The death penalty by lethal injection is a legal punishment in the United States. Sodium Thiopental, once used in the death penalty cocktail, is no longer available for use in the United States as a consequence of this association. Anesthesiologists possess knowledge of Sodium Thiopental and possible chemical alternatives. Further, lethal injection has the look and feel of a medical act thereby encouraging physician participation and comment. Concern has been raised that the death penalty by lethal injection, is cruel. Physicians (...) are ethically directed to prevent cruelty within the doctor-patient relationship and ethically prohibited from participation in any component of the death penalty. The US Supreme Court ruled that the death penalty is not cruel per se and is not in conflict with the 8th amendment of the US constitution. If the death penalty is not cruel, it requires no further refinement. If, on the other hand, the death penalty is in fact cruel, physicians have no mandate outside of the doctor patient relationship to reduce cruelty. Any intervention in the name of cruelty reduction, in the setting of lethal injection, does not lead to a more humane form of punishment. If physicians contend that the death penalty can be botched, they wrongly direct that it can be improved. The death penalty cocktail, as a method to reduce suffering during execution, is an unverifiable claim. At best, anesthetics produce an outward appearance of calmness only and do not address suffering as a consequence of the anticipation of death on the part of the condemned. (shrink)

Zivot v okamziku. Bohumil Houser. Illustrations by Michaela Paskova. Svitani, Prague 1992. 78 pp.

Tato studie je v první řadě studií z dějin filosofie. Jejím hlavním úkolem je popsat život a dílo autora, který byl v česko-slovenském intelektuálním prostředí dlouhou dobu opomíjen: anglo-amerického matematika, fyzika a filosofa Alfreda Northa Whiteheada. Jeho životní příběh bývá někdy popisován jako „příběh tří měst“: Cambridge v Anglii, Londýna a nakonec Cambridge v Massachusetts, kde sídlí Harvardova univerzita. Studie se soustředí na některé významné momenty ve filosofově životě a pokouší se je zdůraznit jako klíč k porozumění Whiteheadovu celoživotnímu projektu. (...) Na samotném závěru je dodáno několik poznámek o recepci Whiteheadových myšlenek v česko-slovenském myšlenkovém milieu. (shrink)

Studie mapuje Patočkovu filosofickou koncepci rozpracovanou v dosud nevydaných válečných rukopisech. Člověk dle Patočky rozvrhuje svůj smysluplný svět díky základnímu úkolu, kterému může ve svém životě dostát, nebo jej zmařit. Jeho naplnění ovšem nesplývá s převzetím vlastní individuality a konečnosti, nýbrž Patočka jej vymezuje jako vztah k nekonečnému životu, který každou individuální existenci zakládá. K tomuto nekonečnu se ale nelze vrátit jednoduchým vytržením z vědomého života, nýbrž teprve duchovní proměnou, která ukazuje nepředmětný charakter světa a přitom zachovává lidské vědomí.

Tato studie se zabývá zobrazováním alchymie v malbách, knižních ilustracích i v architektuře v období raného novověku. Na jednotlivých příkladech obrazů či ilustrací prezentuje různé aspekty alchymistova života i jeho práce. Nezabývá se symbolickou alchymickou ikonografií, ale zaměří se především na zobrazování prostředí a vybavení alchymických dílen i osobností samotných alchymistů. Soustředí se zejména na vyobrazení zařízení alchymických laboratorií, s nimiž se lze setkat jak u renesančních malířů, tak v ilustracích alchymických rukopisů a poměrně ojediněle i v české architektuře. Poskytuje (...) také pohled na vyobrazení vzniklá v souvislosti s literární kritikou alchymie. Alchymisté byli zejména v dílech předních evropských humanistů často záměrně zesměšňováni, kritizováni a označováni za blázny a zloděje. V závěru se zabývá vybranými příklady ze žánrového umění, kde byli rovněž alchymisté zobrazováni často satiricky, ale i s určitou úctou, jako vzdělaní učenci. Výtvarné umění raného novověku nám představuje různé aspekty života alchymistů a je v dnešní době jednou z možností, jak se přiblížit porozumění jejich vědeckým aktivitám. Jak však studie ukazuje, k těmto obrazovým materiálům je třeba přistupovat kriticky. (shrink)

Translation: Niels BOHR, "Light and Life." Nature, roč. 131, 1933, s. 421–423 (první část), s. 457–459 (druhá část).

Issue theme - Process:Music. At the beginning there was an encounter, accidental or not. In Zagreb, in the early 1960's, Orson Welles was shooting parts of The Trial based on the writing of Franz Kafka. A kind of rumor, a tale, was burned into the memory of a city that at the time feverishly invested itself into modernism. Among those newly founded institutions the Zagreb Music Biennale has played a significant role. Almost four decades later, in April 2009 the Process:Music (...) program within the 25th Music Biennale, has sought to take a step back, to orient itself in regard to the meeting that has brought together two major 20th century artists and a city, by mere coincidence or not. Six invited musicians and philosophers had not been given any strict specification whatsoever, just a formal indication in the guise of a rumor, gossip, hearsay or a tale to tackle an encounter that has materialized itself as a movie. Their interventions and new, additional, contributions in this issue of Frakcija Journal represent philosophical, musical and cinematic accounts inspired by and taken over by a tale, gossip, hearsay or a even a lie. Momentarily. By chance, or not. (shrink)

„Jdu na chvíli ven a možná se zdržím,“ měl říci kapitán Oates (Scott, 1912), opustit stan a nikdy se nevrátit. Měl mít vážně omrzlé nohy, měl ztrácet síly rychleji než ostatní. Údajně žádal, aby byl ponechán svému osudu. Ostatní to odmítli, a proto odešel sám. Scott (1912) napsal, že věděli, že jde Oates na smrt, že to byl skutečný anglický gentleman.V diskusích o eutanazii je zmiňován argument, že je-li smrt na požádání povolena, mohou lidé dojít k závěru, že mají nejen (...) právo, ale dokonce i povinnost zemřít, a to by byl nepřípustný výsledek. Povinnost zemřít je chápána jako něco nepřijatelného, nepřipustitelného. Nicméně existují případy, ve kterých tuto povinnost připouštíme. Oates opustil stan, odešel zemřít, protože kdyby zůstal, měli by ostatní velmi malou, žádnou, šanci na přežití. Nebyli schopni ho opustit, on je ale opustit musel. Zdá se tak, že měl povinnost zemřít. Stejně tak horolezci při pádu odříznou raději sami sebe, než aby vystavili riziku ostatní.Existují čtyři základní a obecné motivy, které jsou spojeny s rozhodnutím zemřít (Warnock, 2008). Lze je také rozdělit do dvou skupin: pro smrt se rozhodujeme ve vztahu k sobě, s ohledem k bolesti nebo s ohledem k důstojnosti, a ve vztahu k druhým, s ohledem ke svým blízkým nebo s ohledem ke společnosti. Pokud samotný člověk nechápe svůj život jako nejvyšší a nezpochybnitelnou hodnotu, pokud si nemyslí, že se může rozhodovat bez ohledu ke komukoli jinému, k čemukoli jinému, pak lze ukázat, že jsou chvíle, kdy máme povinnost zemřít. Máme povinnost zemřít, abychom uchránili právě to, o čem si myslíme, že je významnější než náš život, ať už se jedná o životy jiných lidí, či představu o nás samotných. Povinnost zemřít se tak nezdá jako něco, co by mělo zakládat důvody pro odmítnutí eutanazie, není něčím nepřípustným nebo nepřijatelným. (shrink)

„I am just going outside and may be some time,“ said captain Oates leaving the tent to never come back. He supposed to have serious frostbites. He supposed to be losing his energy much faster than others. He asked to be left to his destiny, yet others refused. That is why he left alone. Scott wrote to his diary, that they knew Oates was walking to his death, that he was a brave man and an English gentleman. Can we have (...) a duty to die? Is it possible for euthanasia to be not merely option but a duty? In discussion about euthanasia it is argued, that if we accept euthanasia, right to die can become a duty to die and this result is unwanted. Duty to die is something what is not acceptable, what is somehow wrong. Yet there are examples when duty to die is accepted. Oates left the tent and he went to death. Because he knew that if he stayed, the possibility for others to be saved, would be much lower (or there would be no chance at all). They could not left him behind, but he had to left them. It seems that he had duty to die. It is same when climber fall of and cut the rope, because he don’t want to risk other’s lives. There are four main motives connected with decision to die (Warnock, 2008). These motives can be divided into two groups; thus we chose death with regards to ourselves, in relation to pain or to dignity, and we chose death with regards to others, in relation to our close-ones or society. If man himself does not regard his own life as the highest and undisputable value, if he does not think that he may act regardless to others or to something else, than there could be moments when he has a duty to die. We have duty to die because we want to protect somebody or something, which is more valuable for us than our lives, and this could be lives of others or even the image of ourselves. Duty to die is not a reasons for rejecting euthanasia, it is not something unwanted or unacceptable. (shrink)