V rámci tohoto příspěvku se pokusím zpochybnit dosavadní mainstreamovou interpretaci Leibnizovy metafyziky prostoru, jak ji představil v dopisech anglickému učenci Samuelu Clarkovi. Přestože bývá Leibnizova metafyzika prostoru právě na základě jeho korespondence s Clarkem obvykle považována za ostrý protipól metafyziky Clarkovy, respektive Newtonovy, v rámci tohoto příspěvku poukážu na to, že při zvážení Leibnizovy geometrie zvané „analysis situs“ se taková interpretace stává neudržitelnou. Leibnize nelze považovat za zastánce typicky relačního pojetí prostoru.

This study deals with a controversy between Leibniz and Clarke concerning the relativity of space. Although substantivalism, i.e. an approach treating space as a substance, is to be indicated as the main target of Leibniz’s attack, it has usually been replaced by Newtonian absolutism instead, as a proper opposition to Leibniz’s relationalism. However, such absolutism has not been defined ontologically, but dynamically, as if the difference between their conceptions consisted of a different approach to the inertiallity of motion. However, this (...) would mean that while Leibniz intended to reduce all motion to an inertial one, Newton reduced it to a noninertial one instead, or that only one of them acknowledged the existence of noninertial motion at all. Nevertheless, none of them actually denied the existence of noninertial motion, and although all motion indeed seemed noninertial to Newton, Leibniz never responded to such a challenge in the course of their correspondence. (shrink)

Studie se věnuje otázce po ontologickém statusu ideálního, potažmo fenomenálního prostoru v pojetí Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Nejprve bude ujasněno, v jakém smyslu lze podle Leibnize za prostor v pravém slova smyslu považovat primárně pouze prostor ideální, sekundárně však rovněž prostor fenomenální. Posléze se vymezím zejména vůči takovým interpretacím leibnizovského ideálního prostoru, které v něm spatřují předzvěst prostoru kantovského. Leibnizův ideální, matematický prostor zde totiž bude přirovnán spíše k prostoru suárezovskému, případně hobbesovskému, nikoli však kantovskému.

Studie se věnuje otázce po ontologickém statusu ideálního, potažmo fenomenálního prostoru v pojetí Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Nejprve bude ujasněno, v jakém smyslu lze podle Leibnize za prostor v pravém slova smyslu považovat primárně pouze prostor ideální, sekundárně však rovněž prostor fenomenální. Posléze se vymezím zejména vůči takovým interpretacím leibnizovského ideálního prostoru, které v něm spatřují předzvěst prostoru kantovského. Leibnizův ideální, matematický prostor zde totiž bude přirovnán spíše k prostoru suárezovskému, případně hobbesovskému, nikoli však kantovskému.