This article investigates the structure of trust in China and compares it with the U.S., using the 2000 and 2005 waves of the World Value Survey (WVS). We analyze two dimensions of trust - trust in people and trust in major companies. It is found that the level of trust has remained stable in China within the 5-year period. On the other hand, trust in major companies has declined dramatically in U.S. while trust in people has increased slightly. The structure (...) of trust in companies is different from trust in people. For both countries, individuals with higher education tend to have a higher level of trust. Individuals who are divorced tend to have lower trust in people. Individuals who think that other people are fair are more likely to trust in people. Preference for competition has a positive effect on trust in major companies. On the other hand, some differences between the two countries are observed. Perception of fairness does not affect trust in major companies in China, while it has a positive effect in U.S. in year 2006. Preference for equality has a negative effect on trust in major companies in U.S. but no significant effect in China. The pattern of trust and its changes over time may reflect differences in market conditions in the two economies. (shrink)

철학계의 올림픽이라 할 세계철학대회가 2008년, 아시아권에서는 처음으로 서울에서 열렸다. 대회의 주제는 ‘동서 철학 전통의 만남과 융합’이었고, 유영모와 함석헌의 사상을 소개하는 특별분과가 열렸다. 다른 분과의 수강생은 서너 명에 불과했지만 유영모ᆞ함석헌 분과에는 800여 명이 몰리는 현상이 벌어졌고 이후 유럽과 일본에서는 씨알사상에 대한 본격적 연구가 시작되었다. 철학이 없어 더욱 불행했던 시기라고 하는 우리의 20세기는 유영모와 함석헌이라는 두 사상가를 숨겨 놓았다. 이 책은『다석일지』, 『다석강의』, 『뜻으로 본 한국역사』 등 두 거장의 저작에서 알짬을 뽑아 해설을 덧붙인 365일 묵상집이다. 우리말과 우리글로 철학을 한 두 사상가를 오랫동안 연구하고 (...) 글을 발표해 온 박재순 씨알사상연구소 소장이 해설을 붙였다. (shrink)

Příspěvek se zaměřuje na otázky týkající se statusu filozofie na počátku 21. století – její pozice v oblasti lidského poznání a vymezení jejího vztahu ke speciálněvědním oborům. Akcentuje a mapuje ten rozměr filozofie 20. století, který se obrátil k jazyku a inicioval a formuloval debaty o vědní metodologii a o úloze filozofie při stanovování základů vědeckého poznání (tj. jeho filozofického fundamentu). Modelovým příkladem uvedených otázek bude v příspěvku analýza vývoje vztahu mezi tzv. analytickou filozofií jazyka a lingvistikou: bude stručně vymezena (...) jejich (vzájemná) pozice v procesu poznávání lidského jazyka a řeči a zkoumány možnosti stanovení hranice mezi těmito dvěma přístupy. Zároveň bude charakterizována povaha jejich nepochybných kontaktů a budou diskutovány důvody těchto procesů. V souhlasu s Lakoffovou tezí, že „na filosofii záleží také v akademickém světě, protože pojmové rámce, na nichž jsou založeny celé akademické disciplíny, mají obvykle své kořeny ve filosofii a […] zcela jistě to platí i v [...] lingvistice,“ poukážeme na historicky danou (explicitní či implicitní) filozofickou fundaci lingvistických teorií a nastolíme otázku, co činí tuto fundaci fundací filozofickou, co ji činí předmětem filozofie a co tedy v posledku znamená věnovat se filozofii jazyka (ve vztahu k lingvistickému zkoumání téhož předmětu). Podrobíme analýze hypotetickou odpověď na výše uvedené otázky – do jaké míry představuje filozofii jazyka reflexe/tematizace základních předpokladů o předmětu a metodě zkoumání, kterou provádějí lingvisté, do jaké míry je možné filozofii jazyka redukovat na metodologii lingvistiky a co by se nabízelo jako alternativa k této redukci. Na uvedeném základě se pokusíme vymezit prostor pro filozofické zkoumání související s jazykem. Analýza podoby tohoto prostoru by pak měla přinést odpověď na otázku po významu slovního spojení „specificky filozofický přístup a přínos“. (shrink)

Studie má za cíl představit strukturu Hayekova evolucionismu. Argumentace postupuje v několika krocích: Východiskem je historicko- systematická expozice způsobu, jakým evoluční teorie ovlivnila Hayekovu filosofii, především s ohledem na periodizaci vývoje jeho myšlení a systematické odlišení explanans a explanandum v rámci jeho teorie vědy. Dále je rozebírán způsob, jakým Hayek rozvíjí svoji metodologii vědy. V této souvislosti je argumentováno ve prospěch teze, že Hayekovo pojetí metodologického dualismu je důsledkem ovlivnění evoluční teorií. Zároveň je evoluční teorie představena jako nástroj vysvětlení, konkrétně (...) pak tzv. vysvětlení vzorce. Následně je představeno Hayekovo pojetí společnosti v kontextu kulturní evoluce. Společnost je interpretována jako řád jednání a je kladen důraz na Hayekovo vnímání společnosti jako řádu vyvíjejícího se společně s lidskou myslí. Na základě těchto předpokladů je v poslední části rozvinuto Hayekovo pojetí mysli. Toto pojetí vychází z konekcionistické pozice. Dále argumentuji proti tradičnímu pohledu na Hayekovu filosofii jako rozvíjení Kantovy filosofie. Závěr rekapituluje základní body Hayekova evolucionismu. (shrink)

1. An Tŏng-mun ŭi hangmun chŏngsin kwa ch'ŏse pangsik -- 2. An Tŏng-mun ŭi Samsan Sŏwŏn wisang chŏngnip kwa kŭ ŭimi -- 3. Ha Ik-pŏm ŭi sam kwa munhak -- 4. Pak Ch'i-bok ŭi Nammyŏnghak kyesŭng yangsang -- 5. Kang Pyŏng-ju ŭi hangmun kwa munhak -- 6. Chŏng Chae-gyu ŭi hangmun chŏngsin kwa 'Taehak' haesŏk -- 7. Kim Chin-ho ŭi haksŏl e taehayŏ -- 8. Kwak Chong-sŏk ŭi Myŏngdŏksŏl nonjaeng -- 9. Kim Hwang ŭi Kyŏnghak Sipto e taehayŏ.

Knihu Kritika depolitizovaného rozumu (podtitul Úvahy (nejen) o nové normalizaci, Václav Bělohradský a kol., Grimmus, Všeň 2010) jsem si kupoval s vědomím, že s její- mi autory se asi nebudu ve všem shodovat, nicméně také s přesvědčením, že problém, na který poukazuje její název, je skutečně závažný, a s nadějí, že se o něm třeba dozvím něco z úhlu pohledu, který mi není vlastní, a tak se mi podaří ho nahlédnout plastičtěji. Bohužel jsem zjistil, že název knihy je pouze krycí; (...) že nejde o boj s depolitizací rozumu, ale naopak o zčásti otevřený a zčásti partyzánský boj proti skutečné politizaci, tj. proti demokratické- mu prostředí, ve kterém se otázky zá- kladního směřování společnosti mohly stát předmětem politických diskuzí a politických střetů, ve jménu absolutizace určitých velice konkrétních, pokud ne pří- mo politických, pak ideologických názorů. Jak říkám, jsem přesvědčený, že problém depolitizace rozumu tu skutečně je. Lidé, zdá se mi, skutečně mají čím dál více pocit, že všechna rozhodnutí jsou na nějakých těch odbornících, jimž do toho nejenom není potřeba mluvit, ale ani by se jim do toho mluvit nemělo. Máme stát zadlužovat? To přece musejí říci ekonomové. Mají se zakazovat politické strany? To my nevíme, ale vědět to musejí politologové či sociologové. Je potrat vražda, nebo medicínský zákrok? To by nám měli říci biologové, filozofové nebo bůhvíkdo, ale hlavně někdo, kdo to dokáže vyčíst z příslušných faktů. (shrink)

„Jdu na chvíli ven a možná se zdržím,“ měl říci kapitán Oates (Scott, 1912), opustit stan a nikdy se nevrátit. Měl mít vážně omrzlé nohy, měl ztrácet síly rychleji než ostatní. Údajně žádal, aby byl ponechán svému osudu. Ostatní to odmítli, a proto odešel sám. Scott (1912) napsal, že věděli, že jde Oates na smrt, že to byl skutečný anglický gentleman.V diskusích o eutanazii je zmiňován argument, že je-li smrt na požádání povolena, mohou lidé dojít k závěru, že mají nejen (...) právo, ale dokonce i povinnost zemřít, a to by byl nepřípustný výsledek. Povinnost zemřít je chápána jako něco nepřijatelného, nepřipustitelného. Nicméně existují případy, ve kterých tuto povinnost připouštíme. Oates opustil stan, odešel zemřít, protože kdyby zůstal, měli by ostatní velmi malou, žádnou, šanci na přežití. Nebyli schopni ho opustit, on je ale opustit musel. Zdá se tak, že měl povinnost zemřít. Stejně tak horolezci při pádu odříznou raději sami sebe, než aby vystavili riziku ostatní.Existují čtyři základní a obecné motivy, které jsou spojeny s rozhodnutím zemřít (Warnock, 2008). Lze je také rozdělit do dvou skupin: pro smrt se rozhodujeme ve vztahu k sobě, s ohledem k bolesti nebo s ohledem k důstojnosti, a ve vztahu k druhým, s ohledem ke svým blízkým nebo s ohledem ke společnosti. Pokud samotný člověk nechápe svůj život jako nejvyšší a nezpochybnitelnou hodnotu, pokud si nemyslí, že se může rozhodovat bez ohledu ke komukoli jinému, k čemukoli jinému, pak lze ukázat, že jsou chvíle, kdy máme povinnost zemřít. Máme povinnost zemřít, abychom uchránili právě to, o čem si myslíme, že je významnější než náš život, ať už se jedná o životy jiných lidí, či představu o nás samotných. Povinnost zemřít se tak nezdá jako něco, co by mělo zakládat důvody pro odmítnutí eutanazie, není něčím nepřípustným nebo nepřijatelným. (shrink)

[1]. Pyŏngwa Yi Hyŏng-sang, Hosan Pak Mun-ho yŏnʼgu -- 2. Cho Ik yŏnʼgu -- 3. Kwak Chong-sŏk yŏnʼgu.

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)