[An Anti-Realist Perspective on Language, Thought, Logic and the History of Analytic Philosophy. .].

Příspěvek připomíná filosofii „posledního Římana a prvního scholastika“ Anicia Bo­ethia, který je nejznámější díky své filosofické básni Útěcha z filosofie. Tento článek se soustředí na jinou stránku Boethiovy tvorby, na jeho překladatelské úsilí z řečtiny do latiny, kdy vytvořil novou terminologii a tak mohl syntetizovat filosofickou roztříš­těnost názorů jeho současníků pomocí exaktní metodologie. Ve svém vědeckém jazyce používal umění i logiku dohromady, s důrazem na větší srozumitelnost.Boethius sjednotil díky svému filosofickému jazyku mnoho rozdílných filosofic­kých škol – Platóna, Aristotela, pythagorejce, novoplatonismus (...) a křesťanskou teologii. Zformalizoval vědecký výzkum podle aritmetiky, dokázal reformovat svobodná umění do křesťanského světa a sjednotit vědu a filosofii pomocí matematiky. Svoji metodu nazval quadrivium, tedy čtyři cesty k moudrosti, jako součást Sedmi svobodných umění (lat. Septem artes liberales). Quadrivium se sestávalo z aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby. Tyto čtyři způsoby považoval Boethius za nejlepší pe­dagogickou cestu k poznání fyzikálních zákonitostí našeho světa (lat. naturalia). Díky abstraktnosti této matematické cesty preferoval i důležitost jazyka a terminologie, která se používá. I přes logickou koherentnost je dle něj možné používat umělecká vyjádření pro větší srozumitelnost.Článek ukazuje i obtíže současné vědy, která je také limitována jazykem. Protože v minulosti filosofové stáli před podobným problémem, může Boethius svým důrazem na svobodnou cestu filosofie stále inspirovat. (shrink)

[Language as a Medium of the Hermeneutic Experience.].

Tělo, společenství, jazyk, svět -- Problém přirozeného světa.

Kritická stať se nejprve vztahuje k Beranovu pokusu srovnat Husserlovu fenomenologii a východisko Wittgensteina období Filosofických zkoumání, přičemž se snaží shrnout pozici tzv. statické fenomenologie a na jejím základě vznést otázky k tezi, že rozeznávání a identifikace předmětů je možno založit pouze z hlediska intersubjektivně sdíleného jazyka.

The paper deals with the conception of languange Early Ludwig Wittgenstein presented in work Tractatus logico-philosophicus. It discusses also a very important relation between natural language and ideal one – for this purpose, the category „Zeichen“ and the relation between „Zeichen“ and „Symbol“ is analyzed.

Wilfrid Sellars’ philosophical system joins issues that have often been regarded as incompatible or at least in mutual tension. Two of these are his holistic approach to language and knowledge on the one hand and his realism on the other hand. In my paper I first outline this tension and then present a number of steps, including the rejection of semantic relations, picturing and the defense of realism, which can help us to accommodate it. I highlight the payoff of these (...) steps for the question to be solved. In the last part of the paper I detect new and more refined tensions revealed by Sellars’ solution. I identify possible dissonances between his Kantian and his naturalist treatment of causality as well as between his two ways of conceiving of language arguing that these new questions furnish a more interesting approach to our initial problem. (shrink)

Dne 17. 3. 2011 převzal Ladislav Kvasz jako první česko-slovenský laureát prestižní ocenění Prémio Internacional Fernando Gil para a Filosofia da Ciencia za rok 2010 označované také jako Nobelova cena ve filosofii. Toto velice prestižní ocenění mu bylo uděleno za knihu Patterns of Change. Linguistic Innovations in the Development of Classical Matematics, v níž prezentoval svou vlastní teorii o potencialitách jazyka matematiky.

Je potěšením stát na břehu a vidět lodě, jak vyplouvají na moře; je potěšením stát v okně hradu a pozorovat bitvu a její zápletky dole; avšak žádné potěšení se nevyrovná tomu, když stojíme na vyvýšené půdě pravdy ... a vidíme chyby, omyly, zmatení a bouře v údolí pod námi.

Ondřej Beran. Náš jazyk, můj svět: Wittgenstein, Husserl a Heidegger – vzájemná setkávání a míjení. 1. vyd. Praha: Filosofia, 2010, ISBN 978-80-7007-335-3, 422 stran.

Táto kritická štúdia sa zameriava na problematiku spolupráce a pravidiel, diskutovanú Jaroslavom Peregrinom v knihe Človek a pravidla. Okrem extenzívneho exkurzu do osnovy Peregrinových hlavných myšlienok a argumentov budú systematicky analyzované niektoré kľúčové otázky patriace do tejto interdisciplinárnej teoretickej oblasti, pričom sa kriticky posúdia niektoré prvky Peregrinovho špecifického prístupu. Konkrétne, budem argumentovať, že Peregrinom preferovaná koncepcia pravidla - ako propozičného poznania, že niečo by malo nejako byť - nemôže dobre slúžiť jeho zámerom, ak chce udržať jeho evolučný prístup k pravidlám.

Traducción de "Ortega ante el lenguaje." en: Ortega y la cultura española. Madrid, Cincel 1985.

The paper reconstructs three main stages in the development of Carnap’s approach to language in the years 1931 – 1947. It starts with Carnap’s approach to metalogic in his Viennese Zirkelprotokolle and his Logische Syntax der Sprache from the point of view of one-level approach to the relation between metalanguage and its object-language. It then analyzes Tarski’s turn to semantics in his paper presented at the Paris conference in September 1935, as well as the implications of his view for Carnap’s (...) approach to semantics from 1935 until 1943. Finally, it analyzes Church’s rediscovery of Frege and its impact on Carnap’s shift to the extension/intension distinction in his semantics in the years 1943 – 1947. (shrink)

[Donald Davidson: Action, Thought and Language.].

[Logical analysis and language as a code].

The article treats the issue of a private language as presented by Ludwig Wittgenstein in his whole work and it interprets the problem of private language as a critique of a concept of language as a calculus contrasting it with a conception of language as universal medium. According to this understanding the private language is not only a language of sense data, not even necessarily a language based purely in a subjectivity of its speaker. The article aims to show the (...) continuity of Wittgenstein’s thought on the matter. In the end it briefly touches the question of so called solitary language as a once so popular version of the problem in the framework presented above. (shrink)

Drevnyaya Indiya, Jazyk - Kul'tura - Tekst. Ed. G.M. Bongard-Levin, V.V. Vertogradova and S.V. Kullanda. Nauka Publishers, Central Department of Oriental Literature, Moscow 1985. 268 pp.

Svoboda, V. a kol. Logika a přirozený jazyk. Praha: Filosofia, 2010, 300 stran.

The article provides an analysis of Paul and Patricia Churchland’s eliminative materialism. I will distinguish two lines of argument in their eliminativism: one seeking to eliminate folk psychology and the second criticising Jerry Fodor’s language of thought hypothesis. Then I will closely examine the second line of argument, and show that it represents the main motive of Churchland’s work since the end of 1980s and demonstrate why the success of the argument against the language of thought hypothesis does not constitute (...) a reason for the elimination of folk psychology. Finally, I will examine the consequences of this approach for the role of folk psychology in the study of mind and show that the weakened eliminativist position still fulfils the original aim of Churchland’s program. (shrink)

Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto textu argumentuji, že je to především ta poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné. Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v důsledku (...) toho determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel může vytvořit jistý „vnitřní prostor" - to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami „nezúčastněného pozorování", není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné. (shrink)

Tento článek z pozůstalosti profesora Ladislava Tondla poukazuje na to, že hodnoty představují neodmyslitelný kontext komunikace a rozhodování. Vychází z předpokladu, že každý komunikační akt se odehrává za jistých okolností a podmínek, ve spojení se zjištěnou problémovou situací a ve vztazích s určitými potřebami a cíli a směry naší činnosti. Součástí těchto podmínek je soubor vlivů a okolností, které lze charakterizovat jako hodnotová atmosféra. Tato atmosféra a s ní spojené faktory mohou modifikovat význam dané komunikace, a to nejen v sémantickém (...) smyslu, ale také ve smyslu relevance, důležitosti a potřebnosti daného sdělení. (shrink)

J. M. E. McTaggart famously divided time into two time series, which he entitled A-series and B-series. Although he was proponent of neither of them, his division initiated a discussion as to which of the series is prior or real. This paper follows Clifford Williams’s claim that these series are not as distant as their proponents argue they are. It demonstrates their translatability in the case of examples from temporal logic and natural language. It argues that, if there are any (...) deep-rooted differences between these two series, they are only metaphysical. These metaphysical differences could be overcome by focusing on logic or natural language. These two series of time are also used in computer science and in the development of Artificial Intelligence. However, no attempt at unifying them has been suggested in these fields of study. J. M. E. McTaggart rozdělil čas na dvě časové série, A-série a B-série. Třebaže nebyl zastáncem žádné z nich, jeho rozdělení podnítilo diskuzi, která z těchto časových sérií je přednější nebo jediná skutečně reálná. Tento článek navazuje na názor Clifforda Williamse, že tyto časové série nejsou tak rozdílné, jak tvrdí jejich zastánci. V článku je demonstrována jejich přeložitelnost na příkladech z temporální logiky a přirozeného jazyka. Článek dále tvrdí, že jestliže je zde nějaký hluboce zakořeněný rozdíl mezi těmito dvěma sériemi, pak je pouze metafyzický. Tyto metafyzické rozdíly mohou být překonány, zaměříme-li se na logiku a přirozený jazyk. Tyto dvě časové série jsou také použity v informatice a rozvoji umělé inteligence, třebaže v těchto oborech dosud nebyly navrženy žádné pokusy o jejich propojení. (shrink)

Pár slov úvodem k dopisu, který poslal Pavel Tichý z University of Otago Pavlu Maternovi (který v té době ´pracoval´ na brněnské univerzitě bez možnosti učení a publikování). K dataci dopisu: Shoduji se s odhadem Dr. Raclavského, že jde patrně o r. 1975. Ti, kdo neprožili normalizaci, si těžko představí situaci. To nebylo tak, že můj přítel Tichý momentálně působí na Novém Zélandě a píše mi z momentálního zahraničního pobytu. Tichý byl emigrant, což mj. znamenalo, že žádnou z jeho odborných (...) statí nebylo možno u nás citovat, dále že dík faktu, o kterém každý věděl, že dopisy emigrantů jsou u nás na příslušných institucích otvírány, znamenala korespondence s emigrantem kádrovou skvrnu. O tom jsem tehdy nepřemýšlel, už proto, že četba Tichého dopisů byla nesmírně zajímavá. Byl jsem na shromažďování korespondence lajdák. Moje krátkozrakost zavinila, že se z této korespondence zachoval nepatrný zlomek. Dopis, který následuje, je ovšem obzvlášť zajímavý, a to z následujícího důvodu: Tichý měl už od šedesátých let – ještě v Československu – v hlavě zárodky svého přístupu k logice a logické analýze přirozeného jazyka (svědčí o tom jeho stati v tehdejším Filosofickém časopise, zejména stať „Smysl a procedura“ z r. 1968). Dopis, který zde uveřejňujeme, má však hodnotu historického dokumentu. Jde o první ´neformální´ formulaci jeho pojetí tzv. konstrukcí a jeho postoje k logice, což se postupně promítlo do systému Transparentní intenzionální logiky (TIL), vyloženého souvisle v monografii The Foundations of Frege´s Logic, vydané asi 13 let po tomto dopisu. Ze vzhledu dopisu je patrné, že byl psán na psacím stroji, což v těch letech bylo standardní. Musíme omluvit překlepy (ostatně to byl osobní dopis), pokud jde o nespisovnosti, vím, že Tichý ovládal češtinu velmi dobře, ale dával přednost psát přirozeně, blízko k hovorové češtině. Jistě připustíte, že jeho jazyk je zde velmi živý a že úpravy směrem ke spisovnému jazyku by narušily kouzlo bezprostřednosti a jistého emocionálního zaujetí, které z dopisu vyzařuje. Tichý posílal mně a Pavlovi Cmorejovi i nadále jednak osobní dopisy, jednak rukopisy svých statí, takže jsme měli výhodu být účastni procesu budování TIL, kterou oba (a dnes už nejenom my) pokládáme za podstatný přínos ke světové logice. --Pavel Materna. (shrink)

Článek se zabývá rolí konceptu jistoty z hlediska lidského poznání. Přirozený jazyk mi slouží jako východisko při hledáním smyslu jistoty na půdě filosofie, kde mě zajímá vztah mezi jistotou, znalostí a pravdivostí. Článek je rovněž zamýšlen jako polemika s filosofickou skepsí na podkladě Moorova důkazu existence vnějšího světa.

Abstrakt. Když se řekne Ludwig Wittgenstein, vybaví se člověku, který to jméno už někdy slyšel, nejspíše termín jazyková hra. Tento termín si Wittgenstein vybral, aby se v rámci své pozdní filosofie distancoval od určitého druhu názorů na jazyk (druhu, kterého byly i jeho vlastní ranější filosofické názory). Chtěl jeho pomocí zdůraznit různorodost lidských aktivit, které se opírají o jazyk. Avšak ač to Wittgenstein úplně explicitně neříká, zdá se mi že je tu něco podstatného, co je podle něj pro (...) jazykové hry charakteristické, a to je role pravidel v rámci jejich konstituce. Tomu napovídá rozsah pozornosti, kterou Wittgenstein věnuje fenoménu pravidla ve Filosofických zkoumáních. Podle mne tedy můžeme říci, že jazyková hra je v typickém případě hrou - více či méně - 'řízenou' pravidly. Způsob, jakým se jazyková hra 'řídí' pravidly, se však v některých zásadních ohledech liší od způsobu, jakým se pravidly řídí hry, ke kterým občas naše jazykové hry přirovnáváme (šachy, fotbal ap.) Pravidla jazykových her jsou implicitní, vágní a do jisté míry otevřená. Přitom pravidla hry nám obvykle otevírají nějaký nový prostor - a v případě jazykových her je to prostor, kterému se dá říkat prostor smysluplnosti. Myslím ovšem, že skutečnou roli pravidel v rámci jazykových her Wittgenstein v rámci Filosofických zkoumání trochu zamlžuje; a cílem tohoto textu bude ji vyjasnit. (shrink)

Filosofové odedávna snili o jazyce, který by byl z hlediska řešení těch problémů, se kterými se potýkají (případně všech lidských problémů vůbec), vhodnější než jazyk, jímž nás obdařila příroda. Mnozí z nich si představovali, že filosofické problémy vznikají zčásti nebo zcela v důsledku toho, že přirozený jazyk není dostatečně přesným prostředkem vyjádření našich idejí a myšlenek - a že by se tedy vše spravilo, kdyby byl k dispozici jazyk, jehož výrazivo by bylo s našim myšlením - případně (...) s naším světem - v dokonalém souladu. Podle tohoto názoru je tím, co filosof (ale i vědec) potřebuje, jakási „abeceda lidských myšlenek“, která by nám umožnila „pomocí spojení jejích písmen a analýzy slov, která se z nich skládají, objevit a posoudit všechno ostatní“ (Leibniz) K tomu, aby se taková „abeceda“ dala vytvořit, ovšem zbývala jedna ‘maličkost’: bylo třeba posbírat a zinventarizovat všechny naše myšlenky a ideje, zjistit, pro které vyjádření nemáme, případně které vyjadřujeme nějak ‘nevhodně’, a tyto nedostatky a nesrovnalosti odstranit. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl nejmenší ponětí, jak tohle udělat: a Leibnizův projekt calculu philosophicu, stejně tak jako jiné podobné nápady, zůstal navždy pouhou utopií. (shrink)

ONTOLOGIE (aneb Z čeho všeho se skládá svět) RELATIVISMUS A POSTMODERNA (aneb Má každý svou pravdu?) EPISTEMOLOGIE (aneb Jak můžeme o světě něco vědět?) FILOSOFIE JAZYKA (aneb Co je to jazyk a co je to význam?) STRUKTURALISMUS (aneb Co je to jazyk a co je to význam? podruhé) FILOSOFIE MYSLI (aneb Co to je mysl a kdo všechno jí může disponovat?) FILOSOFIE JAKO ANALÝZA MYSLI (aneb Jak nám naše mysl dává žít v našem světě?) FILOSOFIE VĚDY (aneb Jak (...) svět poznávat spolehlivě a systematicky?). (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

Nová kniha Petra Koláře, Pravda a fakt (Filosofia, Praha, 2002) je věnována tématu, kterým se Kolář částečně zabýval již ve své předchozí knize: teoriím pravdivosti a zejména teorii korespondenční. Diskuse o tom, jak explikovat pojem pravdy či pravdivosti se analytickou filosofií táhnou od jejích počátků, a rozdmychány byly zejména výsledky Tarského matematických analýz tohoto pojmu1. Kolář v první části knihy probírá a srovnává hlavní kategorie těch teorií, které jsou výsledky těchto diskusí (některé z nich samozřejmě tak či onak existovaly dávno (...) před Tarskim): dělí je na korespondenční, koherenční, pragmatistické, minimalistické, redundanční a sémantické (tou poslední je de facto původní Tarského varianta). Způsobu, jak Kolář tyto teorie vykládá, lze, myslím, vytýkat skutečně pramálo: jeho výklad je systematický, jasný a názorný. Také shrnutí na koncích jednotlivých kapitol jsou velice užitečná a dokumentují autorovu pedagogickou pečlivost. Přesto bych si k této části dovolil mít dvě drobné a jednu zásadnější připomínku. Zaprvé se mi nezdá příliš adekvátní, jak Kolář používá termíny deflacionismus a minimalismus: za deflacionistickou prohlašuje každou teorii, která rezignuje na explikaci pojmu pravdy, takže mu do této kolonky spadne jak horwichovský minimalismus, tak davidsonovský názor, že pojem pravdy nelze explikovat ne proto, že by byl triviální, ale naopak proto, že je příliš fundamentální (tady se dere na jazyk termín maximalismus). To se ale těžko slučuje s Davidsonovým výslovným odmítáním deflacionismu2. Zdá se mi, že termín deflacionismus je spíše víceméně synonymní s termínem minimalismus a ty oba se mi zdají do velké míry krýt i s redundanční teorií. Druhou drobnou výhradou je, že mi připadá škoda, že Kolář v rámci pojednávání pragmatistických teoriích zcela pominul současný pragmatismus. Škoda to je pro to, že pragmatismus v současné době zažívá velký revival a i různé pragmatistické teorie pravdivosti se proto dostávají na pořad dne (včetně například kontextu matematiky). Za.... (shrink)