Jaká je role historie v době post-faktické? Může nám filosofie historie pomoci bránit se proti cílenému zneužívání historických narativů na ideologickém základě? Tento článek zkoumá filosofické reflexe historie a jejich vztah k ideologiím. Je ukázáno, že na počátku této filosofické disciplíny filosofové jako Karl Popper nebo C. G. Hempel usilovali o eliminaci politického a ideologického zabarvení historie. Avšak narativistické bádání Haydena Whita naznačuje, že takový cíl je nedosažitelný. Antirealistická filosofie historie, zastoupena L. J. Goldsteinem, dokonce odmítá reálnou minulost jako cíl (...) historického bádání a zdůrazňuje situovanost historiků ve vztahu k důkazům. Představená verze historického antirealismu chápe historii jako současné zkoumání, které sdílí řadu rysů s kritickým myšlením a zaměřuje se především na zkoumání empirických dat, jež vyžadují postulaci nepřístupné minulosti. Tato podobnost by měla být zdůrazněna skrze výuku historie jako zkoumání, nikoliv jako pouhého příběhu. (shrink)

Článek má za cíl ukázat podobnosti mezi Humovou a Madisonovou politickou filozofií v oblasti politiky náboženské tolerance. Humův kritický postoj k církvím a k náboženství je dnes v interpretační literatuře velmi známý. Často se však zapomíná na důsledky, které z tohoto postoje plynou pro jeho politickou filozofii. Hume se totiž na mnoha místech svého rozsáhlého filozofického díla (kam je třeba řadit i jeho Dějiny Anglie a mnohé eseje) zamýšlel nad otázkou, jak řídit stát nábožensky roztříštěný do církví a sekt. Podobně (...) se i jeden z nejvýznamnějších otců zakladatelů, James Madison, obával názorově roztříštěné společnosti; přičemž co do důvodů i řešení tohoto problému je patrná podobnost mezi jeho a Humovými myšlenkami. Hume i Madison shodně považovali za zdroj lidské tendence ke stranictví lidskou přirozenost a řešení této stranickosti spatřovali jednak v ustavení státu na co nejširším území, a jednak v co největší míře tolerance rozličných názorů i v náboženských otázkách. Oba argumentovali tím, že se v dějinách prakticky ukázalo jako nejúčinnější právě zavedení co nejširší náboženské tolerance. Kromě toho Madison používá stejné metafory a výrazy ve stejném kontextu jako Hume. Humův vliv na Madisona v otázce náboženské tolerance tak nelze při interpretaci intelektuálních zdrojů Jamese Madisona dále přehlížet. (shrink)

Článek má za cíl ukázat podobnosti mezi Humovou a Madisonovou politickou filozofií v oblasti politiky náboženské tolerance. Humův kritický postoj k církvím a k náboženství je dnes v interpretační literatuře velmi známý. Často se však zapomíná na důsledky, které z tohoto postoje plynou pro jeho politickou filozofii. Hume se totiž na mnoha místech svého rozsáhlého filozofického díla (kam je třeba řadit i jeho Dějiny Anglie a mnohé eseje) zamýšlel nad otázkou, jak řídit stát nábožensky roztříštěný do církví a sekt. Podobně (...) se i jeden z nejvýznamnějších otců zakladatelů, James Madison, obával názorově roztříštěné společnosti; přičemž co do důvodů i řešení tohoto problému je patrná podobnost mezi jeho a Humovými myšlenkami. Hume i Madison shodně považovali za zdroj lidské tendence ke stranictví lidskou přirozenost a řešení této stranickosti spatřovali jednak v ustavení státu na co nejširším území, a jednak v co největší míře tolerance rozličných názorů i v náboženských otázkách. Oba argumentovali tím, že se v dějinách prakticky ukázalo jako nejúčinnější právě zavedení co nejširší náboženské tolerance. Kromě toho Madison používá stejné metafory a výrazy ve stejném kontextu jako Hume. Humův vliv na Madisona v otázce náboženské tolerance tak nelze při interpretaci intelektuálních zdrojů Jamese Madisona dále přehlížet. (shrink)

Ačkoli je Taine znám především jako estetik a historik umění i politiky, zabývá se autorka spíš metodologickým předpokladem Tainova díla, a to jeho pojetím vědy. Ukazuje, že v Tainově díle nacházíme Hegelův vliv, který se však silně mísí s odlesky Comtových názorů, i když v oblasti ontologické lze spatřovat podobnost i s E. Machem. Taine chtěl aplikovat na duchovní vědy metody věd přírodních, i když si byl vědom zásadního rozdílu – nekvantifikovatelnosti v duchovních vědách. Podobnost spočívala ve snaze (...) vysvětlit duchovní díla z jejich skutečných příčin. Ty Taine viděl především v oblasti psychologické. I ona je však pojata nikoli jako introspekce, ale jako věda, která má formulovat zákony a předvídat. Fakta hledá v literárních dokumentech. Zkoumání začíná od jednotlivých faktů, pokračuje přes zobecnění k jejich hlubšímu pochopení (vytváření zákonů) a pak se opět k jednotlivinám vrací a pomocí nalezených zákonů je vysvětluje. Konečné příčiny Taine nehledá. V rozboru aplikace tohoto obecného pojetí na dějiny umění a politickou historii se do popředí autorčina zájmu dostává známá Tainova teorie rasy, momentu a prostředí. Rozbor se věnuje především jeho pojetí rasy. Zabývá se i jeho pojetím vztahu mas a velkých osobností. V závěru připomíná reakce dobových i nynějších autorů na Taina.Although Taine is primarily known as an aesthetician and historian of art and politics, the author focuses on the methodology of Taine’s work, particularly on his conception of science. She shows one can trace Hegel’s influence in Taine’s work, which nevertheless mingles with reflections of Comte’s views, even though one can find similarities with E. Mach’s views in ontology. Taine attempted to apply the methodology of natural sciences to spiritual sciences, even though he was aware of a major difference – the unquantifiability in spiritual sciences. This involved an attempt to explain spiritual works on the basis of their real causes, which Taine mainly thought of as psychological. Psychology was not taken as introspection, though, but as a science the goal of which was to formulate laws and predict. Taine sought facts in literary documents. He began his investigation with particular facts, went on to generalize and state laws and then returned to the particular facts to explain them by the discovered laws. Taine did not seek final causes. In analyzing the application of this general approach to the history of art and politics, the author emphasizes Taine’s conception of race, moment and environment. She particularly focuses on the concept of race and also considers the relation of masses and great figures. In the conclusion the author adds the reactions of Taines contemporar­ies and current authors. (shrink)

With an analysis of the structure and the sequence of analogy, the paper is mainly a critique to the partial reducibility thesis: a thesis sustaining that analogy, besides a strictly analogical step, is in the remaining part reducible to balancing. Thus, the paper points out some problems raised by the partial reducibility thesis, such as the contingency of reducibility or the fact that a proper analogy is done under the cover of a balancing. The main point is, however, the claim (...) that analogy and balancing have opposite normative conditions, being this premise the reason to a structural explanation for the unacceptability of the reducibility enterprise. (shrink)

Na temelju analize strukture i slijeda postupka analogije, autor upućuje kritiku tezi o djelomičnoj svodljivosti, tj. tezi prema kojoj se analogija, izuzev onoga njezinog koraka koji predstavlja strogu analogiju, može svesti na vaganje. U radu se stoga prvo iznose neki problemi navedene teze, poput nenužnosti svodljivosti ili činjenice da se pod krinkom vaganja provodi prava analogija. Središnja je teza rada tvrdnja da analogiju nije moguće uspješno svesti na oblik vaganja.

Tato recenzní studie sleduje analogii, na níž založil svoji metodu bádání i psaní Douglas R. Hofstadter v knize Gödel, Escher, Bach. Proti Hofstadterovu pojetí analogie, kromě jiného ilustrované zavádějícími příklady skladeb J. S. Bacha, je analogie v této studii precizována. Zároveň jsou ve studii napraveny nedostatky hudebních příkladů, jež by patrně neodhalili čtenáři bez přímé vazby na hudební teorii. Tyto aspekty sleduje tato studie až k závěru, že recenzovaná vlivná kniha, neprávem aspirující na metodologii veškerenstva, patří mezi poulárně naučnou literaturu.

Ačkoli je Taine znám především jako estetik a historik umění i politiky, zabývá se autorka spíš metodologickým předpokladem Tainova díla, a to jeho pojetím vědy. Ukazuje, že v Tainově díle nacházíme Hegelův vliv, který se však silně mísí s odlesky Comtových názorů, i když v oblasti ontologické lze spatřovat podobnost i s E. Machem. Taine chtěl aplikovat na duchovní vědy metody věd přírodních, i když si byl vědom zásadního rozdílu – nekvantifikovatelnosti v duchovních vědách. Podobnost spočívala ve snaze (...) vysvětlit duchovní díla z jejich skutečných příčin. Ty Taine viděl především v oblasti psychologické. I ona je však pojata nikoli jako introspekce, ale jako věda, která má formulovat zákony a předvídat. Fakta hledá v literárních dokumentech. Zkoumání začíná od jednotlivých faktů, pokračuje přes zobecnění k jejich hlubšímu pochopení a pak se opět k jednotlivinám vrací a pomocí nalezených zákonů je vysvětluje. Konečné příčiny Taine nehledá. V rozboru aplikace tohoto obecného pojetí na dějiny umění a politickou historii se do popředí autorčina zájmu dostává známá Tainova teorie rasy, momentu a prostředí. Rozbor se věnuje především jeho pojetí rasy. Zabývá se i jeho pojetím vztahu mas a velkých osobností. V závěru připomíná reakce dobových i nynějších autorů na Taina.Although Taine is primarily known as an aesthetician and historian of art and politics, the author focuses on the methodology of Taine’s work, particularly on his conception of science. She shows one can trace Hegel’s influence in Taine’s work, which nevertheless mingles with reflections of Comte’s views, even though one can find similarities with E. Mach’s views in ontology. Taine attempted to apply the methodology of natural sciences to spiritual sciences, even though he was aware of a major difference – the unquantifiability in spiritual sciences. This involved an attempt to explain spiritual works on the basis of their real causes, which Taine mainly thought of as psychological. Psychology was not taken as introspection, though, but as a science the goal of which was to formulate laws and predict. Taine sought facts in literary documents. He began his investigation with particular facts, went on to generalize and state laws and then returned to the particular facts to explain them by the discovered laws. Taine did not seek final causes. In analyzing the application of this general approach to the history of art and politics, the author emphasizes Taine’s conception of race, moment and environment. She particularly focuses on the concept of race and also considers the relation of masses and great figures. In the conclusion the author adds the reactions of Taines contemporar­ies and current authors. (shrink)