Abstract

Cílem článku je ukázat, že zdánlivě asymetrický vztah mezi teorií mysli a morálkou je ve skutečnosti symetrický. Totiž nejen, že lidé využívají teorii mysli k rozhodnutí, zda si agent zaslouží vinit a zda učinil něco morálně špatného (nebo si zaslouží chválit a učinil něco morálně dobrého), ale někdy samotný morální charakter situace může ovlivnit teorii mysli. Nejprve provedu krátký úvod do teorie mysli - co to je, jak ji používáme a jak nám může být nápomocna. Poté popíšu proces hodnocení morální situace se směrem od teorie mysli (zvážení agentových mentálních stavů, připsání konceptů agentovi) k morálce (vynesení morálního soudu). V tomto procesu figuruje důležitý koncept - koncept záměrného jednání - který může hrát významnou roli při rozhodování o vině (nebo chvále) agenta: pokud jednal záměrně, vina (nebo chvála) by měla být větší. Opravdu to takto funguje? A co laici? Jaký je lidový koncept záměrného jednání? Na tyto otázky se pokusím odpovědět s pomocí empirických dat, která poskytli Bertram Malle a Joshua Knobe, a představím pět podmínek lidového konceptu záměrného jednání. Poté se ve světle dat shromážděných Joshuou Knobem pokusím ukázat, že dřívější přístup ke vztahu mezi teorií mysli a morálkou jako jednosměrnému se zdá být neudržitelný. Způsobil agent vedlejší účinek záměrně? Dosáhl něčeho agent záměrně, ačkoli neměl dostatek potřebných dovedností? Výsledky Knobových experimentů naznačují, že lidé jsou nejspíše ovlivněni morálním charakterem samotného vedlejšího účinku nebo výsledku. Pokud je morálně špatný, agent jednal záměrně, avšak pokud je morálně dobrý, agent nejednal záměrně - tato asymetrie se nazývá „Knobův efekt“. Rovněž se pokusím vyrovnat se s některými možnými námitkami. V závěru se budu zabývat určitými právnímu důsledky, které z tohoto nově symetrického vztahu mezi teorií mysli a morálkou vyvstávají.