This work is an attempt to contribute on the perennial question, how community life should be organized for human beings to achieve their basic aspirations of development? Drawing from the thoughts of Dewey and Nussbaum, this work offers democracy as a superior form of social organization. Democracy is superior not because it serves the interest of the majority but because of the values promoted by democracy which include but not limited to freedom, equality, interaction and deliberation. However, given that Dewey's (...) and Nussbaum's understanding of democracy is rooted in the American experience, the question is, is their proposition that community life be reconstructed along the line of democracy not a tool for cultural domination and hegemony? Though the values and principles of democracy must have been thought out at a particular time, in a certain historical context, it does not mean they cannot be applied to other cultures. They are valid for all peoples and cultures because they are necessary for living a life that has worth and autonomy. Then again, for Dewey and Nussbaum, though every culture has the potential for democratization, it is education that facilitates it. This work proposes liberal education because it is the kind of education that leads to the emergence of reasonable and responsible subjects. In a democracy, where reasonableness and responsibility are the defining attributes of the individual, the model of citizenship that emerges will likely be richer and broader. (shrink)

The issue of wedding is of immense socio-cultural and pastoral concern for the Igbo people. The challenge revolves around the question of which wedding(s) the intending couple should choose. Which wedding is cost effective or more socially acceptable? Which wedding incorporates the extended families or alienates them? These choices are often so interconnected that to choose one is to reject the other. As a result, many young people have started cohabiting as families without wedding, or have had one wedding which (...) is considered incomplete, adversely affecting their sense of belonging and participation in their churches, or in the family and socio-cultural settings. This article intends to expose the origin, causes and consequences of the issue. It does not elucidate the rituals of traditional or church wedding, instead it explicates the nuances of both weddings vying for superiority, and the subtle, yet sophisticated contention over their values in Igboland. Then it suggests solutions to help alleviate it. (shrink)

The main focus of the paper is to reflect analytically on the likely place/role of international solidarity in global refugee protection context in the coming years. Following a short introduction, the paper begins with brief discussions of certain preliminary questions related to the nature of the concept of international solidarity. These discussions are followed by a consideration of some discrete issues related to the “norm/practice chasm” in the operation of international solidarity in global refugee protection. Thereafter, the future of international (...) solidarity in the global refugee protection context is pondered in its duality and complexity, especially the claim that the future of international solidarity is likely to be shaped by a harsher trend that is styled “de-solidarity” in the paper. (shrink)

Indigenous spiritualities among Africans, both in Africa and in the diaspora, are flourishing. In Lagos, Nigeria, for example, shrines compete with churches and mosques in adherents and positions. Beyond Africa, the rise of African spiritualities has become conspicuous. Reasons range from Afrocentrism to anti-religious tendencies to the popular religions, from racial animosity to politico-economic ideologies, yet insufficient attention is being paid to this new Afro-spiritualities. Can this renaissance in African spirituality bring forth or support a renaissance in Africa? Africa arguably (...) domesticates the future of humanity. From ecological perspectives to the productivity of offspring, from economic potentials to viable youths for the future, Africa must become progressively discursive in the global platform. A good way to indulge in this would be to understand the spirit of Africa, in the traditional spiritualities that constructed orientations and worldviews of the people. Understanding and addressing African spiritualities constitute an important key in understanding the African identity. (shrink)

Konfucije, kao tipičan „akozmički” mislitelj, odbija govoriti o kozmološkim temama, kao što su „Put neba”. Ipak, čini se da neka njegova učenja, osobito ona koja se tiču praktične filozofije, imaju određenu kozmološku pozadinu. Ovdje se otvara pitanje: uključuje li Konfucije u svoje učenje kozmološke koncepcije, iako o njima nikada nije otvoreno raspravljao? Postoje li kozmološke pretpostavke/utemeljenje Konfucijeve praktične mudrosti? Slijedeći ta pitanja ovaj rad, analizirajući zbirku Konfucijevih izreka Analekti, razmatra kozmološku dimenziju Konfucijeve praktične filozofije. -/- .

Education and the support for creativity are some of the functions of the new medias. The users utilize a lot of e-tools to create products with varying art quality. Because of this new ability to create they, fallaciously, consider themselves – from their new positions of becoming artists - having also become art critics but they fail to understand the complexity of creative process. We intend to exemplify with the art of the American painter Cy Twombly, that some works of (...) art which seem to be easy to copy and therefore not worth enough are in fact a result of the author ́s erudition, talent, diligence and clear intention. Twombly ́s works are connected with topics such as sigh, ability to decipher, Apollonian and Dionysian principles and the dichotomy Eros/Thanatos. We will present the artist's original non-copiable way of taking inspiration from classical mytological stories and some interpretative approaches. (shrink)

Education and the support for creativity are some of the functions of the new medias. The users utilize a lot of e-tools to create products with varying art quality. Because of this new ability to create they, fallaciously, consider themselves – from their new positions of becoming artists - having also become art critics but they fail to understand the complexity of creative process. We intend to exemplify with the art of the American painter Cy Twombly, that some works of (...) art which seem to be easy to copy and therefore not worth enough are in fact a result of the author ́s erudition, talent, diligence and clear intention. Twombly ́s works are connected with topics such as sigh, ability to decipher, Apollonian and Dionysian principles and the dichotomy Eros/Thanatos. We will present the artist's original non-copiable way of taking inspiration from classical mytological stories and some interpretative approaches. (shrink)

Education and the support for creativity are some of the functions of the new medias. The users utilize a lot of e-tools to create products with varying art quality. Because of this new ability to create they, fallaciously, consider themselves – from their new positions of becoming artists - having also become art critics but they fail to understand the complexity of creative process. We intend to exemplify with the art of the American painter Cy Twombly, that some works of (...) art which seem to be easy to copy and therefore not worth enough are in fact a result of the author ́s erudition, talent, diligence and clear intention. Twombly ́s works are connected with topics such as sigh, ability to decipher, Apollonian and Dionysian principles and the dichotomy Eros/Thanatos. We will present the artist's original non-copiable way of taking inspiration from classical mytological stories and some interpretative approaches. (shrink)

Přes rozšířené používání pojmu společné dobro byla mezi antickými a středověkými mysliteli pozoruhodná nejednota o jeho konkrétním obsahu. Někdy bylo společné dobro chápáno jako dobro zúčastněných jednotlivců, jindy jako dobro společenství jako celku. Jakmile politická filozofie začala být stavěna na individualističtějších základech, společné dobro jako pojem ustoupilo do pozadí. Společné dobro by mělo mít dvě vlastnosti: jde o dobro a navíc společné. Dobro však není vnitřní kvalita o sobě, nýbrž subjektivní hodnocení člověka. Zda považujeme určité jednání či situaci za dobré (...) či špatné, záleží na našem hodnocení. Základní vlastností každého hodnocení je jeho subjektivita. Subjektivita v pojetí dobra je hlavním problémem společného dobra. Společné dobro může být společné pouze, když jde o cíl, který je sdílený všemi rozumnými aktéry uvnitř politického společenství. Má-li společné dobro být cílem regulujícím politické úvahy a zdrojem loajality ke společenství, muselo by být všemi sdíleno. To však v praxi je nesmírně obtížné zaručit. Neutrální hlasovací mechanismus, který by rozhodl, co je společné dobro, neexistuje. Společné dobro je příliš vágní pojetí, aby bylo užitečné v politické teorii a praktické politice. Veřejný zájem musí být posuzován partikulárně a lokálně, vždy s ohledem na zvláštní doby a místa. Co vytváří obecný zájem či "společné dobro", nevyplývá z filozofické teorie, ale praxe. Ačkoli společné dobro může být užitečné v politické i církevní rétorice, jeho vědecký smysl je omezený, nebo dokonce nulový. (shrink)

[What It’s Like, or What It’s About? The Place of Consciousness in the Material World] Summary: The book is both a survey of the contemporary debate and a defense of a distinctive position. Most philosophers nowadays assume that the focus of the philosophy of consciousness, its shared explanandum, is a certain property of experience variously called “phenomenal character,” “qualitative character,” “qualia” or “phenomenology,” understood in terms of what it is like to undergo the experience in question. Consciousness as defined in (...) terms of its phenomenal aspect is often called “phenomenal consciousness.” The major issue that occupies most thinkers is whether this phenomenal character happens to be a physical property, or whether it is rather sui generis. Those who believe the former are materialists; those who conclude the latter are dualists. As the currently dominant metaphysic is materialism – also sometimes called physicalism – the challenge appears to be to slot phenomenal properties among the physical properties that ultimately make up the world. David Chalmers argued powerfully that we can go very far in situating many mental properties in the physical world – namely, the properties that can be understood in functional terms – but that phenomenal properties resist such a treatment. Chalmers calls this “the hard problem” of consciousness. But there are also some quite powerful positive arguments for dualism. The two most influential ones are the modal argument, also offered by Chalmers, and the knowledge argument invented by Frank Jackson. Chalmers invites us to conceive of creatures that are exactly like human beings – physically, functionally, behaviorally – only bereft of phenomenal consciousness. If such creatures are conceivable, says Chalmers, they are metaphysically possible. And if they are metaphysically possible, materialism is false. Jackson, for his part, suggests we imagine Mary who has spent her entire life inside a black-and-white room and has seen the world through a black-and-white TV screen. But she also happens to know everything there is to know about the physics of color. And yet, Jackson suggests that once Mary is finally released from her room and sees a lawn outside, she learns something new: that this is what it is like to experience green color. The current work on consciousness is by and large characterized by attempts to answer these two dualistic arguments. I try to make sense of the positions within the domain of philosophy of consciousness by means of two major distinctions that mutually intersect. First, there is a distinction between dualism and materialism. An apparent third alternative currently on offer, the so-called Russellian monism, is unstable, collapsing into either dualism (panpsychism) or materialism (Russellian physicalism). Materialism comes in two main flavors: either the a posteriori physicalism, which detects an epistemic gap between phenomenal and physical truths, hence denying that the former could be derived from the latter; or the a priori physicalism, which does not acknowledge any such obstacle. The second major distinction is between phenomenism and representationalism. It’s true that Ned Block, who introduced this contrast, meant to distinguish between two kinds of materialism. But I believe that the distinction actually intersects the one between materialism and dualism. We thus arrive at a table with six slots, representing six main positions in the philosophy of consciousness: (1) dualist phenomenism (Chalmers, the early Jackson, and Tyler Burge); (2) dualist representationalism (René Descartes); (3) aposteriori materialist phenomenism (Block); (4) a posteriori materialist representationalism (Michael Tye, Fred Dretske, David Rosenthal); (5) a priori materialist phenomenism (David Lewis); and (6) a priori materialist representationalism (Daniel Dennett, Derk Pereboom). However, this scheme is in fact somewhat misleading. It is true that Dennett is usually classified as an apriori materialist (or, more precisely an apriori materialist representationalist), but I believe that needs to be corrected. In order to understand why, I first analyze varieties of materialist representationalism in detail, in particular various construals of phenomenal character in terms of representation, or intentionality, which includes a discussion of the identity of its content (the issue of externalism). By contrast, Dennett rejects the concept of phenomenal character. Consciousness has no intrinsic, publicly inaccessible properties. On that ground, Dennett builds an empirical, fully functionalist theory of consciousness, which he also tries to integrate within a general Darwinian framework. From that point of view, one can contrast Dennettian and representationalist views on the issue of animal consciousness. In addition to his rejection of phenomenal character, Dennett also abstains from the regular metaphysical departure point of regular materialism. He does not so much ask how an enigmatic property of consciousness fits an antecedently characterized world, but rather how far we can investigate all aspects of the world, including consciousness, using the scientific method. He is thus a methodological naturalist, rather than a metaphysical materialist. While this approach removes obstacles to the science of consciousness, it does not solve what might be called “the hardest problem” – of intentionality, not phenomenal consciousness. The hardest problem consists in the fact that our intentional discourse involves conflicting commitments that prevent a coherent metaphysic of representational states. However, it does not follow that we should give up on this discourse as a theoretical means of reduction as well as a practical tool of explanation. But it might be that intentional discourse is a somewhat pseudo one. (shrink)

Příspěvek se zaobírá Toulminovým přístupem k argumentaci. Hlavním cílem je přitom představit tento přístup a ukázat jeho aplikaci na vybraném materiálu. Klíčová otázka poté zní: V čem je Toulminův přístup stále aktuální a co může při zkoumání argumentů přinést? Cíle i odpovědi na otázku je dosahováno ve dvou základních krocích. V prvním kroku je probrána teorie argumentu, jak ji Toulmin prezentuje především ve své knize The Uses of Argument. Ve druhém kroku je pak Toulminův přístup aplikován na vybraný materiál, konkrétně (...) na videospot Přemluv bábu (2010). Pozornost je přitom věnována zejména modelu argumentu, doménové závislosti, logickým typům a druhům argumentu. V příspěvku je nakonec ukázáno, že Toulmin je stále diskutovaný a teoreticky podnětný, a také to, že jeho aplikace na vybraný materiál může poskytnout dobrá vodítka pro hodnocení tohoto materiálu i v případech, kdy toto hodnocení není možné udělat jednoznačně pomocí formálních nástrojů. (shrink)

Scholarly attempts to analyze the history of science sometime suffer from an imprecise use of terms. In order to understand accurately how science has developed and from where it draws its roots, researchers should be careful to recognize that epistemic regimes change over time and acceptable forms of knowledge production are contingent upon the hegemonic discourse informing the epistemic regime of any given period. In order to understand the importance of this point, I apply the techniques of historical epistemology to (...) an analysis of the place of the study of astrology in the medieval and early modern periods alongside a discussion of the “language games” of these period as well as the role of the “archeology of knowledge” in uncovering meaning in our study of the past. In sum, I argue that the term “science” should never be used when studying approaches to knowledge formation prior to the seventeenth century. (shrink)

Knihu Kritika depolitizovaného rozumu (podtitul Úvahy (nejen) o nové normalizaci, Václav Bělohradský a kol., Grimmus, Všeň 2010) jsem si kupoval s vědomím, že s její- mi autory se asi nebudu ve všem shodovat, nicméně také s přesvědčením, že problém, na který poukazuje její název, je skutečně závažný, a s nadějí, že se o něm třeba dozvím něco z úhlu pohledu, který mi není vlastní, a tak se mi podaří ho nahlédnout plastičtěji. Bohužel jsem zjistil, že název knihy je pouze krycí; (...) že nejde o boj s depolitizací rozumu, ale naopak o zčásti otevřený a zčásti partyzánský boj proti skutečné politizaci, tj. proti demokratické- mu prostředí, ve kterém se otázky zá- kladního směřování společnosti mohly stát předmětem politických diskuzí a politických střetů, ve jménu absolutizace určitých velice konkrétních, pokud ne pří- mo politických, pak ideologických názorů. Jak říkám, jsem přesvědčený, že problém depolitizace rozumu tu skutečně je. Lidé, zdá se mi, skutečně mají čím dál více pocit, že všechna rozhodnutí jsou na nějakých těch odbornících, jimž do toho nejenom není potřeba mluvit, ale ani by se jim do toho mluvit nemělo. Máme stát zadlužovat? To přece musejí říci ekonomové. Mají se zakazovat politické strany? To my nevíme, ale vědět to musejí politologové či sociologové. Je potrat vražda, nebo medicínský zákrok? To by nám měli říci biologové, filozofové nebo bůhvíkdo, ale hlavně někdo, kdo to dokáže vyčíst z příslušných faktů. (shrink)

Cílem studie je stručně přiblížit historii eugeniky a zmapovat problematiku novodobé eugeniky, její metodologie a s ní souvisejících technologických, sociálních a bezpečnostních problémů a morálních úskalí. Studie se také snaží rehabilitovat pojem eugenika, který má především kvůli nacistickým zločinům negativní konotaci, a ukázat, že jako vědecký obor má eugenika stále své místo ve vědě. Představeny budou především eugenické metody, jejichž prostřednictvím by bylo možné ochránit lidstvo před vyhynutím, ale které jsou zároveň velice rizikové a k vyhynutí lidstva mohou rovněž přispět. (...) Text se také věnuje nejzávažnějším argumentům příznivců i kritiků novodobé eugeniky. (shrink)

Cílem studie je stručně přiblížit historii eugeniky a zmapovat problematiku novodobé eugeniky, její metodologie a s ní souvisejících technologických, sociálních a bezpečnostních problémů a morálních úskalí. Studie se také snaží rehabilitovat pojem eugenika, který má především kvůli nacistickým zločinům negativní konotaci, a ukázat, že jako vědecký obor má eugenika stále své místo ve vědě. Představeny budou především eugenické metody, jejichž prostřednictvím by bylo možné ochránit lidstvo před vyhynutím, ale které jsou zároveň velice rizikové a k vyhynutí lidstva mohou rovněž přispět. (...) Text se také věnuje nejzávažnějším argumentům příznivců i kritiků novodobé eugeniky. (shrink)

V tomto článku se zabývám konceptem SI (superinteligence) a s ní spojeným problémem kontroly. Podle určité skupiny teoretiků umělé inteligence stojíme na prahu události, která může radikálně změnit povahu technologického pokroku a lidské společnosti obecně. Touto událostí má být takzvaná technologická singularita, která je často spojována se vznikem první větší než lidské inteligence. Lidé jako Nick Bostrom varují před nebezpečím, které pro nás vznik SI znamená a upozorňují, že musíme co nejdříve najít metody kontroly této inteligence. Podle Bostroma a dalších (...) nebezpečí SI vyplývá z její povahy. Já na jedné straně posuzuji, jak SI může vzniknout, a na druhé straně soudím smysluplnost problému kontroly. Vznik SI vyplývá ze vzniku umělé inteligence. Proto soustřeďuji podstatnou část textu argumentům pro její vznik. Ukazují jak se Bostrom a další nechávají unést jedním problematickým argumentem. Dále podrobuji jejich pozici klasické kritice umělé inteligence. Prezentuji, jak stále lpí na problematických domněnkách svých předchůdců. Zejména soustřeďuji svoji kritiku na tvrzení, že SI bude mít jeden konečný cíl, který bude interpretovat. Toto tvrzení označuji jako antitetické, a to představě, že SI bude obecnou inteligencí. V závěru z mojí argumentace vyvozuji, že problém kontroly zaměňuje dva jiné různé problémy „kontroly.“. (shrink)

[Précis of What It’s Like, or What It’s About? The Place of Consciousness in the Material World] The paper provides a summary of my recent Czech-language book, WHAT IT'S LIKE, OR WHAT IT'S ABOUT? THE PLACE OF CONSCIOUSNESS IN THE MATERIAL WORLD (2017). As suggested by the subtitle, the topic of the book is philosophy of consciousness. In the contemporary literature, most participants have in mind the so-called phenomenal characters, and the main issue debated between dualists and materialists is whether (...) these characters are material properties. Even the Russellian monists, who otherwise present themselves as an alternative to both dualism and materialism, accept the concept of phenomenal character. I express doubts about this concept in chapter six of my book; accordingly, I allot most space in the paper to the material from this chapter. Despite the majority opinion, I believe that no agreement has in fact been reached concerning the content of this concept. Similarly to Daniel Dennett, I recommend trying to develop a philosophy of consciousness without the concept of phenomenal character. As is well known, Dennett – to some extent similarly to the aforementioned materialists – proposes a reduction of consciousness in terms of representation. However, I wound up rather more skeptical than Dennett, since following up on my previous book, THE METAPHYSICS OF ANTI-INDIVIDUALISMU (2008), I claim that a naturalistic theory of representation is incoherent. (shrink)

Článek analyzuje funkci, kterou v díle raného M. Heideggera plní myšlenka destrukce, a zkoumá na tomto základě, jak je obecně možné charakterizovat vztah mezi hermeneutikou a destrukcí, resp. vzhledem k pozdějšímu vývoji filozofie mezi hermeneutikou a dekonstrukcí. Při analýze pojmu destrukce je položen důraz na to, jak je postup destrukce použit na tradici aristotelské substancialistické ontologie a na Kantovu teorii poznání, což jsou dvě klíčová témata raného Heideggera. Při zkoumání vztahu mezi hermeneutickou a dekonstruktivní intencí filozofování se naproti tomu článek (...) soustředí na to, jak jsou oba tyto přístupy rozvinuty u pozdějších autorů, na něž měla Heideggerova filozofie silný vliv: u J. Derridy a u H.-G. Gadamera. V závěru článku je upozorněno na to, že určité pojítko mezi hermeneutikou a dekonstrukcí lze navzdory všem rozdílům spatřovat v pojmu kritiky. (shrink)

Úvahy spojené s náhodností se v evropské historii objevují poměrně pozdě, na přelomu středověku a novověku. Týkají se zpočátku šancí výhry v různých hrách či situacích a později přecházejí k zavedení pravděpodobnosti klasické a geometrické. Počet pravděpodobnosti je z matematického hlediska završen Kolmogorovovou axiomatickou teorií. Ve způsobu vnímání a interpretace pravděpodobnosti však přetrvává mnoho otevřených otázek, problémů a paradoxů, jako například řešení Bertandovy úlohy. Čtyři hlavní směry v pojetí pravděpodobnosti (logické, četnostní, subjektivní a propenzitní) úzce souvisejí se způsobem vnímání náhodnosti (...) (epistemologickým nebo ontologickým). Úvahy o vývoji vnímání náhodnosti a interpretace pravděpodobnosti přinášejí schopnost orientovat se v základních principech a poznatcích vědy a přispívají k hlubšímu pochopení celé problematiky. (shrink)

V článku diskutuji východiska knihy Tomáše Hříbka Jaké to je, nebo o čem to je? Cílem článku je ukázat, že přes Hříbkovy sympatie k Dennettovu postmetafyzickému pojetí vědomí lze v jeho výkladu vysledovat tendence k tradičně filosofickému myšlení o vědomí. Soustředím se přitom na Hříbkovu definici fyzikálního a na jeho charakterizaci Dennettova programu jako problematické redukce vědomí pomocí intencionality.

Studie mapuje Patočkovu filosofickou koncepci rozpracovanou v dosud nevydaných válečných rukopisech. Člověk dle Patočky rozvrhuje svůj smysluplný svět díky základnímu úkolu, kterému může ve svém životě dostát, nebo jej zmařit. Jeho naplnění ovšem nesplývá s převzetím vlastní individuality a konečnosti, nýbrž Patočka jej vymezuje jako vztah k nekonečnému životu, který každou individuální existenci zakládá. K tomuto nekonečnu se ale nelze vrátit jednoduchým vytržením z vědomého života, nýbrž teprve duchovní proměnou, která ukazuje nepředmětný charakter světa a přitom zachovává lidské vědomí.

Článek se zabývá problematickou politické korektnosti ve vztahu k feministické filosofii vědy. Zaměřuje pozornost na užší pojem politické korektnosti - hodnotově motivovanou nekorektní práci s fakty. Konstatuje, že navzdory explicitnímu soustředění feministických autorek a autorů na význam hodnot v projektu vědy nelze chápat feministickou filosofii vědy jako politicky korektní nebo jako vybízení k politicky korektní vědě. Naopak se politicky korektní argumentace v tomto užším smyslu mohou dopouštět i práce vystupující proti feministické či politicky korektní agendě ve vědě.

Studie recenzuje díla: Richard DAWKINS, Boží blud: Přináší náboženství útěchu, nebo bolest? Praha: Academia 2009, 480 s. ; HANUŠ, J. - VYBÍRAL, J., Dawkins pod mikroskopem: Diskuse nad knihou Richarda Dawkinse Boží blud. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2010. Cílem textu je poukázat na debatu vyvolanou českým vydáním Dawkinsova díla Boží blud, jejímž nejdůkladnějším příspěvkem je vydání knihy Dawkins pod mikroskopem.

Morální intuice hrají důležitou roli v normativních teoriích. Velmi často bývají posledním arbitrem při rozhodování o přijetí či odmítnutí teorie, obecného mravního principu nebo konkrétního přesvědčení. Co jsou morální intuice? Jak vznikají? Jakou mají povahu? A mohou skutečně hrát tu úlohu, kterou jim normativní koncepce přisuzují? Cílem přednášky je vyjádřit skepticismus v této otázce a obavy, že to, co se dozvídáme od současných empirických věd o povaze intuic a možných zkreslujících vlivech, které na ně působí, ukazuje, že není možné (...) jejich zdůvodňující úlohu akceptovat. Moral intuitions play an important role in normative theories. They frequently serve as the ultimate arbiter in deciding whether to accept or reject a theory, a general moral principle or a particular belief. What are moral intuitions? How do they arise? What is their nature? And are they capable of playing the role that normative theories ascribe to them? The objective of the lecture is to express skepticism in that question and concern that what we learn about the nature of intuition and possible influences that distort them from current empirical science shows that it is not possible to accept the justificatory role of intuitions.klíčová slova: intuice, efekt popisu, emoce, experimentální filozofie, kognitivní a afektivní systém, morální psychologie, zdůvodnění.keywords: intuition, framing effect, emotion, experimental philosophy, cognitive and affective systems, moral psychology, justification. (shrink)

Článek spadá do tematické oblasti současných snah o oživení Aristotelovy etické teorie. V užším vymezení jde o téma aktualizace konceptu morálního charakteru (či mravní ctnosti), které je spojováno s využitím poznatků psychologických věd. Zde pak klíčovou pozornost věnuji problému kritérií, podle kterých můžeme posuzovat adekvátnost návrhů na takovou aktualizaci. Vedle běžně respektovaných kritérií interdisciplinarity a empirické a normativní adekvátnosti představuji kritérium funkce, které je ústředním pojmem článku. Cílem článku je formulovat toto kritérium a pro jeho vyjasnění co nejlépe vystihnout funk­ci (...) (zjednodušeně řečeno užitečnost či přínos) Aristotelovy etické teorie. Dále je mým zámě­rem na příkladech představit, jaké důsledky by mělo přijetí tohoto kritéria (tedy zachování či zefektivnění funkce) pro posuzování adekvátnosti návrhů k aktualizaci Aristotelova konceptu morálního charakteru. Za funkci Aristotelovy etické teorie považuji zvyšování naší morální gramotnosti a tvrdím, že tato funkce vyplývá ze stěžejního rysu Aristotelovy práce, z důsledné analýzy a nalezení vzájemných vazeb mezi pojmy, které spojujeme s každodenní morálkou a s prožíváním dob­rého a spokojeného života. Na konkrétních příkladech ukazuji, jak snahy naplnit jiná kritéria adekvátní aktualizace mohou vést k pojmové redukci, zahlcení irelevantními informacemi, nebo jinak narážet na kritérium funkce. Naplnění všech zde představených kritérií ilustruji na analogii dovednosti, kterou jakožto aktualizaci představila Julia Annasová. (shrink)

Cílem článku je ukázat, že zdánlivě asymetrický vztah mezi teorií mysli a morálkou je ve skutečnosti symetrický. Totiž nejen, že lidé využívají teorii mysli k rozhodnutí, zda si agent zaslouží vinit a zda učinil něco morálně špatného (nebo si zaslouží chválit a učinil něco morálně dobrého), ale někdy samotný morální charakter situace může ovlivnit teorii mysli. Nejprve provedu krátký úvod do teorie mysli - co to je, jak ji používáme a jak nám může být nápomocna. Poté popíšu proces hodnocení (...) morální situace se směrem od teorie mysli (zvážení agentových mentálních stavů, připsání konceptů agentovi) k morálce (vynesení morálního soudu). V tomto procesu figuruje důležitý koncept - koncept záměrného jednání - který může hrát významnou roli při rozhodování o vině (nebo chvále) agenta: pokud jednal záměrně, vina (nebo chvála) by měla být větší. Opravdu to takto funguje? A co laici? Jaký je lidový koncept záměrného jednání? Na tyto otázky se pokusím odpovědět s pomocí empirických dat, která poskytli Bertram Malle a Joshua Knobe, a představím pět podmínek lidového konceptu záměrného jednání. Poté se ve světle dat shromážděných Joshuou Knobem pokusím ukázat, že dřívější přístup ke vztahu mezi teorií mysli a morálkou jako jednosměrnému se zdá být neudržitelný. Způsobil agent vedlejší účinek záměrně? Dosáhl něčeho agent záměrně, ačkoli neměl dostatek potřebných dovedností? Výsledky Knobových experimentů naznačují, že lidé jsou nejspíše ovlivněni morálním charakterem samotného vedlejšího účinku nebo výsledku. Pokud je morálně špatný, agent jednal záměrně, avšak pokud je morálně dobrý, agent nejednal záměrně - tato asymetrie se nazývá „Knobův efekt“. Rovněž se pokusím vyrovnat se s některými možnými námitkami. V závěru se budu zabývat určitými právnímu důsledky, které z tohoto nově symetrického vztahu mezi teorií mysli a morálkou vyvstávají. (shrink)

Cílem článku je ukázat, že zdánlivě asymetrický vztah mezi teorií mysli a morálkou je ve skutečnosti symetrický. Totiž nejen, že lidé využívají teorii mysli k rozhodnutí, zda si agent zaslouží vinit a zda učinil něco morálně špatného (nebo si zaslouží chválit a učinil něco morálně dobrého), ale někdy samotný morální charakter situace může ovlivnit teorii mysli. Nejprve provedu krátký úvod do teorie mysli - co to je, jak ji používáme a jak nám může být nápomocna. Poté popíšu proces hodnocení (...) morální situace se směrem od teorie mysli (zvážení agentových mentálních stavů, připsání konceptů agentovi) k morálce (vynesení morálního soudu). V tomto procesu figuruje důležitý koncept - koncept záměrného jednání - který může hrát významnou roli při rozhodování o vině (nebo chvále) agenta: pokud jednal záměrně, vina (nebo chvála) by měla být větší. Opravdu to takto funguje? A co laici? Jaký je lidový koncept záměrného jednání? Na tyto otázky se pokusím odpovědět s pomocí empirických dat, která poskytli Bertram Malle a Joshua Knobe, a představím pět podmínek lidového konceptu záměrného jednání. Poté se ve světle dat shromážděných Joshuou Knobem pokusím ukázat, že dřívější přístup ke vztahu mezi teorií mysli a morálkou jako jednosměrnému se zdá být neudržitelný. Způsobil agent vedlejší účinek záměrně? Dosáhl něčeho agent záměrně, ačkoli neměl dostatek potřebných dovedností? Výsledky Knobových experimentů naznačují, že lidé jsou nejspíše ovlivněni morálním charakterem samotného vedlejšího účinku nebo výsledku. Pokud je morálně špatný, agent jednal záměrně, avšak pokud je morálně dobrý, agent nejednal záměrně - tato asymetrie se nazývá „Knobův efekt“. Rovněž se pokusím vyrovnat se s některými možnými námitkami. V závěru se budu zabývat určitými právnímu důsledky, které z tohoto nově symetrického vztahu mezi teorií mysli a morálkou vyvstávají. (shrink)