Text prednáöky, pôvodne pripravenej pre medzinárodnú konferenciu Hispanizmus ako interkultúrny dialóg, Bratislava 199. preloûila Martina Sentálová. / Traducción de “Hispanismo filosófico. Problemas de su constitución,” en: El reto europeo: identidades culturales en el cambio de siglo. . I Jornadas de Hispanismo Filosófico [1992], Jose Luis Abellán (ed), Madrid: Editorial Trotta; Asociación de Hispanismo Filosófico, 1994, págs. 133-142.

Po výkladu situace jako filozofického problému rozebírá autor různé formy a funkce, v nichž se uplatňuje situace v uměleckém díle (jako motiv, syžet, specifický výrazový prostředek apod.). Na konkrétních příkladechcharakterizujerůzné typy estetických situací, způsoby estetického zaujetí, podíl subjektivního a objektivního v situačním zážitku a ukazuje vlastnosti a společenský význam situačního estetična.

Článok sa zaoberá tematikou filozofického problému ja. Konfrontuje rôzne teórie za cieľom prísť s alternatívou, ktorá ich v istom zmysle zároveň vyťažuje i prekonáva. Najskôr je predstavená koncepcia Colina McGinna, ktorý poukazuje na vzdorovitosť ja voči bežným teoretickým prístupom a dospieva k „transcendentálnemu naturalizmu“. Tento postoj spočíva v tvrdení, že existuje skrytá objektívna štruktúra ja, ktorú však kvôli svojim kognitívnym obmedzeniam nie sme schopní nahliadnuť. Ďalej prichádzajú na radu na psychologických výskumoch založené úvahy Daniela Wegnera a Daniela Dennetta. Ja (...) podľa nich nie je ničím objektívne uchopiteľným, ale len užitočnou konštrukciu našich myslí. Následne sú oba pohľady zhodnotené skrze optiku „anomálneho monizmu“ Donalda Davidsona: dospievame k názoru, že ja je na fyzikálnej realite závislá, no zároveň prísnym vedeckým popisom a zákonom unikajúca entita – podobne, ako Davidsonove „mentálne udalosti“. Filozofický problém ja nespočíva v obmedzenosti našej poznávacej schopnosti, ale v tom, že sme bytosti schopné žiť v dvoch navzájom nezlučiteľných konceptuálnych ríšach – vo svete prísnej vedy a vo svete slobodných a zodpovedných osôb. Ja nemá skrytú objektívnu štruktúru; je to mentálny konštrukt, ktorý má však v rámci autonómnej mentálnej ríše nesmierny význam. (shrink)

Článok sa zaoberá tematikou filozofického problému ja. Konfrontuje rôzne teórie za cieľom prísť s alternatívou, ktorá ich v istom zmysle zároveň vyťažuje i prekonáva. Najskôr je predstavená koncepcia Colina McGinna, ktorý poukazuje na vzdorovitosť ja voči bežným teoretickým prístupom a dospieva k „transcendentálnemu naturalizmu“. Tento postoj spočíva v tvrdení, že existuje skrytá objektívna štruktúra ja, ktorú však kvôli svojim kognitívnym obmedzeniam nie sme schopní nahliadnuť. Ďalej prichádzajú na radu na psychologických výskumoch založené úvahy Daniela Wegnera a Daniela Dennetta. Ja (...) podľa nich nie je ničím objektívne uchopiteľným, ale len užitočnou konštrukciu našich myslí. Následne sú oba pohľady zhodnotené skrze optiku „anomálneho monizmu“ Donalda Davidsona: dospievame k názoru, že ja je na fyzikálnej realite závislá, no zároveň prísnym vedeckým popisom a zákonom unikajúca entita – podobne, ako Davidsonove „mentálne udalosti“. Filozofický problém ja nespočíva v obmedzenosti našej poznávacej schopnosti, ale v tom, že sme bytosti schopné žiť v dvoch navzájom nezlučiteľných konceptuálnych ríšach – vo svete prísnej vedy a vo svete slobodných a zodpovedných osôb. Ja nemá skrytú objektívnu štruktúru; je to mentálny konštrukt, ktorý má však v rámci autonómnej mentálnej ríše nesmierny význam. (shrink)

Článok je pokusom o interpretáciu Platónovho dialógu Faidón vo svetle prvých Sókratových slov, ktoré v ňom zaznievajú. Sókratova krátka úvaha o vzťahu príjemného a nepríjemného je vzápätí vsadená do kontextu konfrontácie filozofického a básnického typu explanácie. Zaujímavé je, že Sókratov komentár k snu, ktorý ho kedysi vyzval k praktizovaniu múzického umenia, neprezentuje oba prístupy ako navzájom sa vylučujúce, ale skôr ako komplementárne. V tejto perspektíve je možné čítať Faidóna ako náčrt „vysokej“ filozofie oddelených ideí, a zároveň ako výzvu o (...) jej doplnenie „nižšou“ filozofiou zmesí. (shrink)

Článok je pokusom o interpretáciu Platónovho dialógu Faidón vo svetle prvých Sókratových slov, ktoré v ňom zaznievajú. Sókratova krátka úvaha o vzťahu príjemného a nepríjemného je vzápätí vsadená do kontextu konfrontácie filozofického a básnického typu explanácie. Zaujímavé je, že Sókratov komentár k snu, ktorý ho kedysi vyzval k praktizovaniu múzického umenia, neprezentuje oba prístupy ako navzájom sa vylučujúce, ale skôr ako komplementárne. V tejto perspektíve je možné čítať Faidóna ako náčrt „vysokej“ filozofie oddelených ideí, a zároveň ako výzvu o (...) jej doplnenie „nižšou“ filozofiou zmesí. (shrink)

Cieľom, ktorý premýšľa táto štúdia, je zápas o zmysel (deštrukcie) dejín metafyziky odohrávajúci sa na pozadí reflexie filozofického odkazu Parmenida. Leitmotív problému sa spája so zmyslom (deštrukcie) dejín metafyziky ako západnej ontológie (Heideggerova pozícia); identifikáciou platonskej (metafyzickej) tradície ako falošného vedenia nazerajúceho v pravde existujúce jestvujúcno, ktoré sa vo svetle tézy o neexistencii absolútnej pravdy a jej explikáciou stáva konkrétnym výkonom časového a konečného ľudského bytia (pozícia Nietzscheho). Nietzsche a Heidegger poukazujú na to, že prvým momentom, ktorý si musíme (...) uvedomiť je, naša (metafyzická) schopnosť teoreticky fundovať zmysel sveta. Na tejto ambícii je následne vybudovaná celá naša duchovná tradícia. Nietzscheho kritika Parmenidovho spôsobu myslenia znamená skôr kritiku domyslenia jeho základných predpokladov v platonskom variante metafyziky. Takto koncipovaná kritika je prijateľná rovnako pre Heideggera. Spor nastane až vo finálnom zmysle dejín metafyziky – zatiaľ čo Nietzsche ich vidí ako zavŕšenie morálneho videnia sveta a teda ako problém kritiky metafyzikou maskovaného nihilistického rozmeru morálky, Heidegger vidí zavŕšenie dejín metafyziky ako bytostné zabudnutie (doslova zakrývanie) otázky bytia, teda ako problém ontologický. Čo ale Heidegger odmieta doviesť do dôsledkov, sú nihilistické konzekvencie svojej ontológie, odhalené a tematizované práve prostredníctvom Nietzscheho kritiky morálky, v ktorej je práve zabudnutosť bytia demaskovaná vo svojom (konečnom) nihilistickom rozmere. (shrink)

V celej Heideggerovej tvorbe predstavuje recepcia dejín filozofie dominantný rozmer jeho filozofického u?enia. Autor štúdie sa zamýš?a nad problémom, ?i Heidegger mohol úspešne zav?ši? dokon?enie svojho diela Bytie a ?as ako ho pôvodne ohlásil pri prvom vydaní . Zis?uje, že nenaplnenie pôvodných zámerov k druhej nenapísanej ?asti práce nebolo vôbec náhodným dôsledkom. H?adanie odpovede na otázku bytia v druhej polovici práce Bytie a ?as sústredením sa na filozofické u?enia Kanta, Descarta a Aristotela nemohlo prinies? o?akávané výsledky, preto sa Heidegger (...) po obrate sústredil najmä na recepciu chápania bytia v diele Hegela, Leibniza, Herakleita a Parmenida. V tejto súvislosti autor zis?uje, že ani táto vážna zmena základnej orientácie na dejiny filozofie nemohla by? úspešne zav?šená hlavným problémom Heideggerovej filozofie – premyslie? bytie bez jestvujúcna a tak prejs? od metafyziky jestvujúcna k metafyzike Bytia. (shrink)

Cieľom štúdie je analýza Rortyho hodnotenia Heideggera ako ironického teoretika. Rorty tvrdí, že úlohou filozofie je kritika filozofickej tradície, pričom Heidegger je mu v tomto zmysle inšpiráciou. Problémom však je, že Heideggerovi nejde o historicko-filozofickú interpretáciu dejín filozofie, ale len o filozofickú, a tú podriaďuje jedine vlastným filozofickým záujmom. Pre zodpovedné skúmanie hlavného problému je nevyhnutná Rortyho definícia a vymedzenie teoretického ironika, ktorý má pochybnosti o funkčnosti, zameranosti či privilegovanosti slovníkov, ale aj o existencii akéhosi konečného slovníka. Je nevyhnutné (...) poukázať na antropologický a morálno-axiologický rozmer novopragmatistického myslenia, ktorý je vzdialený Heideggerovi po obrate a taktiež na problém sokratovskej spravodlivosti, ktorý mu je taktiež vzdialený, na rozdiel od rortyovského ironika. Dôležitou črtou teoretického ironika je odmietanie tradičnej metafyziky a sústredenie sa na metafyziku v úplne odlišnom slova zmysle, teda ide o snahu pochopiť metafyzické (teoretické) nutkanie natoľko, že sa ho človek zbaví. Avšak ani to pre Heideggera neplatí. Rortyho výzva k filozofii ako napĺňaniu ľudskosti je v absolútnom nesúlade s Heideggerovým Listom o humanizme, v ktorom humanizmus podriaďuje dejinám Bytia a vôbec mu nejde o človeka alebo ľudskú dôstojnosť, ale len o myslenie Bytia. (shrink)

Cílem této studie je představit základní rámec filozofického díla anglického volnomyšlenkáře Anthonyho Collinse (1676–1729) v kontextu britského osvícenského myšlení konce 17. a první poloviny 18. století. Prostřednictvím analýzy jednotlivých spisů je vyloženo Collinsovo chápání rozumu jako nástroje nepostradatelného nejen v oblasti poznání profánního, ale také divinálního. Studie dále sleduje Collinsovu obhajobu naprosté volnosti myšlení i formy jeho vyjádření. Významný prostor je věnován rovněž autorově filozofii náboženství. Studie dokládá, že Collins nebyl izolovaným myslitelem, ale že ve svém díle těžil jak (...) z předcházející (Spinoza, Herbert z Cherbury a především John Locke), tak i současné filozofické diskuze (zejména John Toland). (shrink)

Cílem této studie je představit základní rámec filozofického díla anglického volnomyšlenkáře Anthonyho Collinse (1676–1729) v kontextu britského osvícenského myšlení konce 17. a první poloviny 18. století. Prostřednictvím analýzy jednotlivých spisů je vyloženo Collinsovo chápání rozumu jako nástroje nepostradatelného nejen v oblasti poznání profánního, ale také divinálního. Studie dále sleduje Collinsovu obhajobu naprosté volnosti myšlení i formy jeho vyjádření. Významný prostor je věnován rovněž autorově filozofii náboženství. Studie dokládá, že Collins nebyl izolovaným myslitelem, ale že ve svém díle těžil jak (...) z předcházející (Spinoza, Herbert z Cherbury a především John Locke), tak i současné filozofické diskuze (zejména John Toland). (shrink)

Příspěvek se zaměřuje na otázky týkající se statusu filozofie na počátku 21. století – její pozice v oblasti lidského poznání a vymezení jejího vztahu ke speciálněvědním oborům. Akcentuje a mapuje ten rozměr filozofie 20. století, který se obrátil k jazyku a inicioval a formuloval debaty o vědní metodologii a o úloze filozofie při stanovování základů vědeckého poznání (tj. jeho filozofického fundamentu). Modelovým příkladem uvedených otázek bude v příspěvku analýza vývoje vztahu mezi tzv. analytickou filozofií jazyka a lingvistikou: bude stručně (...) vymezena jejich (vzájemná) pozice v procesu poznávání lidského jazyka a řeči a zkoumány možnosti stanovení hranice mezi těmito dvěma přístupy. Zároveň bude charakterizována povaha jejich nepochybných kontaktů a budou diskutovány důvody těchto procesů. V souhlasu s Lakoffovou tezí, že „na filosofii záleží také v akademickém světě, protože pojmové rámce, na nichž jsou založeny celé akademické disciplíny, mají obvykle své kořeny ve filosofii a […] zcela jistě to platí i v [...] lingvistice,“ poukážeme na historicky danou (explicitní či implicitní) filozofickou fundaci lingvistických teorií a nastolíme otázku, co činí tuto fundaci fundací filozofickou, co ji činí předmětem filozofie a co tedy v posledku znamená věnovat se filozofii jazyka (ve vztahu k lingvistickému zkoumání téhož předmětu). Podrobíme analýze hypotetickou odpověď na výše uvedené otázky – do jaké míry představuje filozofii jazyka reflexe/tematizace základních předpokladů o předmětu a metodě zkoumání, kterou provádějí lingvisté, do jaké míry je možné filozofii jazyka redukovat na metodologii lingvistiky a co by se nabízelo jako alternativa k této redukci. Na uvedeném základě se pokusíme vymezit prostor pro filozofické zkoumání související s jazykem. Analýza podoby tohoto prostoru by pak měla přinést odpověď na otázku po významu slovního spojení „specificky filozofický přístup a přínos“. (shrink)

Článek má za cíl ukázat podobnosti mezi Humovou a Madisonovou politickou filozofií v oblasti politiky náboženské tolerance. Humův kritický postoj k církvím a k náboženství je dnes v interpretační literatuře velmi známý. Často se však zapomíná na důsledky, které z tohoto postoje plynou pro jeho politickou filozofii. Hume se totiž na mnoha místech svého rozsáhlého filozofického díla (kam je třeba řadit i jeho Dějiny Anglie a mnohé eseje) zamýšlel nad otázkou, jak řídit stát nábožensky roztříštěný do církví a sekt. (...) Podobně se i jeden z nejvýznamnějších otců zakladatelů, James Madison, obával názorově roztříštěné společnosti; přičemž co do důvodů i řešení tohoto problému je patrná podobnost mezi jeho a Humovými myšlenkami. Hume i Madison shodně považovali za zdroj lidské tendence ke stranictví lidskou přirozenost a řešení této stranickosti spatřovali jednak v ustavení státu na co nejširším území, a jednak v co největší míře tolerance rozličných názorů i v náboženských otázkách. Oba argumentovali tím, že se v dějinách prakticky ukázalo jako nejúčinnější právě zavedení co nejširší náboženské tolerance. Kromě toho Madison používá stejné metafory a výrazy ve stejném kontextu jako Hume. Humův vliv na Madisona v otázce náboženské tolerance tak nelze při interpretaci intelektuálních zdrojů Jamese Madisona dále přehlížet. (shrink)

Článek má za cíl ukázat podobnosti mezi Humovou a Madisonovou politickou filozofií v oblasti politiky náboženské tolerance. Humův kritický postoj k církvím a k náboženství je dnes v interpretační literatuře velmi známý. Často se však zapomíná na důsledky, které z tohoto postoje plynou pro jeho politickou filozofii. Hume se totiž na mnoha místech svého rozsáhlého filozofického díla (kam je třeba řadit i jeho Dějiny Anglie a mnohé eseje) zamýšlel nad otázkou, jak řídit stát nábožensky roztříštěný do církví a sekt. (...) Podobně se i jeden z nejvýznamnějších otců zakladatelů, James Madison, obával názorově roztříštěné společnosti; přičemž co do důvodů i řešení tohoto problému je patrná podobnost mezi jeho a Humovými myšlenkami. Hume i Madison shodně považovali za zdroj lidské tendence ke stranictví lidskou přirozenost a řešení této stranickosti spatřovali jednak v ustavení státu na co nejširším území, a jednak v co největší míře tolerance rozličných názorů i v náboženských otázkách. Oba argumentovali tím, že se v dějinách prakticky ukázalo jako nejúčinnější právě zavedení co nejširší náboženské tolerance. Kromě toho Madison používá stejné metafory a výrazy ve stejném kontextu jako Hume. Humův vliv na Madisona v otázce náboženské tolerance tak nelze při interpretaci intelektuálních zdrojů Jamese Madisona dále přehlížet. (shrink)