本书研究了邓小平同志对马克思主义哲学和毛泽东哲学思想的创造性运用、发展,并介绍了新时期哲学工作者在研究、宣传马克思主义哲学等方面的成就。.

Artificial intelligence (AI) is rapidly changing the way that art is created and consumed, allowing artists to create unique, engaging works with high computing power that can supplement their creative process. This manuscript explores the creative process of using AI technology in digital art to create paintings and evaluates creativity based on the aesthetic value and components of works created by AI. This research seeks to understand how AI technology influences the art world through a practice-led methodology with a descriptive (...) qualitative approach and observational methodology. Pioneering artwork such as Edmond de Belamy, created by French collective obvious using generative adversarial networks (GANs), has raised questions among the creative fields concerning originality, creativity, and authorship. Through analyses of AI-generated artwork and comparison with traditional artwork, the research investigates potential opportunities and challenges that AI presents to the art world. Ultimately, AI technology can provide a creative spark for human artists who, with an appropriate understanding of the limitations of AI algorithms, can create incredible pieces of art that embrace the contributions of both humans and machines. This research seeks to fill in the gaps left by earlier works and provide a more multi-faceted look at the changing landscape of AI in art, gaining a better understanding of the ways AI is impacting the art world and what the future may look like in the coming years. (shrink)

This article depicts the dynamic demonstrations of religions in late imperial and republican Jining. It argues with evidences that the open, tolerant and advanced urban circumstances and atmosphere nurtured the diversity and prosperity of formal religions in Jining in much of the Ming and Qing periods. It also argues that the same air and ethos enabled Jining to less difficultly adapt to the West-led modern epoch, with a notable result of welcoming Christianity, quite exceptional in hinterland China.

[Chomsky, “gavagai” and other dangerous things ...].

This study aimed to investigate the serial-multiple mediation effect of professional identity, psychological capital, work-related stress, and work-related wellbeing among intensive care unit nurses in China. The cross-sectional survey was conducted from January 2017 to May 2017 in two Grade III A general hospitals in Jining, Shandong Province, China. Cluster sampling was used to recruit participants from the two hospitals. A total of 330 ICU nurses participated in the study. The nurses’ work stress scale, Chinese nurse’s professional identity scale, the (...) PsyCap questionnaire, and Chinese work-related wellbeing scale were used to collect the data. Descriptive analysis, independent-samples t-test, one-way analysis of variance, Pearson correlation analysis, linear regression analysis, and structural equation modeling were used to analyze the data. The average score for the work-related wellbeing of ICU nurses was 85.91 ± 13.94. Work-related stress, professional identity, and PsyCap correlated significantly with work-related wellbeing. The major predictors of work-related wellbeing were PsyCap, work-related stress, professional identity, and monthly salary. The serial-multiple mediation effects of professional identity and PsyCap in the relationship between work-related stress and work-related wellbeing were statistically significant. Positive professional identity and PsyCap were sequentially associated with decreased work-related stress, which in turn was related to increased work-related wellbeing among ICU nurses. Therefore, this study aims to explore the impact of ICU nurses’ work-related stress on work-related wellbeing, as well as the mediating effect of professional identity and PsyCap. It is hoped that hospital care managers will pay attention to the mental health of ICU nurses, increase their professional identity, and reduce work-related stress to improve the quality of the ICU nursing service and stabilize nursing work. (shrink)

Tato studie se věnuje rané fázi mikroskopického zkoumání přírody Antoni van Leeuwenhoeka, které představil ve své korespondenci členům Royal Society. Studie se zaměřuje na období od navázání styku s Royal Society až do roku 1680, kdy byl Leeuwenhoek zvolen členem společnosti. Z metodologického hlediska studie uplatňuje na Leeuwenhoekovy dopisy členům Royal Society přístup, který představili autoři Steven Shapin a Simon Schaffer v knize Leviathan and the Air-Pump. Pokouší se zjistit, jestli se v Leeuwenhoekových dopisech objevují tři strategie,, které Shapin a (...) Schaffer přisoudili Robertu Boylovi. Studie potvrzuje, že závěry britských autorů platí i pro jiné vědce. (shrink)

Text John Toland a jeho Křesťanství bez mystérií sestává ze dvou provázaných částí. První část představuje stručné biografické pojednání o Johnu Tolandovi (1670–1722), v němž se mimo jiné snažíme předložit obecný úvod do jeho myšlení. Druhá část pak nabízí první český překlad předmluvy k Tolandovu nejznámějšímu spisu Christianity not Mysterious (1696), který je považován za základní impulz deistické diskuze na Britských ostrovech.

[A Defence of Assisted Death: Philosophical Arguments for Euthanasia and Physician-Assisted Suicide] Kniha Tomáše Hříbka je první monografií v českém jazyce, jež nabízí filozofickou obhajobu eutanazie a sebeusmrcení za asistence lékaře. Autor vysvětluje zdroje současné diskuse, definuje základní pojmy a analyzuje argumenty pro asistované sebeusmrcení a eutanazii i proti nim. Odpovídá mimo jiné na tyto zásadní otázky: Co je smrt, a jak poznáme, že nastala? Je smrt vždy újmou, nebo může i prospět? Může být rozhodnutí zabít se rozumné i morální? (...) Je apel k morální autonomii pacienta přesvědčivý? Má utrpení na konci života smysl? Pokud jsou eticky přijatelné nezahájení nebo ukončení léčby či paliativní péče, tak proč ne i eutanazie a asistovaná smrt? Lze ospravedlnit eutanazii pacientů, kteří s ní nemohou vyslovit souhlas? Je možné eutanazii a asistované sebeusmrcení odmítnout s odkazem na etiku medicíny nebo svědomí lékařů? Neocitneme se legalizací eutanazie na kluzkém svahu, po němž sklouzneme k nemorální praxi? A jsou podobné metody asistované smrti morálně přijatelné jen za předpokladu, že zůstanou výjimečné? (shrink)

Dne 31. července 2013 poskytl dr. Josef Zumr rozhovor, zaměřující se na jeho dlouholetého přítele a spolupracovníka Karla Kosíka. Doktor Zumr zde představuje dobu 60. let, vzpomíná na to, jak se s Karlem Kosíkem potkal, co prožili. Popisuje Kosíkovo mládí, důvody, proč se rozhodl studovat filosofii. Líčí politickou situaci v Československu a různé nástroje a způsoby politické perzekuce, která postihla většinu pracovníků FÚ ČSAV (a nejen jich), a popisuje, jakým způsobem se s touto situací vyrovnával on sám i Karel Kosík. (...) Dále se vyjadřuje k ohlasům na Dialektiku konkrétního i na jiné Kosíkovy stěžejní texty, které vzbudily pozornost společnosti.On 31st July 2013, dr. Josef Zumr gave an interview concerning his long-time friend and co-worker Karel Kosík. Dr. Zumr acquaints reader with the 60’s and recalls how he first met Karel Kosík and what they have experienced. He describes Kosík’s youth and reasons that have led Kosík to the decision to study philosophy. Political situation in former Czechoslovakia is described as well as different instruments of political persecution that affected many employees of the Department of Philosophy of Czechoslovak Academy of Science and many others. Dr. Zumr also recounts how he himself and Karel Kosík dealt with persecution. He also comments on different receptions that The Dialectics of the Concrete and other Kosík’s works have elicited. (shrink)

Pseudovědecké teorie jsou uzavřeny vůči možnosti vyvrácení, ale s konspiračními teoriemi to tak jednoduché není, protože mnohé zprávy o konspiracích jsou pravdivé. Přijetí jedné konspirační teorie nicméně může vést k přijetí jiné, která je s ní v přímém protikladu. Co nás žene do pasti konspiračního myšlení?

Tato studie pojednává o rané fázi mikroskopického zkoumání přírody, které ve svém díle Micrographia představil Robert Hooke. Vzhledem k obsáhlosti díla se zaměřuje na pasáže, které Hooke věnoval výzkumu hmyzu. Předmětem analýzy je především metodologie Hookova výzkumu: způsob, jakým tento experimentátor využíval mikroskop ke zkoumání mravenců, much, komárů a jiného hmyzu. Dále je pozornost věnována způsobu, jakým Hooke představoval výsledky svého pozorování, tedy popisům a ilustracím hmyzu. A konečně, příspěvek se také pokouší vyložit vybrané záznamy mikroskopických pozorování v Micrographii a (...) objasnit jejich vazbu na filosofickou a náboženskou interpretaci přírody sedmnáctého století. (shrink)

Tato recenzní studie sleduje analogii, na níž založil svoji metodu bádání i psaní Douglas R. Hofstadter v knize Gödel, Escher, Bach. Proti Hofstadterovu pojetí analogie, kromě jiného ilustrované zavádějícími příklady skladeb J. S. Bacha, je analogie v této studii precizována. Zároveň jsou ve studii napraveny nedostatky hudebních příkladů, jež by patrně neodhalili čtenáři bez přímé vazby na hudební teorii. Tyto aspekty sleduje tato studie až k závěru, že recenzovaná vlivná kniha, neprávem aspirující na metodologii veškerenstva, patří mezi poulárně naučnou literaturu.

Ve svém článku ‘Je elementární logika totéž co predikátová logika prvního řádu?’ (Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 42, 1997, 127-133) klade Jiří Fiala nesmírně zajímavou otázku, zda je opodstatněné ztotožňovat elementární logiku s predikátovou logikou prvního řádu; s pomocí argumentů propagovaných již delší dobu finským logikem a filosofem Jaako Hintikkou (viz již jeho Logic, Language-Games and Information, Clarendon Press, Oxford, 1973; nejnověji jeho The Principles of Mathematics Revisited, Cambridge University Press, Cambridge, 1996) naznačuje, že by tomu tak být nemuselo. Myslím, (...) že uváděná argumentace stojí za bližší rozbor. Hintikka v podstatě říká: Kvantifikované formule predikátové logiky jsou svou podstatou o vybírání prvků z univerza; například ∀x∃yR(x,y) neříká nic jiného než to, že ke každému x můžeme vybrat y, které je k němu ve vztahu R. Obecněji říká Hintikka to, že každá formule je vlastně zápisem určité hry (ve smyslu matematické teorie her), jejíž některé tahy spočívají ve vybírání individuí. Na základě tohoto se pak ptá: je nějaký rozumný důvod, proč se omezovat jenom na hry toho typu, které jsou vyjádřitelné formulemi standardního predikátového počtu? Proč připouštět jen hry s úplnou informací (tj. ty, při kterých jsou při každém tahu k dispozici všechny tahy předchozí), proč vylučovat hry jiné; tudíž proč připouštět jen lineárně uspořádané kvantifikátory, a nepřipustit i kvantifikátory uspořádané třeba jen částečně? Hintikkova argumentace je příkladem argumentace typu formule logiky prvního řádu jsou ve skutečnosti o tom a o tom, tudíž ... . Uveďme pro ilustraci jiný nedávný příklad stejného argumentačního schématu, který pochází od Johana van Benthema (Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford, 1997). Ten říká: Kvantifikátory jsou v podstatě modality, kvantifikované formule jsou tedy formule modální a jsou tudíž o existenci nějakých alternativ: formule ∀xP(x) říká, že P(x) je nutné, neboli že P(x) platí v každém „dosažitelném možném stavu věcí“, zatímco formule ∃xP(x) říká, že P(x) je možné, neboli že platí alespoň v jednom takovém stavu věcí.. (shrink)

Cílem článku je prozkoumat otázku po epistemickém statusu morálních intuic. Empirické výzkumy na poli morální psychologie ukazují, že intuice hojně využíváme při morálním hodnocení. Spoléháme se na ně však i jako morální filosofové při testování našich teorií – má-li některá normativní teorie proti-intuitivní důsledky, chápeme to jako její vadu a vice versa. V článku se snažím zodpovědět otázku, zda je taková praxe odvolávání se na morální intuice jako na evidenci ospravedlnitelná – je morální intuice spolehlivým epistemickým kanálem? Nejprve se budu (...) opírat o příbuznou debatu zaměřenou na epistemické intuice, představím tzv. restrikcionistickou výzvu a vysvětlím, z jakého důvodu se zaměřuji na morální intuice. V následující sekci předložím dle mého názoru nejsilnější linii útoku na epistemickou spolehlivost morálních intuic – argument z intuitivní nestability. Dříve jsme nevycházeli z úžasu nad zprávami o masivních rozdílech mezi námi Zápaďany a obyvateli exotických krajin, kterými nás ze svých terénních výzkumů zásobovali etnografové a antropologové. Dnes to jsou především morální psychologové a experimentální filosofové, kteří nás udivují ještě více odhalováním značné variability v intuicích – tentokrát však nejen mezi civilizovanými a domorodými lidmi, nýbrž i v srdci naší vlastní kultury. V další části tak předložím jednoduchou typologii intuitivní nestability a představím v současnosti již značně rozsáhlý soubor dat, který dokumentuje právě tuto neblahou vlastnost morálních intuic. Na jejich základě pak ve finální sekci dospěji k závěru, že morální intuice nejsou schopné dostát epistemickým nárokům, které klademe na jiné informační zdroje (např. smyslové vnímání), a jako takové nemohou sehrávat svou domnělou evidenční roli. V úplném závěru předložím předběžné poznámky týkající se možnosti využívat morálních intuic spíše jako zdroje motivace a za tím účelem navrhnu obrátit filosofickou praxi testování normativních teorií naruby. (shrink)

Cílem článku je prozkoumat otázku po epistemickém statusu morálních intuic. Empirické výzkumy na poli morální psychologie ukazují, že intuice hojně využíváme při morálním hodnocení. Spoléháme se na ně však i jako morální filosofové při testování našich teorií – má-li některá normativní teorie proti-intuitivní důsledky, chápeme to jako její vadu a vice versa. V článku se snažím zodpovědět otázku, zda je taková praxe odvolávání se na morální intuice jako na evidenci ospravedlnitelná – je morální intuice spolehlivým epistemickým kanálem? Nejprve se budu (...) opírat o příbuznou debatu zaměřenou na epistemické intuice, představím tzv. restrikcionistickou výzvu a vysvětlím, z jakého důvodu se zaměřuji na morální intuice. V následující sekci předložím dle mého názoru nejsilnější linii útoku na epistemickou spolehlivost morálních intuic – argument z intuitivní nestability. Dříve jsme nevycházeli z úžasu nad zprávami o masivních rozdílech mezi námi Zápaďany a obyvateli exotických krajin, kterými nás ze svých terénních výzkumů zásobovali etnografové a antropologové. Dnes to jsou především morální psychologové a experimentální filosofové, kteří nás udivují ještě více odhalováním značné variability v intuicích – tentokrát však nejen mezi civilizovanými a domorodými lidmi, nýbrž i v srdci naší vlastní kultury. V další části tak předložím jednoduchou typologii intuitivní nestability a představím v současnosti již značně rozsáhlý soubor dat, který dokumentuje právě tuto neblahou vlastnost morálních intuic. Na jejich základě pak ve finální sekci dospěji k závěru, že morální intuice nejsou schopné dostát epistemickým nárokům, které klademe na jiné informační zdroje (např. smyslové vnímání), a jako takové nemohou sehrávat svou domnělou evidenční roli. V úplném závěru předložím předběžné poznámky týkající se možnosti využívat morálních intuic spíše jako zdroje motivace a za tím účelem navrhnu obrátit filosofickou praxi testování normativních teorií naruby. (shrink)

V tomto článku se zabývám konceptem SI (superinteligence) a s ní spojeným problémem kontroly. Podle určité skupiny teoretiků umělé inteligence stojíme na prahu události, která může radikálně změnit povahu technologického pokroku a lidské společnosti obecně. Touto událostí má být takzvaná technologická singularita, která je často spojována se vznikem první větší než lidské inteligence. Lidé jako Nick Bostrom varují před nebezpečím, které pro nás vznik SI znamená a upozorňují, že musíme co nejdříve najít metody kontroly této inteligence. Podle Bostroma a dalších (...) nebezpečí SI vyplývá z její povahy. Já na jedné straně posuzuji, jak SI může vzniknout, a na druhé straně soudím smysluplnost problému kontroly. Vznik SI vyplývá ze vzniku umělé inteligence. Proto soustřeďuji podstatnou část textu argumentům pro její vznik. Ukazují jak se Bostrom a další nechávají unést jedním problematickým argumentem. Dále podrobuji jejich pozici klasické kritice umělé inteligence. Prezentuji, jak stále lpí na problematických domněnkách svých předchůdců. Zejména soustřeďuji svoji kritiku na tvrzení, že SI bude mít jeden konečný cíl, který bude interpretovat. Toto tvrzení označuji jako antitetické, a to představě, že SI bude obecnou inteligencí. V závěru z mojí argumentace vyvozuji, že problém kontroly zaměňuje dva jiné různé problémy „kontroly.“. (shrink)

Filosofové odedávna snili o jazyce, který by byl z hlediska řešení těch problémů, se kterými se potýkají (případně všech lidských problémů vůbec), vhodnější než jazyk, jímž nás obdařila příroda. Mnozí z nich si představovali, že filosofické problémy vznikají zčásti nebo zcela v důsledku toho, že přirozený jazyk není dostatečně přesným prostředkem vyjádření našich idejí a myšlenek - a že by se tedy vše spravilo, kdyby byl k dispozici jazyk, jehož výrazivo by bylo s našim myšlením - případně s naším světem (...) - v dokonalém souladu. Podle tohoto názoru je tím, co filosof (ale i vědec) potřebuje, jakási „abeceda lidských myšlenek“, která by nám umožnila „pomocí spojení jejích písmen a analýzy slov, která se z nich skládají, objevit a posoudit všechno ostatní“ (Leibniz) K tomu, aby se taková „abeceda“ dala vytvořit, ovšem zbývala jedna ‘maličkost’: bylo třeba posbírat a zinventarizovat všechny naše myšlenky a ideje, zjistit, pro které vyjádření nemáme, případně které vyjadřujeme nějak ‘nevhodně’, a tyto nedostatky a nesrovnalosti odstranit. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl nejmenší ponětí, jak tohle udělat: a Leibnizův projekt calculu philosophicu, stejně tak jako jiné podobné nápady, zůstal navždy pouhou utopií. (shrink)

Určité okolnosti (konkrétně historické okolnosti vývoje jazyka) určují, co slova, ze kterých se tato věta skládá, znamenají. (ii) Jiné okolnosti (kontext výpovědi této věty) mohou určovat, k čemu některé výrazy v této větě (já, tady, ...) odkazují. (iii) Další okolnosti (odpovídající tomu, o čem tato věta hovoří) určují, zda se věci mají tak, jak věta říká. Vezměme například větu..

O nějaké činnosti v rámci nějakého lidského společenství říkám, že je řízená pravidly , jsou‐li určité způsoby provozování této činnosti systematicky brány členy tohoto společenství, nebo nějakou jeho podskupinou, za správné, a jiné za nesprávné. Braní za správné či nesprávné (neboli normativní postoje ) beru v podstatě za dále neanalyzovatelné behaviorální vzorce, není to tedy pojem, který by primárně odkazoval k něčemu jako je kognitivní výbava účastníků, rozhodně nepředpokládá nic takového, jako že jsou tyto postoje věcí něčeho jako jsou plnohodnotná (...) přesvědčení. Hlavními symptomy těchto vzorců jsou určité typy reakcí na to, co dělají druzí; v extrémním případě snaha jim v děláním určitých věcí za každou cenu zabránit či je k němu naopak přimět. Často jde ale o mnohem subtilnější projevy "souhlasu" či "nesouhlasu" (od různých forem "odměn" a "trestů" po všelijaké náznaky "souznění" a "nevole") – projevy, které se člověk v rámci začleňování do lidských společenství učí rozpoznávat jako jisté "společenské tření", které ho v tom, co by měl a neměl dělat, usměrňuje. (shrink)

Fascinující rozvoj fyziky v našem století znamená mimo jiné pronikání fyzikù do míst, která bývala tradiènì hájemstvím filozofù. Fyziky a popularizátory fyziky to nìkdy vede k tomu, že v souvislosti s tímto pohybem hovoøí, tak jako John D. Barrow ve své..

Ve své práci se v rámci aktualizace klasického Aristotelova konceptu morálního charakteru věnuji pojmu zvyku (habit) a otázce automatizace mentálních procesů. Dokazuji, že pojetí ctnosti jako zvyku, chápaného jako rutinní a zautomatizovaná činnost, při které nejsme schopni předložit skutečný důvod pro své jednání, není konzistentní s klasickou Aristotelovou teorií. Můj důkaz vychází z analýzy pojmu záměrná volba (proairésis) a za proponenty kritizovaného směru jsou představeni Bill Pollard a Matt Stichter. Větší část této práce pak věnuji filozofce Nancy Snowové a jejímu (...) komplexnímu konceptu ctnosti, ve kterém mimo jiné navazuje na zvykové pojetí Pollarda a který spojuje s morální odborností (moral expertise). Namítám zde a dokazuji, že její odmítnutí zdůvodnění jednání jako podmínky ctnostného činu není vhodnou aktualizací klasického konceptu morálního charakteru, tj. není vhodným rozvedením ani adekvátní revizí tohoto konceptu. Na základě psychologického výzkumu odbornosti můžeme totiž předložit stejně tak dobré důvody, proč je možné a žádoucí, aby morální odborník svá jednání byl s to zdůvodnit. (shrink)

Ve své práci se v rámci aktualizace klasického Aristotelova konceptu morálního charakteru věnuji pojmu zvyku (habit) a otázce automatizace mentálních procesů. Dokazuji, že pojetí ctnosti jako zvyku, chápaného jako rutinní a zautomatizovaná činnost, při které nejsme schopni předložit skutečný důvod pro své jednání, není konzistentní s klasickou Aristotelovou teorií. Můj důkaz vychází z analýzy pojmu záměrná volba (proairésis) a za proponenty kritizovaného směru jsou představeni Bill Pollard a Matt Stichter. Větší část této práce pak věnuji filozofce Nancy Snowové a jejímu (...) komplexnímu konceptu ctnosti, ve kterém mimo jiné navazuje na zvykové pojetí Pollarda a který spojuje s morální odborností (moral expertise). Namítám zde a dokazuji, že její odmítnutí zdůvodnění jednání jako podmínky ctnostného činu není vhodnou aktualizací klasického konceptu morálního charakteru, tj. není vhodným rozvedením ani adekvátní revizí tohoto konceptu. Na základě psychologického výzkumu odbornosti můžeme totiž předložit stejně tak dobré důvody, proč je možné a žádoucí, aby morální odborník svá jednání byl s to zdůvodnit. (shrink)

Pavel Materna je logikem a filosofem, na kterého se, domnívám se, mimořádně hodí anglický přívlastek single-minded, který bohužel nemá v češtině skutečný ekvivalent. Materna již dávno přijal za svůj ten pojmový rámec, který stojí v základě systému transparentní intenzionální logiky (TIL) vyvinuté Pavlem Tichým, a tento rámec se mu stal měřítkem všech věcí, jsoucích že jsou a nejsoucích že nejsou. Ani jeho poslední kniha Concepts and Objects, která vyšla v ediční řadě vydávané Filosofickou společností Finska, není v tomto směru výjimkou: (...) ani ona není ničím jiným než jistou formou rozpracování a aplikace TIL. Tato kniha se ale přece jenom, zdá se mi, od předchozích Maternových publikací poněkud liší, a to způsobem, který je třeba přivítat. Zatímco v minulosti se Maternova soustředěnost na TIL často projevovala i jeho neochotou zabývat se názory s TIL nekompatibilními a hovořit i k lidem, který tento systém za svůj neberou, v knize Concept and Object se Materna více než kdy předtím pokusil vymezit TIL oproti jiným logickým a filosofickým systémům a u mnohých problémů, kterými se v knize zabývá, se pokusil jasněji než kdy předtím vyjádřit, proč je podle něj ten přístup, který on volí, lepší než přístupy jiné. První.. (shrink)