Cílem stati je zasadit občanskou společnost do kontextu politické filozofie a vysvětlit ji z pluralistického pohledu. První část diskutuje klasické pojetí občanské společnosti. Druhá část zkoumá občanskou společnost v době komunismu a po něm. Třetí část analyzuje spor mezi korporativismem a pluralismem. Čtvrtá část odlišuje politickou moc a vliv. Pátá část vyzdvihuje roli politických stran. Šestá část upozorňuje na podezřelost univerzálních mravních nároků.

Cílem této studie je představení základních tezí sociálně-politické filosofie Karla Raimunda Poppera (jak je zachycena zejména v dílech Bída historicismu a Otevřená společnost a její nepřátelé) a dále kritické zhodnocení aplikace těchto tezí při výkladu Platónovy filosofie. Je probíráno zejména Popperovo obvinění Platóna z tzv. „biologického historicismu“, dále jeho označení platónské teorie spravedlnosti jako „totalitní“ a v neposlední řadě jeho interpretace dialogu Ústava jakožto Platónova „politického programu“ určeného k přímé implementaci v praxi vyvoleným filosofem-králem. V druhé polovině této studie (...) je pak nabídnuto alternativní čtení, v němž se Platónova Ústava vyjeví ve zcela odlišném světle, než v jakém ji vidí Popper. (shrink)

V této studii se pokouším předložit postoj Margaret Cavendishové (1623-1673) ke zkoumání přírody ve druhé polovině 17. století. Pro tento účel jsem analyzovala především dílo Observations upon Experimental Philosophy (1666), které představuje nejucelenější filosofický výklad přírody této autorky. Prostřednictvím něho postihuji ontologické i epistemologické námitky Cavendishové k charakteru zkoumání přírody členy nově založeného vědeckého společenství – Royal Society. Z tohoto důvodu se zaměřuji rovněž na dílo Micrographia (1665) Roberta Hooka, který pro autorku tuto společnost reprezentuje. Cílem studie není rehabilitovat (...) osobu a dílo Margaret Cavendishové, nýbrž charakterizovat způsob, jímž se pokusila zhodnotit myšlenky nové experimentální, tj. zkušenostní vědy. (shrink)

Autoři chtějí svou populární prací vzbudit zájem o hlubší studium filosofie. Dokazují její význam pro praxi světového revolučního hnutí i pro život jednotlivce. Látku rozvrhli na podrobné otázky, např. co je filosofie, čím se zabývá, jak poznáváme svět, jak si ověřujeme pravdivost našeho poznání, jak je rozvíjí práce, jaká je jeho třídní podmíněnost, co je hmota, co je lidská společnost, co je vědomí, jaké je metafyzické a jaké dialektické chápání světa, co je vývoj, jak chápat jednotu a boj protikladů, (...) jaký je význam filosofie a co v ní přinesl marxismus. (shrink)

Článek kritizuje Popperovu projekci moderních ideálů (liberalismu, rovnostářství, humanismu) do antiky. Nesnaží se hájit Platóna ani výrazněji rozporovat Popperovy normativní závěry, pouze ukazuje, že Otevřená společnost a její nepřátelé silně idealizuje athénské demokraty a představitele tzv. „velké generace“. Pozornost je věnována především starořeckému pojetí rovnosti a skupinové příslušnosti, dále také způsobům legitimizace moci, jež existovaly v pátém století př. n. l.

Článek kritizuje Popperovu projekci moderních ideálů (liberalismu, rovnostářství, humanismu) do antiky. Nesnaží se hájit Platóna ani výrazněji rozporovat Popperovy normativní závěry, pouze ukazuje, že Otevřená společnost a její nepřátelé silně idealizuje athénské demokraty a představitele tzv. „velké generace“. Pozornost je věnována především starořeckému pojetí rovnosti a skupinové příslušnosti, dále také způsobům legitimizace moci, jež existovaly v pátém století př. n. l.

Studie se pokouší objasnit výchovu z hlediska možností, jež pro rozvoj člověka získal revoluční boj dělnické třídy a jeho výsledek - socialistická společnost. Výchovu pojímá jako proces analyzovatelný pouze ze stanoviskamarxistické filosofie. První kapitola chápe historii člověka jako základ pro zkoumání výchovného procesu, druhá se zabývá člověkem jako rezultátem vlastní životní aktivity. Třetí, jádro práce, vymezuje výchovný proces. Čtvrtásleduje jeho průběh a pátá hodnotí moc výchovy.

V posledním půlstoletí se stále naléhavěji ozývá otázka, zda se naše civilizace – a s ní možná i civilizace světová – neblíží svému konci. Svým způsobem na tuto otázku odpovídají i G. Li­povetsky a H. Juvin v knize Globalizovaný Západ, kterou vydali společně ve Francii v roce 2010. Zatímco Lipovetsky se snaží vybalancovat svou vizi postmoderního světa tak, aby vyústila v obraz společnosti, která nezapomíná na své (různorodé) tradice, Juvin akcentuje hrozbu globálního střetu. Oba se vyrovnávají hlavně s otázkou poměru (...) ekonomiky a politiky a oba svým způsobem kritizují nadvládu ekonomiky nad politikou. Je přitom třeba podot­knout, že jejich záběr je časově poněkud skromnější než u takových autorů jako je např. Spen­gler nebo Toynbee, případně u těch autorů, kteří vycházejí z představy ekologické katastrofy, nicméně právě proto mohou posloužit jako materiál ke srovnání s názory svých předchůdců i současníků na společnost, která zřejmě směřuje k velkým změnám. V této souvislosti au­torka jejich názory konfrontuje s myšlenkami jejich předchůdců i současníků (Feyerabend, Fukuyama, Huntington, Popper aj.) a snaží se najít shody a rozdíly. (shrink)

Tento článek se zabývá kritickým shrnutím stěžejních myšlenek a úvah vyjádřených v knize Vyhořelá společnost. Autorem pěti esejů, jež tvoří tuto knihu, je německy píšící filozof pocházející z korejského Soulu Byung-Chul Han. Myšlenky tohoto autora jsou podrobně rozpracovány v eseji Společnost únavy, který byl do knihy logicky zařazen na první místo. Ústřední myšlenkou tohoto pojednání, a vlastně celého souboru autorových úvah, je stávající úbytek negativity, jenž obklopuje současného člověka a jenž ústí do přemíry pozitivity a vzniku společnosti výkonu. (...) Výsledkem této okolnosti je dle Hana fakt, že současný člověk se stává sám sobě vykořisťovatelem. Tento ústřední motiv dále rozvádí následující čtyři eseje. Autor článku se staví kriticky k některým Hanovým tezím a zároveň nachází paralely k Hanovým hlavním myšlenkám v díle Mít či být? Ericha Fromma. Autor především zpochybňuje Hanův konstrukt paradoxní svobody a rovněž rozporuje Hanem ohlašovaný konec virové epochy. (shrink)

Contemporary social and political theory is not wholly sufficient for dealing with environmental issues unless it will be more informed by political theories of justice. I present the view that environmental justice can be fruitfully approached from the point of view of contemporary social contract theory, mainly the one inspired by the work of John Rawls. Healthy natural environment is indispensable for many reasons for every human society; however, nature possesses also value going beyond pure instrumentality for human beings. Because (...) humans can have great impact on natural environment in either positive or negative way, this entails duties on their part. Society’s dealings with the environment are regulated by laws and other publicmeasures, which in turn have their deeper justification in general theory of justice of that particular society. The article tries to show that contemporary social contract theory can fruitfully grasp principles of environmental justice, which could lead to more environment sensitive policies and be acceptable from liberal point of view at the same time.Politické myšlení nemůže adekvátně reagovat na environmentální problémy současné společnosti, pokud nebude více pracovat s konceptem environmentální spravedlnosti. V tomto článku se snažím ukázat způsob, jak může být otázka environmentální spravedlnosti uchopena pomocí teorie společenské smlouvy v podání Johna Rawlse. Lidé mají svoji činností významný dopad na životní prostředí, což má za následek nerovnou distribuci environmentálních dober a škod. Proto existují vůči ostatním lidem povinnosti vyplývající ze spravedlnosti vztahující se na environmentální oblast. Environmentální otázky se nicméně musí řešit pomocí závazných společenských pravidel, která mají podobu zákonů vynucovaných státem. Tyto zákony mají své hlubší ospravedlnění právě v určité teorii spravedlnosti, která zakládá jejich legitimitu. Ve článku se snažím ukázat, že pomoci teorie společenské smlouvy lze konstruovat soubor principů environmentální spravedlnosti pro společnost, která se chce stát více odpovědnou vůči životnímu prostředí a zároveň fungovat podle liberálních principů. (shrink)

Tato studie se zabývá problémem metody v kritické teorii. Nejprve zkoumá ustavující texty, v nichž založili Horkheimer a Marcuse kritickou teorii jako dialektický a materialistický přístup k analýze kapitalistické společnosti adekvátní její objektivně-abstraktní povaze. Stať diskutuje též Hegela a Marxe, nejdůležitější předchůdce frankfurtské školy, a způsob, jímž kritická teorie čerpá z jejich děl. Dále příspěvek obrací svou pozornost k Adornovým metodologickým postulátům, jež vyústily v analytické kategorie „reálné abstrakce“ a „objektivní konceptuality“. Reichelt a Backhaus vyšli z Adorna, jehož byli žáky, (...) a interpretovali v tradici kritické teorie Marxovo dílo jako úsilí o zachycení určité kvality procesu inverze, v němž je práce, lidská moc ustavující společnost, nahrazena sociálním panstvím kapitalistických abstrakcí, které degradují její tvůrčí potenciál. Nové čtení Marxe dále analyzuje mizení smyslovosti v říši nadsmyslné reality kapitálu jako vůdčí hegeliánský motiv v celé Marxově práci. The essay deals with the problem of method in Critical theory. Firstly, it explores the constituent texts in which Horkheimer and Marcuse founded Critical theory as a dialectical and materialist approach for analysing capitalist society in terms of its objectively-abstract nature. It discusses its most important predecessors – Hegel and Marx – and the way critical theory is based on their works. Secondly, the essay turns its attention to Adorno's methodological postulates that resulted into analytical categories of ‘real abstraction’ and ‘objective conceptuality’. Building upon Adorno, their mentor, Reichelt and Backhaus interpreted, in the tradition of critical theory, Marx's oeuvre as an endeavour to catch determinate quality of the process of inversion in which labour, humanity's constituent power, is displaced and demoted by the social domination of capitalist abstractions. The neue Marx-Lektüre further analyses the disappearance of sensuousness in the realm of supersensible reality of capital as the defining Hegelian motive in Marx. (shrink)

V článku se snažím odpovědět na otázku, proč byl Platón tak nevraživý vůči sofistům. Hlavní téma mé odpovědi spočívá v rozlišení mezi běžnou antickou sofistikou a pravou filosofickou rétorikou. Podle Platóna je běžná sofistika nebezpečná, protože je zaměřena pouze na populistické lahodění, které rozhodně nevede ke ctnosti. Naopak pravá rétorika je prospěšná, a to nejen pro jednotlivého člověka, nýbrž pro společnost jako celek, neboť se zakládá na takzvané občanské ctnosti. Moje argumentace vychází z intepretace Platónových dialogů Prótagoras, Gorgias a (...) Ústava, se zřetelem k dialogům Politikos a Faidros. (shrink)

Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto textu argumentuji, že je to především ta poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné. Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v důsledku toho (...) determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel může vytvořit jistý „vnitřní prostor" - to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami „nezúčastněného pozorování", není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné. (shrink)

V posledním půlstoletí se stále naléhavěji ozývá otázka, zda se naše civilizace – a s ní možná i civilizace světová – neblíží svému konci. Svým způsobem na tuto otázku odpovídají i G. Li­povetsky a H. Juvin v knize Globalizovaný Západ, kterou vydali společně ve Francii v roce 2010. Zatímco Lipovetsky se snaží vybalancovat svou vizi postmoderního světa tak, aby vyústila v obraz společnosti, která nezapomíná na své (různorodé) tradice, Juvin akcentuje hrozbu globálního střetu. Oba se vyrovnávají hlavně s otázkou poměru (...) ekonomiky a politiky a oba svým způsobem kritizují nadvládu ekonomiky nad politikou. Je přitom třeba podot­knout, že jejich záběr je časově poněkud skromnější než u takových autorů jako je např. Spen­gler nebo Toynbee, případně u těch autorů, kteří vycházejí z představy ekologické katastrofy, nicméně právě proto mohou posloužit jako materiál ke srovnání s názory svých předchůdců i současníků na společnost, která zřejmě směřuje k velkým změnám. V této souvislosti au­torka jejich názory konfrontuje s myšlenkami jejich předchůdců i současníků (Feyerabend, Fukuyama, Huntington, Popper aj.) a snaží se najít shody a rozdíly. (shrink)