Rousseau's exposition of negative education in Émile is explored through its relation to the concept of a negative theory of education developed by the author as a continuation of some crucial insights of early critical theory. Thus, the essay elaborates different aspects of negation and negativity in relation to educational theory and practice. The author defends thereby the actuality of Rousseau's philosophy of education for a critical understanding of the modern phenomenon of educationalization.

Anerkjennelse spiller en nøkkelrolle for menneskeverdet innenfor Frankfurterskolens kritiske teori. Men hvorledes skal «anerkjennelse» forstås? Og hvorledes kan anerkjennelse innløse menneskeverdets universelle og egalitære fordring? Jürgen Habermas' og Axel Honneths «familiekrangel» bidrar med relevant innsikt om relasjonen mellom menneskeverd og anerkjennelse. Dette er en innsikt med affinitet til menneskeverdets normative legitimering i dagens transnasjonaliserte verden.Nøkkelord: Menneskeverd, transnasjonal anerkjennelsespolitikk, Jürgen Habermas, Axel HonnethEnglish summary: Recognition and the Grounding of Human Dignity – Towards a Transnational Politics of RecognitionRecognition plays a key (...) role in the Frankfurt School Critical Theory's approach to human dignity. Still, the question could arise as to how the notion of recognition should be understood, and how recognition may relate to the grounding of the concept of human dignity in a universal and egalitarian manner. Jürgen Habermas and Axel Honneth's «family quarrel» contributes a relevant insight into the relationship between human dignity and recognition, an insight that has affinity with the normative legitimacy of human dignity in today's transnationalised world. (shrink)

Filosofi og pædagogik er gamle fæller, og der er et overlap mellem filosofiens historie og pædagogikkens historiske litteratur. Store tænkere som Platon, Aristoteles, Augustin, Descartes, Locke, Rousseau, Kant, Hegel, Schleiermacher, Herbart og Dewey hører hjemme begge steder. I den pædagogiske filosofi kan almene teoretiske og praktisk filosofiske spørgsmål udforskes systematisk og historisk. Gennem diskussioner af sådanne spørgsmål kan man forholde sig mere nysgerrigt, bevidst, begrundet og kritisk til pædagogisk praksis såvel som til pædagogisk teori, empiri og undervisningsteknologi. -/- (...) Fællesskabet er ikke uproblematisk. Pædagogik er ikke filosofi, og pædagogisk filosofi ikke kun pædagogik. Både didaktik og almen pædagogik kan komme i konflikt med pædagogisk filosofi. Hvordan kan almene pædagogiske spørgsmål overhovedet belyses filosofisk, og hvad betyder de for filosofien selv? En pædagogisk filosofisk tilgang forandrer kanon i både pædagogik og filosofi. Udvalget af nøgletekster ændres. Emner, der er værd at diskutere, forskydes. Nye forskningsspørgsmål og prioriteringer viser sig. Et pædagogisk perspektiv på filosofiens udvikling vil fremhæve dens bidrag til at forstå ’den pædagogiske problem- og fænomenverden’, ligesom et filosofisk perspektiv på pædagogikken vil flytte – eller rettere udvide – fokus med hensyn til dens idéhistorie såvel som dens aktuelle teoretiske praksis. Som i al anden filosofi kan man i den pædagogiske filosofi diskutere teoretiske og praktiske, såvel som poetiske og æstetiske spørgsmål; men det er typisk med en særlig vinkel, nemlig den pædagogiske. Man kan således diskutere erkendelse, viden og sandhed, ligeså vel som man kan undersøge ret, retfærdighed og skønhed. Ofte vil det være med en særlig tvist. Den pædagogiske filosofi kan vise sig som særegen både ved sin særlige position og ved at relatere sig til det pædagogiske som genstandsfelt. Hvad denne position og dette genstandsfelt egentlig er, er der dog ingen enighed om. Det kan ikke engang siges at være udelukkende pædagogisk defineret, og derfor må den pædagogiske filosofi forholde sig åbent til begge dele. Studier i pædagogisk filosofi indbyder til denne drøftelse. (shrink)

En filosofisk hermeneutik -- Hvad værdibegrebet duer til og ikke duer til -- Videnskab og kritik -- Videnskab og ideologi -- Ideologi og sandhed -- Naturdialektik som bidrag til en ædruelig kritik af den instrumentelle fornuft? -- Humanistisk videnskabsteori i en tværfaglig tid -- Hermeneutisk rationalitet -- Habermas versus Krovoza -- Løgstrups sprogfilosofi i dagens kontekst.

Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí „účelu“ sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního pojetí sociální vědy. Veblenův klíčový (...) motiv „sebe-konfrontace“ společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem „využitelnosti“ vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy. (shrink)

En un periodo de profundos cambios en el sistema internacional, es aún más necesario contar con los marcos de análisis e interpretación adecuados para una comprensión adecuada de su alcance y significado. Esta obra pretende ofrecer una aproximación asequible, pero a la vez exigente y rigurosa, a las principales corrientes y debates teóricos de la disciplina de las Relaciones Internacionales, incluyendo tanto las teorías tradicionales, que siguen ejerciendo una notable influencia, como las aproximaciones más críticas y novedosas que han centrado (...) el debate teórico contemporáneo. Con ese propósito se ha reunido una destacada muestra de especialistas de la escuela española de Relaciones Internacionales, cuyos orígenes y formación son a su vez objeto de estudio. En sus capítulos se examina críticamente el etnocentrismo de una disciplina que no es ajena a la hegemonía estadounidense, material e ideacional, como marco para el estudio de las distintas teorías: el realismo y el institucionalismo, así como los debates y síntesis de sus revisiones neorrealistas y neo-institucionalistas; la Escuela inglesa de la Sociedad internacional, el social-constructivismo, la teoría crítica, el postestructuralismo, y la teoría feminista de las Relaciones Internacionales. El volumen también abarca las teorías de la integración y la seguridad internacional. Todo ello constituye un aporte fundamental para estudiantes e investigadores de este campo científico, así como para quienes, desde la práctica de las relaciones internacionales, aspiren a un conocimiento más reflexivo sobre su quehacer. (shrink)

Pośród wielu teorii prawdy tę najdłużej i najbardziej eksplorowaną stanowi niewątpliwie jej klasyczne ujęcie. W jego obrębie powstały również, podobne klasycznej, teorie korespondencyjna i semantyczna. Dla wielu filozofów terminy te wydają się synonimiczne, co stanowi rację powstania niniejszego artykułu. Analiza rodzajów związku pomiędzy językiem a światem, które wprowadzają różne teorie uznawane za klasyczne, ma służyć wyeksponowaniu różnic pomiędzy tymi teoriami. Przedstawiona zostaje również propozycja ustanowienia podziału, który w sposób ścisły i prosty usystematyzuje rozumienie klasycznej, korespondencyjnej i semantycznej teorii prawdy.

Teoría de la educación/J.García Carrasco.-v.1.

Předložená trojdílná série představuje základní teorie metafory v analytické filosofii: V první části v minulém čísle časopisu1 byly prezentovány počátky interakční teorie u I. A. Richardse, jak ji podal v knize The Philosophy of Rhetorics. Tato druhá část osvětluje dnes již klasické podání inter­akční teorie u M. Blacka. Třetí část představí kritiku interakční teorie od D. Davidsona a jeho kauzální teorii.

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, (...) jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)