Abstract

Existuje překvapivě málo knih, které by se pokoušely o syntetizující pohled na analytickou filosofii. Je ovšem pravda, že ve druhé polovině našeho století se soubor filosofů, kteří se k analytické filosofii hlásí nebo kteří k ní bývají řazeni, stává natolik různorodý, že se jakákoli syntéza stává problematickou; překvapivě málo syntetizujících prací existuje ale i o ‘klasické’ analytické filosofii, to jest o analytické filosofii období zhruba od konce devatenáctého století do poloviny století dvacátého. Dejnožkova kniha je jednou z těch mála, které se o něco takového pokouší, a to je třeba přivítat. Dejnožka se ovšem nesnaží podat všestranný rozbor názorů klasiků analytické filosofie; soustředí se pouze jeden aspekt jejich učení, totiž na jejich ontologii. Hned v úvodu své knihy k tomu vysvětluje, jaké opodstatnění může mít hovořit o ontologii u takového druhu filosofie, která se programově distancuje od metafyziky. Podle něj je tomu tak, že i když se někteří analytičtí filosofové někdy více či méně úspěšně vyhýbali otázkám metafyzickým (to jest otázkám po nejzákladnějších kategoriích bytí), ontologickým otázkám (to jest otázkám po povaze bytí jako takového) se v podstatě vyhnout nelze. A Dejnožka se snaží ukázat, že klasikové analytické filosofie se těmito otázkami zabývali mnohdy velice do hloubky. To je patrné zejména u Frega a Russella, kterým autor věnuje největší pozornost; avšak k těm, kteří podle Dejnožky berou ústřední otázku ontologie za svou, řadí Dejnožka i Wittgensteina i Quina (jimž se však věnuje na pouze velice omezeném prostoru - každému asi na dvanácti stránkách).