[The Metaphysics of Anti-Individualism] A detailed exploration of the implications of psychological externalism -- in particular Tyler Burge's variety, or what he calls "anti-individualism" -- for the mind-body problem. Based on his anti-individualism, Burge famously rejected materialism, but the ramifications of this argument were not properly examined. I show how he rejects the identity, supervenience, and realization forms of materialism, but that he leaves out the possibility of constitution. In fact, this is not the only option that he admits -- (...) others include eliminativism; a non-metaphysical view which I dub "explanatory pluralism;" and a certain version of dualism. I explore these options and find each of them lacking. However, I eventually consider a possibility that, given anti-individualism, our intentional discourse is ultimately incoherent (I take a clue here from Kripke's "A Puzzle about Belief"). Hence, there might be no satisfactory metaphysic of the mind. (shrink)

This paper deals with the fundamental elements of the Tractarian metaphysics: its language, basic categories and the program of complete analyses. The issue of complete analyses seems to play a principal role. The author tries to prove that the complete analyses proposed by Wittgenstein is possible only in the case of limited number of propositions. However, the use of fundamental expressions of metaphysics such as thing, complex, fact and world deserves detailed examination. For Wittgenstein, these expressions signify formal concepts and (...) the very existence of formal concepts is what makes metaphysics possible. (shrink)

This paper is a book review of 'Metafyzika jako věda. Ibn Síná a Ibn Rušd ve scholastické diskusi' by Marek Otisk.

This paper is a book review of "Suárez a jeho metafyzika, Od pojmu jsoucna přes transcendentální jednotu k druhům transcendentální jednoty" by Daniel Heider.

[Lifeworld, Metaphysics and the Ethics of Nature in Habermas. ].

The paper considers one of the most enigmatic problems of Wittgenstein`s Tractatus - the problem of solipsism. The authorś task is to reveal how the discussion of solipsism illuminates Wittgenstein`s metaphysical view in this treatise. Wittgenstein`s method is considered as one through which the status of what cannot be said is demonstrated. Wittgenstein has not embrased solipsism or idealism in the Tractatus, and neither has he rejected metaphysics as a whole. His attack has been directed against dogmatic philosophy and ethics, (...) against the effort to say what cannot be said in true/false propositions. The discussion of solipsism brings into philosophy the importance of metaphysical "I" as a transcendental limit of the world and language. Wittgenstein`s aim in the Tractatus has been twofold: a) to show the nonsensicality of philosophical, ethical, aesthetical propositions , b) to emphasize, that the inexpresibility of the higher is the most important thing in our lives. (shrink)

V rámci tohoto příspěvku se pokusím zpochybnit dosavadní mainstreamovou interpretaci Leibnizovy metafyziky prostoru, jak ji představil v dopisech anglickému učenci Samuelu Clarkovi. Přestože bývá Leibnizova metafyzika prostoru právě na základě jeho korespondence s Clarkem obvykle považována za ostrý protipól metafyziky Clarkovy, respektive Newtonovy, v rámci tohoto příspěvku poukážu na to, že při zvážení Leibnizovy geometrie zvané „analysis situs“ se taková interpretace stává neudržitelnou. Leibnize nelze považovat za zastánce typicky relačního pojetí prostoru.

Book review: Julies Evola, Metafyzika války. Sol Noctis, 2021, 176 p.

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž (...) sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno. (shrink)

Článek připomíná 110. výročí narození švýcarského katolického teologa a filosofa (metafyzika) Hanse Urse von Balthasara (1905 Luzern–1988 Basilej). Po studiích germanistiky ve Vídni, Berlíně a Curychu pokračoval ve studiu filosofie a teologie u jezuitů (E. Przywara, H. de Lubac). Před nadějnou akademickou dráhou dal přednost pastorační službě u studentů. V Basileji navázal úzké kontakty s K. Rahnerem a K. Barthem. S lékařkou a mystičkou Adriennou von Speyr založil sekulární institut Johannesgemeinschaft (1944) a nakladatelství, ve kterém vydával její díla. Roku (...) 1950 jezuitský řád opouští. Před druhým vatikánským koncilem vystupoval jako katolický progresivista, po něm jako kritik katolického modernismu, v němž viděl ohrožení biblických tradic. S Henri de Lubacem a Josephem Ratzingerem roku 1972 spoluzakládal mezinárodní katolickou revui Communio. Svou rozsáhlou a rozmanitou publikační činnost završil trilogií Herrlichkeit–Theodramatik–Theologik (1961–1987), v níž uvažuje o Bohu v estetických souvislostech, v kategoriích transcendentálií pravdy, dobra a jejich ztělesnění – krásy.The article recalls the 110th anniversary of the birth of the Swiss Catholic theologian and philosopher (metaphysician) Hans Urs von Balthasar (1905 Luzern–1988 Basel). He studied German in Vienna, Berlin and Zurich and after that he continued his studies in philosophy and theology at the Jesuits (E. Przywara, H. de Lubac). He preferred pastoral ministry among students to a promising academic career. In Basel he established close contacts with K. Rahner and K. Barth. Together with the doctor and mystic Adrienne von Speyr he founded the secular institute Johannesgemeinschaft (1944) and a publishing house, in which he published her work. In 1950 he left the Jesuit order. Before the Second Vatican Council he acted as a progressive Catholic, afterwards as a critic of Catholic modernism, in which he saw the threat of biblical traditions. With Henri de Lubac and Joseph Ratzinger in 1972 he co-founded the International Catholic review Communio. His extensive and diverse publications he completed with trilogy The Glory of the Lord–Theo-Drama–Theo-Logic (1961–1987), in which he contemplates God within aesthetic contexts, within categories of transcendentals truth, goodness and their embodiment – beauty. (shrink)

Stoická koncepce kategorií představuje ve výzkumu stoické filosofie relativně méně probádanou oblast. Řada textů, které se stoicismu věnují, se zabývá stoickými kategoriemi jen okrajově nebo vůbec. U raných stoiků, kteří se metafyzikou, jak z pozdějších zpráv víme, intenzivně zabývali, máme dochovány pouze zlomky jejich děl, a i v těch je odkazů na problematiku kategorií velmi málo. Přesně vyjmenovaný seznam stoických kategorií, jak nám jej předala pozdější tradice, u nich nenajdeme, a i míst, kde jsou explicitně diskutovány jednotlivé kategorie, je poměrně (...) poskrovnu. Při rekonstrukci stoické teorie kategorií jsme tudíž často odkázáni na pozdější myslitele či sekundární zdroje, jejichž autoři nebyli mnohdy stoické filosofii nakloněni a jejich explicitním cílem ji bylo vyvrátit. V předkládané práci se pokoušíme přes tyto obtíže stoický systém kategorií na základě soudobých interpretačních pokusů klíčových textu rekonstruovat. (shrink)

Záměr zkoumat metafyziku stoické filosofické školy naráží na řadu problémů. Předně se metafyzikou zabývali zejména nejstarší stoičtí filosofové, především Zénón, Chrýsippos a Kleanthés, ovšem bohužel právě od nich se plně nedochoval žádný spis a tak o jejich filosofických postojích získáváme informace z druhotných zdrojů, jejichž autoři měli často ke stoické filosofii odmítavý postoj. Zároveň se názory těchto myslitelů v určitých bodech rozcházely a stoická filosofie sama procházela vývojem a proměnami, které zprostředkovány jen druhotnými zdroji působí značné interpretační potíže. Přes tyto (...) obtíže se v tomto textu pokoušíme podat přehled základní struktury stoické metafyziky, tak jak se v tomto nejstarším období zformovala, přičemž poukazujeme na některé problémové či sporné otázky. Východiskem je pro naši analýzu pojem tělesa, od něhož docházíme k rekonstrukci třístupňové stoické metafyziky a nejuniverzálnější kategorie „něco“. Následně se věnujeme činnému a trpnému principu tělesnosti a od nich se odvíjejícího metafyzického systému. (shrink)

Plótínovo filosofické dílo je mimořádně systematické, nicméně jeho značný rozsah a složitost znesnadňuje celkové pochopení a výklad. V předkládané studii se pokoušíme prozkoumat základní strukturu celé Plótínovy metafyzické stavby, v souladu s nejnovějšími interpretačními poznatky. Východiskem je hierarchické uspořádání celého systému, přičemž ve výkladu postupujeme po metafyzických úrovních a snažíme se charakterizovat jak jejich vlastní povahu, tak vztah k ostatním součástem Plótínova systému.

Martin Heidegger svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v „souvislosti hypotéza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu „jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu „zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí „vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru „existence“.