Cílem této studie je prozkoumat postavení metafory na poli zkoumání významu a následně představit potenciál metafory, a obrazných vyjádření obecně, zastávat pozici kritéria hodnocení teorií významu. Jako výchozí bod si práce bere několik vlivných pojetí metafory, na nichž ukazuje šíři bádání o metafoře a obraznosti a zároveň různorodost možných přístupů k vysvětlení těchto jazykových fenoménů. Dále je věnována pozornost několika sporným bodům opakovaně se objevujícím v různých teoriích metafory. Na základě analýzy těchto sporných bodů jsou předloženy argumenty zpochybňující (...) předpokládanou odlišnost mechanismů konstituování významu u obrazných a doslovných vyjádření. Následkem toho je pak vznesen návrh, zda by metafora, pro své kvalitativní a kvantitativní rysy, nemohla být chápána jako prubířský kámen teorií významu, tj. byla nástrojem k hodnocení těchto teorií, k jejich falsifikování, modifikování či přímo k jejich vytváření.The main aim of this study is to examine the role that metaphor plays in investigation of linguistic meaning and to present the potential of metaphor and figurative language in general to maintain a position of an evaluating criterion for theories of meaning. Several influential theories of metaphor are used as a starting point for this inquiry, to show how vast the field of investigation of metaphors and figurative language might be and how various approaches attempt to explain these language phenomena. I then focus on a number of problematic points repeatedly resurfacing in various theories of metaphor. My analysis of these problems issues in arguments questioning supposed difference between constituting mechanisms of literal and figurative meaning. Having this in place, I propose that, on account of its quantitative and qualitative features, metaphor could be understood as a touchstone of theories of meaning, i.e. the tool for their evaluating, refuting, modifying and even for creating new ones. (shrink)

Semantics based on representational theories of mind has met challenges recently. Traditional accounts consider meaning as an entity with semantic properties, i.e. a mental object that denotes or represents a real-world object. The paper discusses ways of constructing meaning without representations, as shown in Rapaport’s syntactic semantics and Rosenberg’s eliminative theory of mind and language.

Tato studie mapuje vývoj Brentanova pojetí pravdy a ontologie, která se s jednotlivými pokusy po definici pravdy pojí. Nejprve je představena Brentanova raná koncepce pravdy jako shody soudu a předmětu soudu. Jsou ukázány problémy, na které Brentano ve svém korespondenčním pojetí pravdy narazil. Tyto problémy se týkají zejména zvláštních typů entit, které mají ručit za pravdivost soudů, jež vypovídají o neexistujících předmětech, privacích etc. Tváří tvář těmto problémům Brentano svoji původní koncepci zavrhl a nahradil epistemickým pojetím pravdy jako evidence a (...) reduktivním pojetím nereálných předmětů, které jsou pouhým zdáním, jež v nás vzbuzuje nedostatečná analýza sémantické formy soudů. Studie předkládá v základních obrysech Brentanovo pojetí významu soudů o ireálných entitách podává a podrobuje ho kritice.The article describes the development of Brentano's conception of truth as well as the ontology which is closely connected to different attempts of Brentano's definition of truth. First of all comes Brentano's early view of truth as a correspondence between judgment and object into consideration. This conception brought Brentano face to face with peculiar kinds of entities which are to vouch for truth of judgments concerning non-existent objects, privations etc. Brentano was eventually forced to leave his original definition behind and substitute it with a new definition of truth as evidence. He also embraced a reductive stand towards supposedly unreal entities which are to be interpreted as fictions caused by insufficient analysis of semantic structures of judgments. The study ends with a presentation and critique of brentanian analysis of semantics of judgments concerning unreal objects. (shrink)

Po předběžném vymezení pojmu smyslu jako něčeho podobného funkci dané věci se pozornost obrací k vymezení filozofie jako teoretické disciplíny. Teorie je však vymezena pomocí svého protikladu praxe stejně jako krása je možná jen na pozadí ošklivosti a pravá ruka existuje díky ruce levé. Pokud se teorie neaplikuje v praxi, jedná se o spekulaci. Avšak teorie významu a pravdy, na které pretenduje analytická filozofie poslední doby, naši komunikační praxi nijak nevylepší. Pro teorie ve vědě je, (...) na druhou stranu, dopředu vymezeno díky kterým výsledkům budou považovány za potvrzené, a díky kterým za vyvrácené. Filozofie není teorie a její otázky nemají žádnou funkci, tedy ani smysl. (shrink)

Cílem studie je zodpovědět otázku, co znamená v interpretujících humanitních či sociálních vědách zkoumat narativně. Interpretace je pojata jako explikace utváření významu. V návaznosti na toto pojetí je identifikována řada interpretačních dilemat. V tomto kontextu je uveden narativní přístup jako řešení těchto dilemat. Je pojednáno o povaze narativní perspektivy, o vztahu narativity a zkušenosti a o povaze narativních dat. Narativní výzkum je chápán jako rekonstrukce způsobů, jakými je utvářen význam narativními prostředky. Narativní interpretace umožňuje pohybovat se pružně a efektivně: (...) 1) mezi explicitními daty a exemplifikačními schématy, 2) mezi jedincem a kulturou, 3) mezi hermeneutikou podezření a hermeneutikou důvěry, 4) mezi částmi a celkem, 5) mezi obsahem a formou, 6) mezi strukturou a funkcí. (shrink)

Tato stať je zamýšlena jako úvod do spojité problematiky explikace pravdivosti a sémantic-kých paradoxů, které onu explikaci pronásledují. Tyto paradoxy jsou viděny jako prostředek ukázání, že nedostatečně promyšlená explikace našeho pojmu pravdivosti (významu pravdi-vostního predikátu) je explikací nevyhovující. Poté jsou předvedeny rysy obou klasických přístupů, Russellovy teorie typů a Tarského hierarchie metajazyků. Nakonec jsou podány zá-kladní ideje hlavních názorových škol, které přišly poté.

Ve stati představíme teorii vektorů rozhodování Miriam Solomonové, která vytváří komplexní rámec pro uchopení nejrůznějších zkreslení, stereotypů, efektů a heuristik doprovázejících činnost vědců. V úvodu se nicméně vrátíme k nauce o idolech Francise Bacona, která je jedním z jejích předobrazů, přestože je dělí bezmála čtyři staletí. Následně zevrubně popíšeme koncepci Solomonové, především typologii vektorů a její aplikace a omezení, které budou dokumentovány na konkrétních příkladech z historie vědy. Rovněž budeme diskutovat o jejím významu pro filozofii i sociologii vědy, například (...) v souvislosti s teorií kontingence, epistemickou neutralitou, koncepcí „neviditelné ruky“, s přihlédnutím k dobovému kontextu i paralelnímu vývoji v dalších disciplínách, jako jsou kognitivní vědy a psychologie. V závěru se pak vrátíme ke srovnání Baconova normativního ideálu a deskriptivní teorie Solomonové a k otázce, zda lze vůbec po staletích vývoje učinit nějaký generalizující úsudek o úloze zkreslení ve vědě. (shrink)

Ve stati představíme teorii vektorů rozhodování Miriam Solomonové, která vytváří komplexní rámec pro uchopení nejrůznějších zkreslení, stereotypů, efektů a heuristik doprovázejících činnost vědců. V úvodu se nicméně vrátíme k nauce o idolech Francise Bacona, která je jedním z jejích předobrazů, přestože je dělí bezmála čtyři staletí. Následně zevrubně popíšeme koncepci Solomonové, především typologii vektorů a její aplikace a omezení, které budou dokumentovány na konkrétních příkladech z historie vědy. Rovněž budeme diskutovat o jejím významu pro filozofii i sociologii vědy, například (...) v souvislosti s teorií kontingence, epistemickou neutralitou, koncepcí „neviditelné ruky“, s přihlédnutím k dobovému kontextu i paralelnímu vývoji v dalších disciplínách, jako jsou kognitivní vědy a psychologie. V závěru se pak vrátíme ke srovnání Baconova normativního ideálu a deskriptivní teorie Solomonové a k otázce, zda lze vůbec po staletích vývoje učinit nějaký generalizující úsudek o úloze zkreslení ve vědě. (shrink)

Martin Heidegger svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v „souvislosti hypotéza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu „jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu „zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí „vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru „existence“.

Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí „účelu“ sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního pojetí sociální vědy. (...) Veblenův klíčový motiv „sebe-konfrontace“ společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem „využitelnosti“ vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy. (shrink)

Tomáš Marvan Otázka významu: Cesty analytické filosofie jazyka. 1. vyd. Praha: Togga, 2010, ISBN 978-80-87258-33-0, 150 stran.

En un periodo de profundos cambios en el sistema internacional, es aún más necesario contar con los marcos de análisis e interpretación adecuados para una comprensión adecuada de su alcance y significado. Esta obra pretende ofrecer una aproximación asequible, pero a la vez exigente y rigurosa, a las principales corrientes y debates teóricos de la disciplina de las Relaciones Internacionales, incluyendo tanto las teorías tradicionales, que siguen ejerciendo una notable influencia, como las aproximaciones más críticas y novedosas que han centrado (...) el debate teórico contemporáneo. Con ese propósito se ha reunido una destacada muestra de especialistas de la escuela española de Relaciones Internacionales, cuyos orígenes y formación son a su vez objeto de estudio. En sus capítulos se examina críticamente el etnocentrismo de una disciplina que no es ajena a la hegemonía estadounidense, material e ideacional, como marco para el estudio de las distintas teorías: el realismo y el institucionalismo, así como los debates y síntesis de sus revisiones neorrealistas y neo-institucionalistas; la Escuela inglesa de la Sociedad internacional, el social-constructivismo, la teoría crítica, el postestructuralismo, y la teoría feminista de las Relaciones Internacionales. El volumen también abarca las teorías de la integración y la seguridad internacional. Todo ello constituye un aporte fundamental para estudiantes e investigadores de este campo científico, así como para quienes, desde la práctica de las relaciones internacionales, aspiren a un conocimiento más reflexivo sobre su quehacer. (shrink)

Pośród wielu teorii prawdy tę najdłużej i najbardziej eksplorowaną stanowi niewątpliwie jej klasyczne ujęcie. W jego obrębie powstały również, podobne klasycznej, teorie korespondencyjna i semantyczna. Dla wielu filozofów terminy te wydają się synonimiczne, co stanowi rację powstania niniejszego artykułu. Analiza rodzajów związku pomiędzy językiem a światem, które wprowadzają różne teorie uznawane za klasyczne, ma służyć wyeksponowaniu różnic pomiędzy tymi teoriami. Przedstawiona zostaje również propozycja ustanowienia podziału, który w sposób ścisły i prosty usystematyzuje rozumienie klasycznej, korespondencyjnej i semantycznej teorii (...) prawdy. (shrink)

Excerpt from Le Teorie Dello Spazio e del Tempo nella Filosofia Greca Fin Ad Aristotele Tuttavia non può dirsi, che, prima di Platone e di Aristotele, non si sia trattato affatto di questo soggetto. Naturalmente il problema non poteva allora presentarsi sotto il medesimo aspetto, col quale si presentava ai due summenzionati filosofi: ma pure i' argomento, intorno a cui si aggiravano le ricerche dei primi pensatori greci, era, senza alcun dubbio, tale, che di per se stesso offriva molteplici (...) occasioni a questo riguardo. È noto, che tal argomento consiste nel modo, come essi dovessero spiegarsi e rappresentarsi il mondo esteriore che ne circonda, o, per parlare con maggior precisione. About the Publisher Forgotten Books publishes hundreds of thousands of rare and classic books. Find more at www.forgottenbooks.com This book is a reproduction of an important historical work. Forgotten Books uses state-of-the-art technology to digitally reconstruct the work, preserving the original format whilst repairing imperfections present in the aged copy. In rare cases, an imperfection in the original, such as a blemish or missing page, may be replicated in our edition. We do, however, repair the vast majority of imperfections successfully; any imperfections that remain are intentionally left to preserve the state of such historical works. (shrink)

Předložená trojdílná série představuje základní teorie metafory v analytické filosofii: V první části v minulém čísle časopisu1 byly prezentovány počátky interakční teorie u I. A. Richardse, jak ji podal v knize The Philosophy of Rhetorics. Tato druhá část osvětluje dnes již klasické podání inter­akční teorie u M. Blacka. Třetí část představí kritiku interakční teorie od D. Davidsona a jeho kauzální teorii.

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie (...) jednání, jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)

Tato studie se zabývá problémem metody v kritické teorii. Nejprve zkoumá ustavující texty, v nichž založili Horkheimer a Marcuse kritickou teorii jako dialektický a materialistický přístup k analýze kapitalistické společnosti adekvátní její objektivně-abstraktní povaze. Stať diskutuje též Hegela a Marxe, nejdůležitější předchůdce frankfurtské školy, a způsob, jímž kritická teorie čerpá z jejich děl. Dále příspěvek obrací svou pozornost k Adornovým metodologickým postulátům, jež vyústily v analytické kategorie „reálné abstrakce“ a „objektivní konceptuality“. Reichelt a Backhaus vyšli z Adorna, jehož byli (...) žáky, a interpretovali v tradici kritické teorie Marxovo dílo jako úsilí o zachycení určité kvality procesu inverze, v němž je práce, lidská moc ustavující společnost, nahrazena sociálním panstvím kapitalistických abstrakcí, které degradují její tvůrčí potenciál. Nové čtení Marxe dále analyzuje mizení smyslovosti v říši nadsmyslné reality kapitálu jako vůdčí hegeliánský motiv v celé Marxově práci. The essay deals with the problem of method in Critical theory. Firstly, it explores the constituent texts in which Horkheimer and Marcuse founded Critical theory as a dialectical and materialist approach for analysing capitalist society in terms of its objectively-abstract nature. It discusses its most important predecessors – Hegel and Marx – and the way critical theory is based on their works. Secondly, the essay turns its attention to Adorno's methodological postulates that resulted into analytical categories of ‘real abstraction’ and ‘objective conceptuality’. Building upon Adorno, their mentor, Reichelt and Backhaus interpreted, in the tradition of critical theory, Marx's oeuvre as an endeavour to catch determinate quality of the process of inversion in which labour, humanity's constituent power, is displaced and demoted by the social domination of capitalist abstractions. The neue Marx-Lektüre further analyses the disappearance of sensuousness in the realm of supersensible reality of capital as the defining Hegelian motive in Marx. (shrink)

This paper offers a critical analysis of the current debate in vice theory. Its main aim is to provide the reader with the conceptual and methodological tools to navigate the discussion among reliabilist, responsibilist, and obstructivist approaches to moral and epistemic vices. After a brief exploration of the reasons underlying the recent flourishing of vice theories (§2), the responsibilist account is introduced (§3) and several critical remarks are offered to ensure that this view can accommodate the cases of malevolent and (...) indifferent individuals (§4). The two following sections are devoted to a critical discussion of vice-reliabilism (§5) and Quassim Cassam’s obstructivism (§6). The conclusive section (§7) provides reasons to favor vice-responsibilism over vice-reliabilism and Heather Battaly’s pluralist approach, and sheds light on the innovative features of an obstructivist reading. (shrink)