflexích ideálního uspořádání lidské společnosti i při projektování návrhů utopických komunit (Svojanovů) čer­pal jednak z prací svých předchůdců, jež se snažili formulovat či uvést do praxe myšlenky sociální utopie (Saint-Simon, Fourier, Jednota bratrská, Komenský), z hlediska ontologického se ovšem opíral o svůj koncept vesměrnosti, jemuž (...) se věnoval od počátku čtyřicátých let až do konce života. (shrink)

Tato studie se zabývá problémem metody v kritické teorii. Nejprve zkoumá ustavující texty, v nichž založili Horkheimer a Marcuse kritickou teorii jako dialektický a materialistický přístup k analýze kapitalistické společnosti adekvátní její objektivně-abstraktní povaze. Stať diskutuje též Hegela a Marxe, nejdůležitější předchůdce frankfurtské školy, a způsob, jímž kritická teorie čerpá z jejich děl. Dále příspěvek obrací svou pozornost k Adornovým metodologickým postulátům, jež vyústily v analytické kategorie „reálné abstrakce“ a „objektivní konceptuality“. Reichelt a Backhaus vyšli z Adorna, jehož byli žáky, (...) a interpretovali v tradici kritické teorie Marxovo dílo jako úsilí o zachycení určité kvality procesu inverze, v němž je práce, lidská moc ustavující společnost, nahrazena sociálním panstvím kapitalistických abstrakcí, které degradují její tvůrčí potenciál. Nové čtení Marxe dále analyzuje mizení smyslovosti v říši nadsmyslné reality kapitálu jako vůdčí hegeliánský motiv v celé Marxově práci. The essay deals with the problem of method in Critical theory. Firstly, it explores the constituent texts in which Horkheimer and Marcuse founded Critical theory as a dialectical and materialist approach for analysing capitalist society in terms of its objectively-abstract nature. It discusses its most important predecessors – Hegel and Marx – and the way critical theory is based on their works. Secondly, the essay turns its attention to Adorno's methodological postulates that resulted into analytical categories of ‘real abstraction’ and ‘objective conceptuality’. Building upon Adorno, their mentor, Reichelt and Backhaus interpreted, in the tradition of critical theory, Marx's oeuvre as an endeavour to catch determinate quality of the process of inversion in which labour, humanity's constituent power, is displaced and demoted by the social domination of capitalist abstractions. The neue Marx-Lektüre further analyses the disappearance of sensuousness in the realm of supersensible reality of capital as the defining Hegelian motive in Marx. (shrink)

Článek mapuje vliv Wittgensteinovy filosofie na poválečnou etiku v Británii, a to přes ústřední etické problémy morálního pravidla a jednání na základě tohoto pravidla. Důležitý zlom způsobila masívní kritika novověkého „právního“ pojetí etiky soustředěného na úzký pojem morální povinnosti, v němž je morální jednání modelováno jako vedení určitým objektivně daným zákonem, který zvnějšku donucuje vůli. Důraz na věrohodnou psychologii jednání a nedůvěra k morální nutnosti, s níž takový obrázek pracuje, vedly velkou část autorů k příklonu k antickému etickému paradigmatu. To (...) – na rozdíl od novověkého, jež se úzce zaměřuje na epizodické jednání – vychází od zkoumání dobrého života, k jehož uskutečnění je zapotřebí dobrého charakteru. Morální jednání je tak vysvětlováno na pozadí ctnostného charakteru, který tak poskytuje i příslušnou morální motivaci.Po představení určité zjednodušené představy, jak lze tuto motivaci modelovat, přejdeme ke koncepcím, které na tuto představu kriticky reagují z wittgensteinovských pozic. Ústřední terč této kritiky tvoří nedostatečné pojetí vnímání situace, které je v praktickém kontextu třeba chápat již strukturovaně jako něco, co obsahuje hodnocení a reakci. Typické pro wittgensteinovské pozice je proto popření nezávislosti motivační a kognitivní složky v analýze jednání, a tedy popření vlivné, tzv. „humovské“ teorie motivace. Představíme dvě větve této kritiky: První rozpracovává aristotelskou ctnost „rozumnost“, tedy hlavní rozumovou ctnost, druhá navazuje na platónskou tezi o jednotné ctnosti. V závěru bude naznačen způsob analýzy morálního principu v duchu této školy. (shrink)

Věda a vědecká práce jsou dle obecně přijatého axiomu považovány za něco, co generuje vědecké objevy, a tím pozitivně posouvá lidskou civilizaci směrem dopředu. Vědeckým objevům v určitých oblastech však vytváří bariéry základní vlastnost široké skupiny jevů - neměřitelnost. Zejména ve společenských vědách je neměřitelnost jevu spojena s absencí tzv. tvrdých dat, která omezuje okruh metod, jež by mohly být aplikovány v cestě za vědeckým objevem. Existuje však metoda, která si klade za cíl eliminovat tento deficit a s jejíž pomocí (...) lze, pří dodržování zásad správného použití, kvantifikovat proměnné, které se zdají být na první pohled neměřitelné. Tato metoda se nazývá škálování. Text příspěvku pojednává o přístupu filozofie a metodologie vědy k neměřitelným faktorům a jejich potenciální kvantifikaci pomocí jednorozměrné šalovací metody nazvané Likertovo škálování. Stať paperu se věnuje popisu této metody, analýze jejích kladů a záporů a detailnímu návodu na její aplikaci. V závěru je zodpovězena otázka, zda má pro vědce smysl věnovat čas studiu nových metod (např. právě škálování), když toto pro vědce vzdělaného v určitém oboru generuje velmi vysoké náklady obětované příležitosti? Studium nových metod smysl rozhodně má, neboť obětovaná příležitost je dle výkladu středního proudu v ekonomii označována jako "druhá nejlepší varianta" za podmínky dokonalé informovanosti o dostupných alternativách. Bez uspokojivé znalosti studovaných nových metod však nemůžeme označit doposud aplikovanou metodu za nejvhodnější - to je hlavní argument podporující studium nových metod. (shrink)

Stanisław Leśniewski postuloval systém logiky a základu matematiky, jenž se do značné míry liší od systému, který navrhli Russell a Whitehead ve své knize Principia Mathematica. Velmi odlišný je zejména Leśniewského kalkul jmen a pojetí jmen, jež jsou jeho součástí. Russellova teorie deskripcí hrála v historii filozofie nesrovnatelně důležitější roli než Leśniewského teorie, proto se snažili někteří Leśniewského pokračovatelé přiblížit Leśniewského pojetí jmen Russellově teorii. Existuje hned několik takových návrhů, tento článek se ale zaměřuje pouze na interpretaci, kterou navrhl Arthur (...) N. Prior. Prior interpretoval Leśniewského pojetí jmen jako třídová jména (class names). Tato interpretace je odmítána tak významnými badateli, jako je Peter Simons nebo Rafal Urbaniak. Podle Simonse neodpovídají třídová jména Leśniewského pojetí ontologie. Urbaniak o třídových jménech napsal, že Prior představil svou interpretaci nejasně. Cílem tohoto článku je ukázat, že pokud je na celý problém nahlíženo z formálního hlediska, může mít Priorovo pojetí opodstatnění. (shrink)

Georg Lukács (1885-1971) was one of the most original Marxist philosophers and literary critics of the twentieth century. His work was a major influence on what we now know as critical theory. Almost fifty years after his death, Lukács's legacy has come under attack by right-wing extremists in his native Hungary. Despite efforts to erase his memory, Lukács remains a philosophical gadfly. In Confronting Reification, an international team of fourteen scholars explicate, reassess, and apply one of Lukács's most significant philosophical (...) contributions, his theory of reification. Based on papers presented at the 2017 Legacy of Georg Lukács conference held in Budapest, the essays in this volume demonstrate the vitality of Lukács's thought and its relevance. Contributors include: Rüdiger Dannemann, Frank Engster, Andrew Feenberg, Joseph Grim Feinberg, Andraž Jež, Christian Lotz, Csaba Olay, Tom Rockmore, Gregory R. Smulewicz-Zucker, Mariana Teixeira, Michael J. Thompson, Tivadar Vervoort, Richard Westerman, and Sean Winkler. (shrink)

Článek reaguje na monografii Homo Natura: Nietzsche, Philosophical Anthropology and Biopolitics (2020) současné akademičky Vanessy Lemmové zabývající se Nietzschovým úkolem „přesadit člověka zpět do přírody“, tzn. chápat jej jako bytost veskrze imanentní přírodě. Reakce směřuje především na jednu z hlavních tezí knihy, podle níž tato Nietzschova snaha otevírá možnost nového, postantropocentrického pohledu na člověka a jeho vztahu k přírodě – pohledu, v jehož centru zájmu již nestojí člověk, nýbrž život sám, resp. kontinuum života, jež se ztělesňuje v lidském druhu a (...) jehož je lidský druh rovnocennou součástí po boku ostatních organismů. Nietzschova myšlenka o homo natura podle Lemmové předznamenává myšlení současného posthumanismu vyznačujícího se právě snahou vytvořit takový pohled na člověka a jeho vztah k přírodě, který bybyl vhodným teoretickým rámcem pro sebepojetí člověka v epoše antropocénu. Článek tuto tezi doplňuje o Heideggerovu interpretaci Nietzschovy myšlenky nadčlověka podanou v sérii přednášek Co znamená myslet?, v níž je nadčlověk chápán jako ekologický ideál lidstva schopného zodpovědně převzít moc plynoucí z technického přetváření země. Cílem článku je ukázat, že, v souladu s interpretacemi Lemmové a Heideggera, u Nietzscheho lze nalézt způsob, jak by se lidstvo mohlo produktivně vyrovnat s realitou antropocénu, a to skrze přechod od „posledního člověka“ k „nadčlověku“, kde přechod k „nadčlověku“ je chápán jako idea nastolení nového vztahu mezi lidmi a přírodou, resp. mezi lidmi a zemí. (shrink)

Článek se zabývá demystifikací dodnes panující legendy o ikoně světové vědy, nositeli Nobelovy ceny za objev štěpení těžkých jader, chemiku Otto Hahnovi. Desítky let byl považován za vzor německé slušnosti, zodpovědnosti a příklad antinacistického vědce, který nekolaboroval se zločinným režimem na jeho válečné mašinérii. Teprve od devadesátých let 20. století se dostávají k rukám historiků archivní materiály, jež umožňují získat ucelenou představu o Hahnově působení v době nacistického Německa a o jeho aktivním zapojení ve válečném uranovém výzkumu, jehož výsledkem mělo (...) být sestrojení jaderných reaktorů a bomb. (shrink)

Stať se zabývá diskusemi o epistemologicko-metodologické roli simulací v soudobé vědě. Soustředí se nejprve na aktuálnost těchto diskusí v současné metodologii vědy a následně na její návaznost na určitou myšlenkovou tradici z osmdesátých let 20. století, kdy diskuse kolem modelování vyvolaly řadu otázek zpochybňujících tradiční pojmové distinkce, především mezi experimentem a teorií. Stať se přiklání v rámci těchto diskusí k názorům, které řadí simulace k novým a specifickým nástrojům vědy, jež také vyžadují novou a specifickou metodologii a epistemologické postavení. Pro (...) podporu této názorové pozice jsou uvedeny některé aktuální analýzy konkrétních příkladů simulací a jejich specifického postavení v moderní vědě. (shrink)

Tato recenzní studie sleduje analogii, na níž založil svoji metodu bádání i psaní Douglas R. Hofstadter v knize Gödel, Escher, Bach. Proti Hofstadterovu pojetí analogie, kromě jiného ilustrované zavádějícími příklady skladeb J. S. Bacha, je analogie v této studii precizována. Zároveň jsou ve studii napraveny nedostatky hudebních příkladů, jež by patrně neodhalili čtenáři bez přímé vazby na hudební teorii. Tyto aspekty sleduje tato studie až k závěru, že recenzovaná vlivná kniha, neprávem aspirující na metodologii veškerenstva, patří mezi poulárně naučnou literaturu.

Příspěvek se snaží ukázat, jaký dopad mělo poznávání přírody Nového světa na utváření specific- kých podob raně novověké vědecké kooperace a vědy obecně. Záměrem textu je prezentovat originální metody a formy vědění, které v souvislosti s kooperativním poznáváním Nového světa především ve Španělsku vznikaly a jež v soudobé Evropě neměly obdobu. Studie tak chce poukázat na význam, který mělo poznávání Nového světa Španěly v procesu tzv. vědecké revoluce, resp. proměny vědecké praxe i teoretických episte- mologických schémat.

Práce se zaměřuje na metodologicko-historické aspekty vývoje neurologie. V roce 2001 přišel Marcus Raichle s překvapujícím objevem, který je nyní obecně známý jako teorie Default Mode Network. DMN s sebou kromě nových poznatků o mozkové aktivitě přináší i kompletní přehodnocení dosavadních přesvědčení o mozku. Vědecká komunita předpokládala, že mozek je „reflexivním" nástrojem k vnějšímu prostředí a od tohoto přesvědčení odvíjela neurologický výzkum. DMN však přichází s pojetím neurální aktivity, jež není závislá na aktivní stimulaci mozku, což je v přímém protikladu (...) s předchozí výzkumnou tradicí. Současné výzkumy DMN vedou ke zcela novým poznatkům, které nebyly dosažitelné v rámci předchozího paradigmatu. Radikální proměna pojetí aktivity mozku s sebou přináší i nutnost přehodnocení neurologického výzkumu z hlediska metodologie. Stať se zabývá otázkou, zda lze považovat DMN za vědeckou revoluci a nové paradigma neurovědy v kontextu analýzy historických událostí, jež formovaly předchozí a stávající neurovědecký výzkum. (shrink)

Alegorický výklad patří v dějinách evropského myšlení k nejstarším a nejvlivnějším interpretačním metodám. Jeho počátky sahají do 6. stol. př. Kr. a velkého rozkvětu dosáhl zejména v rukou stoiků a středoplatoniků i novoplatoniků, jejichž prostřednictvím posléze hluboce pronikl i do křes_anské a židovské filosofie. Z dnešního hlediska se nicméně na první pohled jedná o výkladovou metodu značně problematickou. Jejím základním předpokladem je, že básník chce svými obraznými vyjádřeními „říci něco jiného“ . Cílem interpretace je stanovit, jaký byl skutečný „skrytý úmysl“ (...) autora. Vykladači přitom zpravidla samozřejmě předpokládají, že nalezené hlubší významy byly básníkem opravdu zamýšleny. Alegorický výklad díky tomu z našeho hlediska trpí slabinou, jež bývá v moderní literární kritice označována jako „intencionální před- sudek“ . Ve většině případů totiž, jak se zdá, tvrdí, že básníci „ve skutečnosti“ sami zastávali složité filosofické koncepce, které z jakéhosi neznámého důvodu nevyjadřovali přímo, ale pouze je obrazně naznačovali. Moderní čtenář naopak nepochybuje, že Homér ani jiný starý básník neměl o platónských či stoických koncepcích ani ponětí a je nemístné mu je podsouvat. Podobná kritika ostatně není až objevem moderní doby. Nalezneme ji už v Ciceronově spise O přirozenosti bohů, kde ji v debatě předkládá epikúrejec Velleius. Stoik Chrysippos podle něho Homérovy a Hésiodovy mýty přizpůsobuje svým vlastním filosofickým koncepcím, „takže se zdá, že i ti nejstarší básníci, kteří o těchto naukách neměli ani ponětí, jsou ve skutečnosti vyznavači stoicismu“. (shrink)

Protože česká komeniologie a intelektuální historie dosud postrádají komplexnější monografické pojednání o vztahu Komenský – Bacon, je cílem této knihy přiblížit koncepci reformy (respektive obnovy) vědění obsaženou v dílech obou jmenovaných osobností – českého teologa, filozofa a pedagogického reformátora Jana Amose Komenského (1592–1670) a anglického filozofa a státníka Francise Bacona (1561–1626). Zatímco v první části knihy jsou cesty obou myslitelů k vrcholné podobě jejich vizí sledovány odděleně, druhá část se soustředí na zodpovězení především těch otázek, které oba autory spojují: V (...) čem spočívá jádro projektu reformy vědění u Komenského a v čem u Bacona? Jaká je struktura a koncepce jejich projektů? Jedná se o projekt obnovy, nebo o vizi pokroku vědění? Jak si Komenský a Bacon představovali realizaci svých záměrů? Jakou metodu k tomu zvolili? Do jaké míry byl Komenský Baconem ovlivněn? Co je pojítkem obou projektů? Na základě odpovědí na tyto otázky se autor v závěru knihy pokouší rozřešit dlouhodobý interpretační spor o povaze Komenského vztahu k Baconovi: Byl Komenský významným pokračovatelem a propagátorem Baconova díla? Nebo byl naopak myslitelem, který Baconův odkaz zjednodušil a zvulgarizoval? Anebo byl Komenský vskutku svébytnou filozofickou osobností, jež byla inspirována spíše jen duchem Baconova díla? (shrink)

Jaká je role historie v době post-faktické? Může nám filosofie historie pomoci bránit se proti cílenému zneužívání historických narativů na ideologickém základě? Tento článek zkoumá filosofické reflexe historie a jejich vztah k ideologiím. Je ukázáno, že na počátku této filosofické disciplíny filosofové jako Karl Popper nebo C. G. Hempel usilovali o eliminaci politického a ideologického zabarvení historie. Avšak narativistické bádání Haydena Whita naznačuje, že takový cíl je nedosažitelný. Antirealistická filosofie historie, zastoupena L. J. Goldsteinem, dokonce odmítá reálnou minulost jako cíl (...) historického bádání a zdůrazňuje situovanost historiků ve vztahu k důkazům. Představená verze historického antirealismu chápe historii jako současné zkoumání, které sdílí řadu rysů s kritickým myšlením a zaměřuje se především na zkoumání empirických dat, jež vyžadují postulaci nepřístupné minulosti. Tato podobnost by měla být zdůrazněna skrze výuku historie jako zkoumání, nikoliv jako pouhého příběhu. (shrink)

Rozhovor s profesorkou Athertonovou má docela široký záběr, ale soustřeďuje se hlavně na Berkeleyho teorii vidění a na jeho imaterialismus. Athertonová zastává poměrně silné pojetí imaterialismu, jež zdaleka překračuje pouhé popření látky. Dále nabízí svůj pohled na rozdíl mezi empirismem a racionalismem a na roli ženských filosofek jak na začátku novověku, tak později.

Krátký příspěvek na konferenci konané jako homage na O. Marquarda se v nástinu vztahuje k jeho základnímu, tzn. skeptickému postoji ve filosofii a v životě. Chce (jako připomínka, bez hlubších analytických nároků) odkázat na možnost pěstovat filosofii v různých půdách, s různými živinami, a rozvíjet myšlení různými cestami. Tou Marquardovou byla moderní pyrrhónská skepse, ústící v ironii, jež ale sama vede jen na další rozcestí a k další kontingenci, odkud není vidět na žádný požehnaný stav, stejně jako tomu bylo na (...) všech předchozích. Možná je to tím, že rozcestí jsou, kdežto požehnaný stav ne. Vědět to nemůže; o obojím lze ale pochybovat. (shrink)