U ovome radu zagovaram stajalište koje uključni pozitivisti dijele s Ronaldom Dworkinom. Prema tezi o uključenosti morala , logički je moguće da pravni sustav uključuje moralne kriterije pravnosti . Do ovoga trenutka rasprava je uvijek imala oblik napada na koherentnost TUM-a, pri čemu su branitelji TUM-a samo pokušavali osporiti napadajući argument. Ja u prilog TUM-u iznosim pozitivan argument, koji započinjem objašnjenjem logike dokazivanja mogućnosnih tvrdnji kao što je to TUM. Pritome na samom početku vrijedi istaknuti da se logika dokazivanja (...) mogućnosnih tvrdnji umnogome razlikuje od logike dokazivanja kontingentnih deskriptivnih tvrdnji ili nužnih tvrdnji. Zbog toga će ovdje biti potrebno dati neka pojašnjenja važnih obilježja semantike modalne logike. Nakon prikladne razrade strukturnog okvira, argument u prilog TUM-a bit će zasnovan na iznenađujuće jednostavnom mislenom eksperimentu. Zapravo, argument pronalazi svoje nadahnuće u Razovom argumentu u prilog mogućnosti postojanja pravnog sustava koji se ne temelji na prisilnoj mašineriji izvršavanja prava; prema njemu, društvo anđela i dalje bi imalo sustav prava, iako u tom sustavu ne bi postojala prisilna mašinerija. Moj argument sadržavat će dvije teorijski važne značajke koje sadrži i Razov snažno jednostavan, ali u konačnici neuspješan argument. (shrink)

Obszerna antologia Logika i język z analitycznej filozofii języka, do której J. Pelc wybrał i przełożył teksty, była przez wiele lat wykorzystywana w nauczaniu i badaniach w Polsce. W udany sposób przedstawia niektóre dyskusje toczone w ramach filozofii analitycznej. Jednakże obok tekstów kluczowych, które weszły do kanonu tej tradycji, zawiera także prace marginalne i mało znaczące. Zaskakujące jest pominięcie przez Pelca kilku bardzo ważnych filozofów i ich dorobku, a podane we wstępie do antologii uzasadnienie tych braków jest niekompletne i (...) mało przekonujące. (shrink)

Artykuł podejmuje zagadnienie relacji między językoznawstwem a logiką. Punktem wyjścia są dyskusje między logikami a językoznawcami, które miały miejsce w ostatnich kilkunastu latach. W artykule poddano analizie wzmiankowane dyskusje i wskazano, że faktycznie wkradają się w nie nieporozumienia; spróbowano również dokładniej określić domenę logiki i ukazać, że różni się ona zasadniczo od domenyjęzykoznawstwa.

Kniha, jako je tato, nemůže být tak docela dílem jediného člověka. Dovést ji do podoby koherentního celku bych nedokázal bez pomoci svých kolegů, kteří po mně text četli a upozornili mě na spoustu chyb a nedůsledností, které se v něm vyskytovaly. Můj dík v tomto směru patří zejména Vojtěchu Kolmanovi, Liboru Běhounkovi a Martě Bílkové. Za připomínky k různým částem rukopisu jsem vděčen i Pavlu Maternovi, Milanu Matouškovi, Prokopu Sousedíkovi, Vladimíru Svobodovi, Petru Hájkovi a Grahamu Priestovi. Kniha vznikla v rámci (...) projektu podpořeného grantem AV ČR číslo A0009001/00. (shrink)

deel 1. Klassieke systemen.--deel 2. Niet-klassieke systemen en toegepaste logika.

Ve svém článku ‘Je elementární logika totéž co predikátová logika prvního řádu?’ (Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 42, 1997, 127-133) klade Jiří Fiala nesmírně zajímavou otázku, zda je opodstatněné ztotožňovat elementární logiku s predikátovou logikou prvního řádu; s pomocí argumentů propagovaných již delší dobu finským logikem a filosofem Jaako Hintikkou (viz již jeho Logic, Language-Games and Information, Clarendon Press, Oxford, 1973; nejnověji jeho The Principles of Mathematics Revisited, Cambridge University Press, Cambridge, 1996) naznačuje, že by tomu tak být (...) nemuselo. Myslím, že uváděná argumentace stojí za bližší rozbor. Hintikka v podstatě říká: Kvantifikované formule predikátové logiky jsou svou podstatou o vybírání prvků z univerza; například ∀x∃yR(x,y) neříká nic jiného než to, že ke každému x můžeme vybrat y, které je k němu ve vztahu R. Obecněji říká Hintikka to, že každá formule je vlastně zápisem určité hry (ve smyslu matematické teorie her), jejíž některé tahy spočívají ve vybírání individuí. Na základě tohoto se pak ptá: je nějaký rozumný důvod, proč se omezovat jenom na hry toho typu, které jsou vyjádřitelné formulemi standardního predikátového počtu? Proč připouštět jen hry s úplnou informací (tj. ty, při kterých jsou při každém tahu k dispozici všechny tahy předchozí), proč vylučovat hry jiné; tudíž proč připouštět jen lineárně uspořádané kvantifikátory, a nepřipustit i kvantifikátory uspořádané třeba jen částečně? Hintikkova argumentace je příkladem argumentace typu formule logiky prvního řádu jsou ve skutečnosti o tom a o tom, tudíž ... . Uveďme pro ilustraci jiný nedávný příklad stejného argumentačního schématu, který pochází od Johana van Benthema (Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford, 1997). Ten říká: Kvantifikátory jsou v podstatě modality, kvantifikované formule jsou tedy formule modální a jsou tudíž o existenci nějakých alternativ: formule ∀xP(x) říká, že P(x) je nutné, neboli že P(x) platí v každém „dosažitelném možném stavu věcí“, zatímco formule ∃xP(x) říká, že P(x) je možné, neboli že platí alespoň v jednom takovém stavu věcí.. (shrink)

V članku skušam opredeliti vlogo pojma protislovnosti v zgodovini metafizike. Podrobnejši vpogled v Aristotelovo mišljenje o tem pojmu pokaže, v kolikšni meri je načelo neprotislovnosti zakoreninjeno v metafiziki. V nadaljevanju se osredotočam na Kantovo razvijanje transcendentalne logike in Heglovo izenačenje logike z metafiziko. V zaključku razmišljam o možnosti drugačne logike – logike preobilja – onkraj heglovske afirmacije protislovnosti, ki razkriva mejo principa protislovnosti znotraj določenih struktur ali elementov.This paper traces the role that the concept of contradiction plays in the history (...) of metaphysics. By investigating the way that this concept was taken up by Aristotle, it shows how thoroughly the principle of non-contradiction belongs to metaphysics. The paper then traces Kant's development of a transcendental logic and Hegel's identification of logic and metaphysics. The paper explores, finally, the possibility that even beyond Hegelian affirmation of contradiction another logic--an exorbitant logic--can be conceived that exposes the limits of the principle of non-contradiction and accordingly affirms contradiction whithin certain domains of structures or elements. (shrink)

Does formal logic make sense?This text is a commentary on the book Logika i argumentacja. Praktyczny kurs krytycznego myślenia Logic and Argumentation. A Practical Course In Critical Thinking by Professor Andrzej Kisielewicz. Prof. Kisielewicz argues there, among other things, that formal symbolic logic is inadequate to explain practical rational reasoning. This commentary defends formal logic in this respect. In particular, Prof. Kisielewicz proposes in his book a definition of practical logical inference. According to him, a conclusion follows from a (...) given set of premises if there is no situation, where the premises hold, while the conclusion fails. In this commentary it is pointed out that this is a well-known notion of semantic inference in formal logic. It is also well-known that semantic and syntactic inference in logic are equivalent, i.e. equally strong. (shrink)

The problem of logical omniscience breaks down to the problems of the closure of knowledge under implication and of the distribution of knowledge over implication. In late medieval scholasticism these two related issues were engaged in various genres, in particular in general analysis of validity, games of obligationes, solution to self-referential antinomies and semantics of terms. The present study analyses the corpus of fourteenth-century texts with some overreaches to the subsequent two centuries, attempting to cover representatives of both the “British” (...) and the “Continental” tradition. With some degree of simplification, this results in a range of four basic positions: 1. knowledge is closed under “analytic entailment” (Buridan), 2. knowledge distributes over implication (Heytesbury), 3. knowledge distributes over implication provided that its consequent’s truth is being taken into consideration (Peter of Mantua), 4. knowledge does not distribute overimplication (Wyclif). (shrink)

Nemonotónní logika vznikla za účelem systematicky zachytit tzv. zrušitelné uvažování, tj. typ každodenního uvažování, které vede jen k provizorně platným argumentům, jenž mohou být následně staženy s příchodem nových informací. Tím se ovšem nemonotónní logika dostává do ostrého kontrastu s klasickou logikou, která je monotónní, tj. žádné dodatečné premisy nemohou zrušit jednou již platné argumenty. To bylo pro mnohé dostatečným důvodem k tomu, aby nemonotónní logice upřeli status logiky. V tomto textu si ukážeme, že takový závěr je příliš (...) unáhlený a že nemonotónní logika má právo se nazývat logikou. (shrink)

In the latter part of the fifteenth century, a Jewish translator, working together with a Slavic amanuensis, translated into the East Slavic language of the Grand Duchy of Lithuania three medieval Hebrew translations of Arabic philosophical texts: the Logical Terminology, a short work on logic attributed to Maimonides (but probably by a different medieval Jewish author); and two sections of the Muslim theologian Al-Ghazali's famous Intentions of the Philosophers. Highlighting the unexpected role played by Jewish translators as agents of cultural (...) transmission in the heady messianic atmosphere leading up to the year 1492, these texts drew the attention of the Orthodox Church authorities as being in the possession of the enlightened heretical sect known as the Judaizers, which had emerged in Novgorod and spread to Moscow. Reflecting three and even four layers of translation, Prof. Moshe Taube's new triple-language critical edition of the Logika of the Judaizers displays the Slavic texts alongside the Hebrew translations on which they are based and accompanies them with a modern English translation. In his comprehensive introduction and commentary, Taube surveys earlier scholarly efforts to identify the provenance and purport of the translations, discusses the linguistic and textological issues raised by these early Ruthenian texts, puts forward the likely dissimilar motivations of the Jewish translator and the Christians who commissioned the work, and reveals the translator's probable identity. The present publication, a long-awaited desideratum, will be of interest not only to historians of the Great Duchy of Lithuania and of the principality of Muscovy, but also to scholars of Jewish history and of the history of philosophy and science, as well as to linguists studying the history of the Belorussian, Ukrainian and Russian languages. (shrink)

Вниманию читателя предлагаются статьи, посвященные мало исследованным проблемам логики (и психологии) художественного творчества, в частности в работах М. Бахтина. Книга содержит также хрестоматию "Искусство и логика" и предметный указатель.

Svoboda, V. a kol. Logika a přirozený jazyk. Praha: Filosofia, 2010, 300 stran.

Autor przedstawia i poddaje analizie, stworzoną przez Ch. Perelmana koncepcję logiki prawniczej. Rozpatrując ten problem autor odwołuje się do teoretycznego modelu stosowania prawa. Analizy Perelmana doprowadziły go, jak wiadomo, do wniosku, iż logika prawnicza odwołuje się nie tyle do technik formalnologicznych ile raczej do technik znanych z teorii argumentacji. Koncepcję tę uznać należy za antyformalistyczną, wiążącą się z przekonaniem, że błędne jest traktowanie logiki prawniczej jako zastosowania logiki ogólnej w domenie prawa. Stanowisko Perelmana poddane zostaje krytyce. Nie negując bowiem (...) znaczenia argumentacji, odrzucić należy pogląd kwestionujący użyteczność szeroko rozumianej logiki w sferze prawa. (shrink)

Fourteenth-century logic gave rise, among others, to the genre De scire et dubitare, which offered a unified framework for discussing different forms of epistemic sophisms by utilising the underlying systems of epistemic logic. One of the problems introduced in this context already by the founding father of this genre, William Heytesbury, was the so-called axiom of positive introspection, i.e., the principle that an agent who knows that something is the case, knows that she knows that it is the case. Owing (...) to Heytesbury’s enormous popularity in the subsequent centuries, discussion of this problem became relatively widespread. This debate was addressed already in Boh’s seminal Epistemic Logic in the Later Middle Ages, which, despite its limitations acknowledged by its author, is a standard source. The present study elaborates on Boh by extending the corpus of his works and drawing new connections based on that. The core of the survey consists of an analysis of the positions of William Heytesbury and John Wyclif, their Italian reception by Peter of Mantua, and the “continental” reception of Heytesbury by John of Holland. The main goals of this study are to formalise the key arguments, which makes it possible to address the underlying systems of epistemic logic and their respective “strength”, and to articulate the conceptual background of those arguments and systems. The gist of the debate is, on one of the sides, an attempt to prove that it is impossible to doubt whether one knows that something is the case by employing whether the principles of positive introspection and of distribution of knowledge over implication, or the principles of positive and negative introspection combined. (shrink)