Dílo Hélène Metzgerové tvoří významný zdroj informací o dějinách chemie. Cílem tohoto textu je však představení jeho epistemologického rozměru. Na základě zkoumání dějin vědy Metzgerová formuluje epistemologické teze o vědeckém poznání obecně, ale vztahuje je i na práci historiků vědy. Vytváří tak epistemologii historiografie vědy, která má být alternativou k historiografii pozitivistické. Akceptuje duhemovský holismus i tezi o nedourčenosti teorie fakty, což vztahuje i na interpretace starých textů. Rozpracovává tak filosofickou metodu historiografie vědy, která se svými principy blíží hermeneutice.

The paper compares Comenius’ usage of the terms unum, verum and bonum in his metaphysical writings both with the expression of the image of the Trinity in De civitate dei by Aurelius Augustinus and with the concept of existence as three basic movements in the philosophical work of Jan Patočka. The purpose of the text is to show, despite the differences in historical periods, language and life experience, the possible similarity or connection of the vision that Augustine, Comenius and Patočka (...) mediate in their works. (shrink)

Jak je již z názvu patrné, tato kniha, třebaže obsahuje filosofické fragmenty a texty, je sbírkou spíše osobních autorových výpovědí a otevřeného přemítání než uzavřenou odbornou studií. Filozof, teolog a religionista Otakar A. Funda se v ní ohlíží za dosavadní cestou svého myšlenkového směřování. Kniha zachycuje jeho klíčová životní témata, dává nahlédnout do jeho myšlenkového vývoje i do současné názorové pozice. V tomto smyslu může čtenářům sloužit také jako klíč k lepšímu porozumění Fundovým předchozím textům. Publikace přináší rovněž kompletní (...) autorovu bibliografii z let 1965-2008. (shrink)

Studie ukazuje, jak se problm vle stval pro Heideggera v jeho zralm bytostn djinnm mylen problematickm. Heidegger se pozvolna zbavoval (od poloviny tictch let) voluntrnho pstupu ke jsoucnu, v bytostn djinnm obratu spl k ryzmu ne-chtn. Zaal se rsovat odstup od svta svvoln vdotechniky smrem k vt otevenosti vi byt. K tomu je zapoteb nachzet ryz tubyt (Da-sein) a pibliovat se k pvodnmu byt sammu (Seyn). Tehdy se me otevrat ne-voluntrn smysl uvlastovn byt, kdy se pekrauje novovka subjektivita a s (...) n tak technologick nihilismus doby; jde se spe cestou "mylen a bsnn", cestou odevzdanosti (Gelassenheit) a ne-chtn. Jen tak se me otevt zna opravdovho ivota, kdy lovka nesemele mechanismus technickhop zjednvn (Gestell) a mechnaisticky subjektivistick vle k moci a vle k vli. (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

Po výkladu základních rysů, podstaty a funkce marxisticko-leninské filozofie se zabývá marxisticko-leninskou filozofií jako metodou poznání společnosti, teorií revoluce, některými teoretickými a metodologickými otázkami zkoumánísocialistické společnosti, komunistickým humanismem aj.

Cílem této práce je rozebrat možnosti argumentu holandské sázky ve prospěch probabilismu a stanovit jeho meze. Existuje mnoho podob argumentu, proto se nejprve budu věnovat popisu argumentu v jeho klasické podobě. Následně je podroben kritice ve třech oblastech: (1) problémy behaviorismu, (2) užitku peněz, (3) vztah koherence, jisté ztráty a racionality. Zásadní je dle mého především třetí oblast týkající se neschopnosti jednoduše propojit probabilistickou nekoherenci stupňů přesvědčení s jistou ztrátou a pragmatickou racionalitou. Věnuji se třem současným reinterpretacím argumentu ve prospěch (...) probabilistických norem (Armendt, Howson, Christensen), přičemž v textu docházím k závěru, že ani jedna z nich není uspokojivá. Selhávají v řešení problémů (Armendt, Christensen), nebo neříkají nic zajímavého ve prospěch probabilismu (Howson). Proto se domnívám, že rozbor argumentu především ukazuje, že pragmatická obhajoba epistemických norem racionality, jako je ta v argumentu holandské sázky, není pro probabilismus schůdnou cestou. Závěr se snaží nastínit, proč tomu tak je. (shrink)