Abstract

Článek analyzuje intencionální vztah subjektu k budoucnosti jakožto oblasti ještě ne-jsoucího. Autor ukazuje, že subjekt primárně míní sám sebe jakožto aktivní centrum budoucí situace a rozvrhuje do ní své budoucí jednání, zároveň však také anticipuje řadu vnějších okolností situace. Kromě předvídatelných složek přitom subjekt míní nepředvídatelné složky budoucí situace, mezi něž patří i nepředvídatelné aspekty jeho vlastního jednání, s nimiž počítá nad rámec svého rozvrhu. Aktivní pozornost subjektu je koncentrována především k tomu novému, co bude muset sám vykonat, aby zvládl budoucí situaci, co však nelze vposled odvodit z toho, co je již dáno. V kritickém vyrovnání s J.-P. Sartrem pak autor ukazuje, že odpovídající postoj k budoucnosti představuje nikoli úzkost, ale víra, která právě umožňuje subjektu překlenout propast mezi přítomnou daností a ještě ne-jsoucí budoucností