Článek analyzuje původní verzi Husserlovy kritiky Brentanova pojetí časového vědomí, která je obsažena v Husserlových Přednáškách k fenomenologii vnitřního časového vědomí, a Husserlovu snahu vyřešit Brentanův argument nekonečně nekonečného regresu v rukopisném textu O primární modifikaci paměti. Z Husserlovy kritiky si všímá jen dvou bodů. Za prvé kritiky Brentanova prezentismu, tj. názoru, že časové vědomí je založeno v bodu přítomnosti, v němž jsou psychické fenomény, které názor času konstituují, dány současně. Za druhé Husserlovy výtky, že Brentano (...) nepoužívá pro výklad vědomí času schéma počitkový obsah – pojetí počitkového obsahu. Za tímto účelem rekonstruuje text Brentanovu teorii v podobě, v které ji znal Husserl, a vykládá jak Brentanovy důvody pro odmítnutí časové povahy vnitřního vnímání, tak nedořešené problémy Brentanova hlediska. Následně se pokouší dokázat, že Husserl Brentanův prezentismus podcenil a že věcné problémy, které s jeho odmítnutím souvisely, musel řešit zavedením absolutně „kvazi-prezentního“ vědomí a odmítnutím schématu obsah – pojetí pro výklad konstituce imanentních časových jednot. Oba zvolené body Husserlovy kritiky Brentana se tak v pozdějších vrstvách přednášek ukazují jako částečně neoprávněné.The article discusses the original version of Husserl’s critique of Brentano’s concept of time consciousness, which forms a part of Husserl’s Lectures on the Phenomenology of the Consciousness of Internal Time. Next, it gives an overview of Husserl’s attempt to solve Brentano’s argument from the infinitely infinite regress against the consciousness of internal time. Two points of Husserl’s critique of Brentano are analyzed. The first point concerns Husserl’s critique of Brentano’s presentism. Brentano holds that consciousness of time is contained in the time point of the present now, in which psychical phenomena constituting our time consciousness are given simultaneously. The second point concerns the lack of content – apprehension scheme in Brentano’s explanation of the time consciousness. The article reconstructs Brentano’s position in the form known to Husserl and explains Brentano’s reasons for refusing the internal consciousness of time as well as problems connected with this refusal. An analysis of Husserl’s text proves that Husserl underestimated Brentano’s presentism and that he was forced to introduce a concept of the absolute time consciousness to solve the problems connected with his refusal of Brentano’s position. Since Husserl had to eventually give up the content – apprehension scheme in his explanation of immanent time unities, his original critique of Brentano is shown to be partly unjustified. (shrink)

[Consciousness, intentionality, and the philosophy of mind].

[On Consciousness, Religion, and Freedom of the Will] An interview with Daniel Dennett on consciousness, religion and free will.

Text kriticky hodnotí tvrzení o pojmu fenomenálního vědomí, která jsou obsažena v šesté kapitole knihy Tomáše Hříbka Jaké to je, nebo o čem to je? Mým východiskem je teze Erica Schwitzgebela, že fenomenální vědomí můžeme definovat natolik neutrálně a minimalisticky, že se na jeho existenci mohou shodnout i teoretikové vědomí z velmi rozdílných táborů. Hříbek tento názor nesdílí, snažím se ale ukázat, že na základě lichých argumentů. Značnou pozornost v textu věnuji názorům Daniela Dennetta na podstatu (...) class='Hi'>vědomí, především pak „iluzionismu“ jakožto teorii vědomí. Ten pokládám za teorii se značně nejasným obsahem a navrhuji, aby se o něm ve filozofii vědomí vedly soustředěné diskuze. (shrink)

Příspěvek je zaměřen na prezentaci proměn v chápání významu pojmu analogie od starověku, přes krizi analogického pojmu v období středověké scholastiky až k převažujícímu významu, jež tento pojem získal s nástupem novověku a vědeckou revolucí. Na pozadí této proměny je pro stejné období akcentován vývoj lidského vědomí, především jeho sílící intencionalita a schopnost reflexe vlastní kognitivní aktivity a vlastního vědomí. Naznačena je teze, že proměna vývoje chápání analogie přímo souvisí s rozvojem intencionálního vědomí. Charakteristickým rysem plně rozvinutého (...) intencionálního vědomí je však zkušenost vydělenosti, odtržení člověka od světa (jakožto niterného subjektu od externího objektu). V druhé polovině článku je následně předložen syntetizující náhled, umožňující takto vzniklou mezeru ve vztahu člověka ke světu překonat právě tím, že je na tento vztah nahlíženo jako na vztah bytostně analogický. The article is dealing with presentattion of historical changes in the understanding of and the meaning of analogy from antiquity through the crisis of the analogical concept in medieval period to its presently prevalent meaning, which the term gained at the onset of renaissance and scientific revolution. With this as a frame of reference, the change of human consciousness in the same time period is mapped – mainly its growing intentionality and the ability of reflection of one’s own cognitive activity and consciousness. The proposition is outlined, that the change in understanding and meaning of analogy directly corresponds with the development of intentional consciousness. The characteristic features of fully developed intentional consciousness is the experience of separation of man from the world (of the inward subject separated from the outward object). In the second part of the article a synthetic view is presented, in which the arisen gap between the man and the world is bridged by considering their relationship as essentially analogical. (shrink)

Následující text vydal v roce 1930 Oskar Kraus pod názvem Zur Phänomenognosie des Zeitbewußtseins v časopisu Archiv für die gesamte Psychologie, 75, n. 1-2, s. 1-22. Obsahuje výňatky z korespondence Franze Brentana a pražského profesora Karlo-Ferdinandovy univerzity Antona Martyho z roku 1895 a část Martyho přednášky o Brentanově teorii časového vědomí z téhož roku. Tématem textu je zdůvodnění přechodu od modelu časového vědomí, který pracuje s časovou modifikací předmětů představování, k modelu, který pracuje s časovou modifikací intencionálního vztahu (...) k předmětu. Ve verzi, která je zde zachycena, jde o přechod ke kontinuální modifikaci aktů souzení, které předmět „kladou“. Čtenáře, který by se zajímal o popis a hlubší zdůvodnění vývoje a povahy Brentanových teorií časového vědomí, bych odkázal na následující texty: Chisholm, R. (1981): „Brentano’s Analysis of the Consciousness of Time“. Midwest Studies in Philosophy 6 (1), 3-16, a Chrudzimski, A. (2005): Intentionalität, Zeitbewusstsein und Intersubjektivität, Studien zur Phänomenologie von Brentano bis Ingarden, Ontos, Frankfurt. V češtině pak na Janoušek, H. (2017): „Brentanova teorie času a časového vědomí“. Pro-Fil, 18, no. 1, (v tisku), dostupné online na stránkách časopisu Pro-Fil. (shrink)

Merleau-Ponty’s attitude to psychoanalysis was ambiguous. On the one hand, he realized that the phenomena psychoanalysis deals with require to go beyond the area of ​​act intentionality, and that, from a different angle, psychoanalysis addresses the same problem as Gestalt psychology, which played the central role in Merleau-Ponty’s philosophical project. On the other hand, he explicitly rejected the terms used by Freud for conveying his discoveries. Merleau-Ponty replaced unconscious mental contents, which act on conscious behavior, by ambiguous consciousness. In the (...) Structure of Behavior and Phenomenology of Perception, he used the terms “habit,” “bad faith,” “bodily expression,” “affective intentionality,” and “body schema” to specify his notion of experiential “ambiguity.” This paper aims to present the key concepts of Merleau-Ponty’s early interpretation of the psychoanalytic concept of the unconscious. A partial task is to show how Merleau-Ponty’s concept of bad faith differs from that of Sartre, and to distinguish existential ambiguity from the psychoanalytic concept of overdetermination. (shrink)

[Do Animals Have Consciousness?] The study analyses the arguments of contemporary philosophers of mind concerning the subject of animal consciousness. The first part reminds the reader of the Cartesian starting point of the contemporary discussion and points to the concept of phenomenal consciousness as the main point of contention concerning the instantiation of consciousness in non-human animals. The second part of the study analyses various forms of representationalism which make up the mainstream of contemporary debate. In the third part the (...) philosophy of mind of Daniel Dennett is discussed, together with its implications for the question of animal consciousness. In contrast with critics who treat Dennett’s theory as the result of conceptual confusions, the author argues that we should look upon the theory as the rejection of the assumptions of the mainstream and an attempt to think anew the question of consciousness, including animal consciousness. (shrink)

Brentanova teorie času a časového vědomí patří mezi základní témata celé Brentanovy filosofie. Nabízí celou řadu spjatých témat, které určují dvě hlavní otázky. Jak bychom měli ontologicky popsat čas jako takový? A jak vlastně vnímáme čas? Na tyto otázky poskytl Brentano různé odpovědi v celé řadě různých pozic, které vypracovával od počátku své filosofické práce během své Würzburgské profesury až do posledních okamžiků před smrtí. Cílem této studie je představit souhru těchto problémů v Brentanově analýze času a ukázat, že (...) je bohatým zdrojem filosofických hádanek, jejichž řešení je stále otevřenou otázkou. (shrink)

[What It’s Like, or What It’s About? The Place of Consciousness in the Material World] Summary: The book is both a survey of the contemporary debate and a defense of a distinctive position. Most philosophers nowadays assume that the focus of the philosophy of consciousness, its shared explanandum, is a certain property of experience variously called “phenomenal character,” “qualitative character,” “qualia” or “phenomenology,” understood in terms of what it is like to undergo the experience in question. Consciousness as defined in (...) terms of its phenomenal aspect is often called “phenomenal consciousness.” The major issue that occupies most thinkers is whether this phenomenal character happens to be a physical property, or whether it is rather sui generis. Those who believe the former are materialists; those who conclude the latter are dualists. As the currently dominant metaphysic is materialism – also sometimes called physicalism – the challenge appears to be to slot phenomenal properties among the physical properties that ultimately make up the world. David Chalmers argued powerfully that we can go very far in situating many mental properties in the physical world – namely, the properties that can be understood in functional terms – but that phenomenal properties resist such a treatment. Chalmers calls this “the hard problem” of consciousness. But there are also some quite powerful positive arguments for dualism. The two most influential ones are the modal argument, also offered by Chalmers, and the knowledge argument invented by Frank Jackson. Chalmers invites us to conceive of creatures that are exactly like human beings – physically, functionally, behaviorally – only bereft of phenomenal consciousness. If such creatures are conceivable, says Chalmers, they are metaphysically possible. And if they are metaphysically possible, materialism is false. Jackson, for his part, suggests we imagine Mary who has spent her entire life inside a black-and-white room and has seen the world through a black-and-white TV screen. But she also happens to know everything there is to know about the physics of color. And yet, Jackson suggests that once Mary is finally released from her room and sees a lawn outside, she learns something new: that this is what it is like to experience green color. The current work on consciousness is by and large characterized by attempts to answer these two dualistic arguments. I try to make sense of the positions within the domain of philosophy of consciousness by means of two major distinctions that mutually intersect. First, there is a distinction between dualism and materialism. An apparent third alternative currently on offer, the so-called Russellian monism, is unstable, collapsing into either dualism (panpsychism) or materialism (Russellian physicalism). Materialism comes in two main flavors: either the a posteriori physicalism, which detects an epistemic gap between phenomenal and physical truths, hence denying that the former could be derived from the latter; or the a priori physicalism, which does not acknowledge any such obstacle. The second major distinction is between phenomenism and representationalism. It’s true that Ned Block, who introduced this contrast, meant to distinguish between two kinds of materialism. But I believe that the distinction actually intersects the one between materialism and dualism. We thus arrive at a table with six slots, representing six main positions in the philosophy of consciousness: (1) dualist phenomenism (Chalmers, the early Jackson, and Tyler Burge); (2) dualist representationalism (René Descartes); (3) aposteriori materialist phenomenism (Block); (4) a posteriori materialist representationalism (Michael Tye, Fred Dretske, David Rosenthal); (5) a priori materialist phenomenism (David Lewis); and (6) a priori materialist representationalism (Daniel Dennett, Derk Pereboom). However, this scheme is in fact somewhat misleading. It is true that Dennett is usually classified as an apriori materialist (or, more precisely an apriori materialist representationalist), but I believe that needs to be corrected. In order to understand why, I first analyze varieties of materialist representationalism in detail, in particular various construals of phenomenal character in terms of representation, or intentionality, which includes a discussion of the identity of its content (the issue of externalism). By contrast, Dennett rejects the concept of phenomenal character. Consciousness has no intrinsic, publicly inaccessible properties. On that ground, Dennett builds an empirical, fully functionalist theory of consciousness, which he also tries to integrate within a general Darwinian framework. From that point of view, one can contrast Dennettian and representationalist views on the issue of animal consciousness. In addition to his rejection of phenomenal character, Dennett also abstains from the regular metaphysical departure point of regular materialism. He does not so much ask how an enigmatic property of consciousness fits an antecedently characterized world, but rather how far we can investigate all aspects of the world, including consciousness, using the scientific method. He is thus a methodological naturalist, rather than a metaphysical materialist. While this approach removes obstacles to the science of consciousness, it does not solve what might be called “the hardest problem” – of intentionality, not phenomenal consciousness. The hardest problem consists in the fact that our intentional discourse involves conflicting commitments that prevent a coherent metaphysic of representational states. However, it does not follow that we should give up on this discourse as a theoretical means of reduction as well as a practical tool of explanation. But it might be that intentional discourse is a somewhat pseudo one. (shrink)

Brentanova teorie času a časového vědomí patří mezi základní témata celé Brentanovy filosofie. Nabízí celou řadu spjatých témat, které určují dvě hlavní otázky. Jak bychom měli ontologicky popsat čas jako takový? A jak vlastně vnímáme čas? Na tyto otázky poskytl Brentano různé odpovědi v celé řadě různých pozic, které vypracovával od počátku své filosofické práce během své Würzburgské profesury až do posledních okamžiků před smrtí. Cílem této studie je představit souhru těchto problémů v Brentanově analýze času a ukázat, že (...) je bohatým zdrojem filosofických hádanek, jejichž řešení je stále otevřenou otázkou. (shrink)

[Précis of What It’s Like, or What It’s About? The Place of Consciousness in the Material World] The paper provides a summary of my recent Czech-language book, WHAT IT'S LIKE, OR WHAT IT'S ABOUT? THE PLACE OF CONSCIOUSNESS IN THE MATERIAL WORLD (2017). As suggested by the subtitle, the topic of the book is philosophy of consciousness. In the contemporary literature, most participants have in mind the so-called phenomenal characters, and the main issue debated between dualists and materialists is whether (...) these characters are material properties. Even the Russellian monists, who otherwise present themselves as an alternative to both dualism and materialism, accept the concept of phenomenal character. I express doubts about this concept in chapter six of my book; accordingly, I allot most space in the paper to the material from this chapter. Despite the majority opinion, I believe that no agreement has in fact been reached concerning the content of this concept. Similarly to Daniel Dennett, I recommend trying to develop a philosophy of consciousness without the concept of phenomenal character. As is well known, Dennett – to some extent similarly to the aforementioned materialists – proposes a reduction of consciousness in terms of representation. However, I wound up rather more skeptical than Dennett, since following up on my previous book, THE METAPHYSICS OF ANTI-INDIVIDUALISMU (2008), I claim that a naturalistic theory of representation is incoherent. (shrink)

The goal of this work is to popularize the philosophy of the German philosopher Hans Blumenberg (1920–1999) in Czech context. Even though he is gradually becoming one of the most discussed authors in the Anglo-Saxon world, Blumenberg is still largely ignored here. This work focuses on a key theme from Blumenberg’s theory of metaphorology and analyzes the history and development of human defensive reactions against alleged expressions of cosmic powers and their impact on human lives: heavenly signs, unnatural signs at (...) birth or death of important figures, religious miracles, etc. In order to defend themselves against absolute forces of the universe, people have developed magic (homo magus occurred in human history) as a tool of prevention from cosmic interference, created new myths and escaped into their mythical shelters by means of further metaphors. In the final part, the work deals with the phenomenology of the metaphor of „stream“, used by E. Husserl. (shrink)

Book review on Jindřich Karásek: Diference jako princip vědomí a její překonání. Analýzy a interpretace k problematice vědomí a sebevědomí v německé filosofii od Wolffa po Hegela. Červený Kostelec (Pavel Mervart) 2021, 425 str.

[The structure of living-through as the structure of time-consciousness].

Záměrem textu je představit pojetí základních zákonů evoluce podle Teilharda de Chardin. Konkrétně popisuje tzv. zákony rekurence pro tři vlastnosti, které v evoluci narůstají, což jsou vědomí, personalita a spontaneita (svoboda). U každé z těchto vlastností je provedena extrapolace do budoucnosti, ukazující možnost jejího cílového stavu. Tento postup se kryje s obsahem Teilhardovy tzv. integrální vědy o úloze člověka v evolučním procesu, protože právě člověk je tím, kdo by měl evoluci dovést k završení. Text také krátce nastiňuje hlavní problém (...) Teilhardova díla: Jak může být evoluce založená na procesu samouspořádávání různých systémů včetně člověka chápána zároveň jako směřující ke sjednocení s Bohem a jako jím usměrňovaná. Hlavním cílem textu je ukázat, jakým způsobem se teilhardovské bádání v současnosti rozvíjí, a upozornit na v českém prostředí neznámou literaturu autorů American Teilhard Association.The paper presents conception of main laws of evolution according to Pierre Teilhard de Chardin. Especially explains the laws of the recurrence related to three properties, which increase in evolution, i.e consciousness, personality and spontaneity (freedom). Each this property is extrapolated towards the future, showing its possible final state. This method is in accord with contents of Teilhard´s integral science of human task in evolutionary process, because just human is the one, whose duty is to lead evolution to consummation. This paper further briefly mentions the central problem of Teilhard´s work: How can evolution resting upon the process of self-organisation be understood at the same time as leading to unification with God and managed by him. The main goal of this paper is to demonstrate the current research of Teilhards work and to point out the in Czech Republic unknown bibliografy of authors in The American Teilhard Association. (shrink)

Mezi jednáním a důvodem existuje zásadní vztah: není činu bez důvodu. Lze z toho však vyvodit, že je-li dán důvod, je dán i čin? Může mít čin dostatečný důvod? Studie zkoumá dvě podoby dostatečného důvodu : příčinu a premisu. Fenomenologická teorie motivace se staví jak proti myšlence, podle níž důvody jsou příčiny, tak proti přesvědčení, podle něhož důvody jsou premisy. Přínos fenomenologického výkladu motivace netkví především v představě, již rozpracoval Paul Ricoeur, že důvody jsou přítomné vědomí, nýbrž v originální (...) paralele, již rozvinul Merleau-Ponty mezi perceptivní a praktickou motivací. There seems to be a fundamental relation between action and reason: no action without a reason. But does this mean that the reason, once it is given, brings about the action? Can an action have a sufficient reason? The article distinguishes two forms of the sufficient reason: the cause and the premise. The phenomenological theory of motivation argues against the idea “reasons are causes” as well as against the idea “reasons are premises”. The novelty of the phenomenological account of motivation consists not in the assumption, developed by Paul Ricoeur, “reasons are present to a consciousness”, but in the more original analogy developed by Merleau-Ponty between the perceptual motivation on the one side and the practical motivation on the other. (shrink)

Awareness of intention je fenomenální zkušenost prožitku motorické intence, charakterizovaná jako vědomé uchopení akce, kterou se agent chystá provést. Typicky bývá ztotožňována s okamžikem, kdy si participant vzpomíná, že se rozhodl provést svou akci, reportovaným prostřednictvím pozice ručičky na ciferníku Libetových hodin. Intenzivní výzkum prožitku jednání (sense of agency) v posledních letech přinesl velké množství poznatků, ale také kritiku metodologických slabin, mezi které patří závislost výsledků na metodě reportování a závislost na arbitrárních vlastnostech reportovacích nástrojů. Filozofové si zase všímají intervenujících (...) klamů vědomí či chyby Karteziánského divadla. Význačnou otázkou je také značná heterogenita experimentálních výsledků. Východiskem textu je argument, že mnohé z problémů tohoto výzkumného program souvisí se sadou implicitně zastávaných postojů, které vnímají awareness of intention jako integrovaný, unitární proces charakterizovaný graduálním nárůstem premotorické mozkové aktivity a náhlým nástupem uvědomění. Tato konceptuální východiska jsou převážně nereflektovaná, kontingentní a představují významné omezení pro explanaci současných empirických pozorování. Těžištěm článku je nástin nového teoretického rámce, který jde za implicitní předporozumění integrované perspektivy a umožňuje integrovat rozporné behaviorální výsledky. Tato rekonceptualice staví na Schoolerově teorii meta-uvědomění a teorii access a phenomenal consciousness Neda Blocka a nachází také oporu v neurovědných studiích. Představená rekonceptualizace přichází s dichotomií fenomenálního awareness of intention, souvisejícího s přípravou motorické intence v prefrontální oblasti a reflexivního meta-awareness of intention, které patrně souvisí s procesy v parietálním kortexu. (shrink)

Cílem příspěvku je představit a zhodnotit filosofickou pozici A. N. Whiteheada, podle které je dualismus fatálním omylem v jádru moderní vědecké kosmologie, a proto je možné pokládat jej za jednu z příčin moderních ekologických a socioekonomických krizí. Nejprve je shrnuta Whiteheadova kritika mechanistického materialismu, z něhož vychází dualistický rys západního myšlení, který Whitehead nazývá bifurkací přírody. Je ukázáno, jak oddělování lidské mysli a kosmu neponechává žádný prostor svébytnému vědomí a životu a jak atribut nezávislosti ducha ústí v soukromé světy (...) zkušenosti a morálky. Dále je argumentováno, že centrální motivací Whiteheadovy kosmologické koncepce je vybudování systému, v němž si estetické, náboženské a morální zájmy podají ruku s koncepty světa, které mají své kořeny v přírodních vědách. Whiteheadova kosmologie je interpretována jako posun od materialismu k organicismu a zároveň jako přechod od statického k dynamickému pojetí kosmu. (shrink)

Cílem příspěvku je představit a zhodnotit filosofickou pozici A. N. Whiteheada, podle které je dualismus fatálním omylem v jádru moderní vědecké kosmologie, a proto je možné pokládat jej za jednu z příčin moderních ekologických a socioekonomických krizí. Nejprve je shrnuta Whiteheadova kritika mechanistického materialismu, z něhož vychází dualistický rys západního myšlení, který Whitehead nazývá bifurkací přírody. Je ukázáno, jak oddělování lidské mysli a kosmu neponechává žádný prostor svébytnému vědomí a životu a jak atribut nezávislosti ducha ústí v soukromé světy (...) zkušenosti a morálky. Dále je argumentováno, že centrální motivací Whiteheadovy kosmologické koncepce je vybudování systému, v němž si estetické, náboženské a morální zájmy podají ruku s koncepty světa, které mají své kořeny v přírodních vědách. Whiteheadova kosmologie je interpretována jako posun od materialismu k organicismu a zároveň jako přechod od statického k dynamickému pojetí kosmu. (shrink)

V článku diskutuji východiska knihy Tomáše Hříbka Jaké to je, nebo o čem to je? Cílem článku je ukázat, že přes Hříbkovy sympatie k Dennettovu postmetafyzickému pojetí vědomí lze v jeho výkladu vysledovat tendence k tradičně filosofickému myšlení o vědomí. Soustředím se přitom na Hříbkovu definici fyzikálního a na jeho charakterizaci Dennettova programu jako problematické redukce vědomí pomocí intencionality.

Vývoj informačních a komunikačních technologií (ICT) radikálně proměňuje nejen to, jak rozumíme světu a jak vzájemně komunikujeme, ale také způsob, jakým se díváme sami na sebe a jak chápeme svou vlastní povahu, existenci a odpovědnost. Rozšíření ICT tak představuje čtvrtou revoluci v dlouhém procesu přehodnocování základní podstaty a role lidstva ve vesmíru: jakožto lidstvo netvoříme nehybný střed vesmíru (kopernikovská revoluce), nelišíme se nijak mimořádně od zbytku zvířecího světa (darwinovská revoluce) a zdaleka nejsme sami pro sebe ve svém vědomí zcela (...) transparentní (freudovská revoluce). ICT nám nyní dávají najevo, že nepředstavujeme izolované, odpojené činitele, ale informační organismy, kteří spolu s jinými druhy těchto činitelů sdílejí globální prostředí, v konečném pohledu utvářené z informací, takzvanou infosféru (Turingova revoluce). (shrink)

Problém svobodné vůle je tradičně považován za ryze metafyzický, a tedy neempirický. Díky současnému rozvoji kognitivních věd však narůstá množství argumentů založených na empirických poznatcích. Tento článek podává stručný přehled několika takových poznatků. Na jedné straně jde o výzkumy zabývající se otázkou kauzální potence vědomí a uvědomění si příčin svých akcí. Nejslavnější, avšak patrně nikoli nejvýznamnější, jsou zde bezpochyby experimenty Benjamina Libeta. Na druhé straně jde o zkoumání samotného prožitku svobodné agence. Zda danou akci vnímám jako svoji vlastní, závisí (...) pravděpodobně na prediktivních i postdiktivních faktorech, o čemž svědčí situace, kdy podkladové kognitivní mechanismy selžou a vedou k omylům. Závěrem příspěvku je zamyšlení nad důsledky vědeckých poznatků pro různá pojetí svobodné vůle: libertariánské a kompatibilistické. Argumentuji ve prospěch smysluplnosti kompatibilistické koncepce svobodné vůle, proti které lze vést námitky spíše z pozice psychologie než neurověd. (shrink)

Pregledujem sedanje slepe ulice zahodne filozofije in predlagam nov začetek. V sedanjem trenutku prevladujejo tri najmočnejše pojmovne opcije; skepticizem, kognitivni privilegij in historicizem. Prvi je škandal, drugega zavračajo vse strani, tretji pa je trenutno dokaj zanemarjen. Historicizem ali zgodovinskost - pojem, daje mišljenje notranje historizirano, da je mišljenje zgodovina - je edini velik nov prispevek moderne filozofije k glavnim pojmovnim virom zahodne tradicije. Sodobna filozofija, posebno angloameriška analitična filozofija, je v bistvu nadaljevanje filozofije 17. stoletja in predkantovske filozofije 18. stoletja, (...) ki ju begajo »nepomembnosti« 19. stoletja; kontinentalna filozofija, v glavnem francoska in nemška, pa se je zdaj pripravljena prilagoditi ahistoricizmu analitične filozofije. Predlagam ponovno odkritje historicizma in prepoznam številne različne strategije, ki dajejo prednost taki politiki, za katero napovedujem, da bo še enkrat prišla na vrsto v naslednjem stoletju. Še posebej skrbno raziskujem vidike prve filozofije, zaprtih sistemov, rešitev problemov reference in predikacije, odnos med naravo in kulturo, odnos med realizmom in idealizmom in naravo ter funkcijo osebe ali sebstva. Ugotavljam, da se sodobna filozofija mora spoprijeti s prispevki Kantovega konstruktivizma in Heglove simbioze in iti preko obeh. Med dokazovanjem orišem splošno krivuljo zahodne filozofije vse do današnjih časov. (shrink)

Argumentace Tomáše Hříbka proti fenomenálnímu charakteru se opírá především o Dennettova stanoviska. Dennettem dlouhodobě preferovaná strategie při vypořádání se s tímto problémem je metodologický naturalismus. Tato strategie jistě přinesla své ovoce, zejména je-li řeč o otevření skutečně kritické diskuse na téma kválií. Problém vědomí je však v současnosti traktován spíše v rámci materialistické metafyziky, než z pohledu Dennettova metodologického naturalismu. Tato preference má své empirické, ale i filosofické důvody, o nichž jsme hovořili s Tomášem Marvanem v knize Vědomí (...) a jeho teorie. Protože Hříbkova monografie reaguje na některé názory z této knihy, komentuji Hříbkovy reakce a upřesňuji naše postoje. Zároveň se vyjadřuji k zařazení naší pozice v rámci materialistické metafyziky k materialismu typu B. V druhé části statě se zabývám problémem fenomenálního charakteru vědomé zkušenosti a snažím se argumentovat, že tento těžký problém nelze odstranit pouze tím, že se prokáže neudržitelnost tradičního chápání kválií. (shrink)

J. M. E. McTaggart famously divided time into two time series, which he entitled A-series and B-series. Although he was proponent of neither of them, his division initiated a discussion as to which of the series is prior or real. This paper follows Clifford Williams’s claim that these series are not as distant as their proponents argue they are. It demonstrates their translatability in the case of examples from temporal logic and natural language. It argues that, if there are any (...) deep-rooted differences between these two series, they are only metaphysical. These metaphysical differences could be overcome by focusing on logic or natural language. These two series of time are also used in computer science and in the development of Artificial Intelligence. However, no attempt at unifying them has been suggested in these fields of study. J. M. E. McTaggart rozdělil čas na dvě časové série, A-série a B-série. Třebaže nebyl zastáncem žádné z nich, jeho rozdělení podnítilo diskuzi, která z těchto časových sérií je přednější nebo jediná skutečně reálná. Tento článek navazuje na názor Clifforda Williamse, že tyto časové série nejsou tak rozdílné, jak tvrdí jejich zastánci. V článku je demonstrována jejich přeložitelnost na příkladech z temporální logiky a přirozeného jazyka. Článek dále tvrdí, že jestliže je zde nějaký hluboce zakořeněný rozdíl mezi těmito dvěma sériemi, pak je pouze metafyzický. Tyto metafyzické rozdíly mohou být překonány, zaměříme-li se na logiku a přirozený jazyk. Tyto dvě časové série jsou také použity v informatice a rozvoji umělé inteligence, třebaže v těchto oborech dosud nebyly navrženy žádné pokusy o jejich propojení. (shrink)

Pričujoči prispevek izpostavlja razliko med dvema nasprotujočima si teorijama modernosti: kulturno in akulturno teorijo. Prva pripoznava, da moderna znanost in tehnologija kakor tudi moderna družbena organizacija temeljijo na določenih sklopih vrednot. Slednja – prevladujoča – prikazuje proces zatona tradicionalne družbe in njeno nadomestitev z nevtralnim, »naravnim« redom. Tako naj bi bil moralni individualizem denimo naravni način obnašanja po sesutju mitov in zablod antičnih časov. Avtor izpostavlja iluzornost domnev te teorije in njenih negativnih učinkov in predlaga bolj raznoliko, pluralistično pojmovanje modernosti (...) v različnih predelih sveta.This article distinguishes two opposed theories of modernity : the cultural and the acultural theory. The former admits that modern science and technology as well as modern social organization are based on determined set of values. The latter - which is the dominant one - pictures the process of the demise of traditional society and its replacement by a neutral,"natural" order. Thus, modern individualism, for example, is assumed to be a natural way to behave once the myth and error of the ancient times have been dissipated.The author points out the illusory assumptions of this theory and its negative effects, suggesting notably a more diverse, pluralistic conception of modernity in the different parts of the world. (shrink)

Fenomenológia ducha, zdôrazňuje Heidegger, je prvou časťou Hegelom plánovaného systému vied. Jej podtitul znie: Veda o skúsenosti vedomia. Tou vedou (Wissenschaft) bude filozofia, chápaná ako veda o skúsenosti vedomia, teda o skúsenosti, ktorú má vedomie seba samého. Filozofii, podľa Hegela, ide o absolútne poznanie, teda o poznanie v najvšeobecnejšom zmysle slova. Možno teda tvrdiť, že kým Hegelovi išlo vo Fenomenológii ducha o vzťah človeka, poznávajúceho subjektu, schopného sebauvedomenia, k absolútnu, tak Heideggerovi v jeho interpretácii Hegelovej Fenomenológie ducha išlo predovšetkým o (...) absolútno samé, teda o bytie, ako ho chápal. Pre Heideggera nie je problematika obsiahnutá vo Fenomenológii ducha ničím iným ako artikuláciou protikladu: nekonečnosť bytia verzus konečnosť jestvujúcna. (shrink)

Autoři chtějí svou populární prací vzbudit zájem o hlubší studium filosofie. Dokazují její význam pro praxi světového revolučního hnutí i pro život jednotlivce. Látku rozvrhli na podrobné otázky, např. co je filosofie, čím se zabývá, jak poznáváme svět, jak si ověřujeme pravdivost našeho poznání, jak je rozvíjí práce, jaká je jeho třídní podmíněnost, co je hmota, co je lidská společnost, co je vědomí, jaké je metafyzické a jaké dialektické chápání světa, co je vývoj, jak chápat jednotu a boj protikladů, (...) jaký je význam filosofie a co v ní přinesl marxismus. (shrink)

V posledním půlstoletí se stále naléhavěji ozývá otázka, zda se naše civilizace – a s ní možná i civilizace světová – neblíží svému konci. Svým způsobem na tuto otázku odpovídají i G. Li­povetsky a H. Juvin v knize Globalizovaný Západ, kterou vydali společně ve Francii v roce 2010. Zatímco Lipovetsky se snaží vybalancovat svou vizi postmoderního světa tak, aby vyústila v obraz společnosti, která nezapomíná na své (různorodé) tradice, Juvin akcentuje hrozbu globálního střetu. Oba se vyrovnávají hlavně s otázkou poměru (...) ekonomiky a politiky a oba svým způsobem kritizují nadvládu ekonomiky nad politikou. Je přitom třeba podot­knout, že jejich záběr je časově poněkud skromnější než u takových autorů jako je např. Spen­gler nebo Toynbee, případně u těch autorů, kteří vycházejí z představy ekologické katastrofy, nicméně právě proto mohou posloužit jako materiál ke srovnání s názory svých předchůdců i současníků na společnost, která zřejmě směřuje k velkým změnám. V této souvislosti au­torka jejich názory konfrontuje s myšlenkami jejich předchůdců i současníků (Feyerabend, Fukuyama, Huntington, Popper aj.) a snaží se najít shody a rozdíly. (shrink)

Pouk klasične kulture in književnosti je prostor, kjer dijaki poleg splošnega znanja in razgledanosti pridobivajo tudi sposobnosti ču­denja, avtorefleksije, samokritičnosti in strpnosti. Proces ni nikoli zaključen, to za raziskovanje samega sebe velja že iz antičnih časov; kot bi rekel Kavafis, je včasih pomembna zlasti pot. Dijake po gimnaziji čaka še dolgo zorenje v »umetnosti življenja«, učiteljska prizadevanja ne obrodijo vedno takojšnjih sadov, morda občasno naletimo tudi na gluha ušesa. Važno je, da ne ustvarjamo fiktivnega prepada med snovjo in življenjem; tega (...) se nenazadnje dijaki učijo celo preko ra­zvozlavanja jezikovnih ugank zapletenih latinskih ali grških stavkov. Pouk klasičnih jezikov je skozi generacije izkazal in potrdil svojo vzgojno-izobraževalno vrednost. Novi časi vsekakor zahtevajo sveže učne pristope, ne pa nujno novih vsebin, saj človek išče odgovore na ista temeljna bivanjska vprašanja, kot jih je iskal v antiki. (shrink)

Cílem studie je interpretovat fenomenologii obrazotvornosti Gastona Bachelarda jakožto fenomenologickou redukci sui generis. Autor článku představuje snění jako proces návratu do naivního vědomí prvotní (zakládající) a primitivní povahy, v němž je možné dosáhnout stavu dětství, harmonizujícího vztah subjektu ke světu. Svět je v této koncepci znovu zhodnocován (valorizován) a otevírá se jako domov, a to jednak prostřednictvím vzpomínek, jednak recipročním charakterem obrazotvornosti. Studie ukazuje fenomenologickou redukci v Bachelardově pojetí jako opozitní, ale komplementární k vědeckému rozumu a zdůrazňuje její terapeutický (...) charakter. (shrink)

Předkládaná stať je obsáhlejší recenzí knihy Terezy Matějčkové Hegelova fenomenologie světa. Zdůrazňuji, že v její interpretaci hraje klíčovou roli pojem vzdělání. Nikoli toliko ve smyslu akumulace vědění, ale ve smyslu zbavování se vědění, které již neodpovídá skutečnosti. V mém čtení pak skrze opakované osvobozování se od starého vědění vstupuje vědomí do světa, nechává za sebou starý „světový řád“ a učí se současně žít na výši přítomnosti. Svět a (každodenní) přítomnost je to, čemu podle Matějčkové učí Hegelova Fenomenologie ducha dostát. (...) Nejen vědomí, ale i čtenář má dostát světu, neboť je rovněž vědomím. Moje základní výhrada či spíše podnět k rozvedení spočívá v tom, že aby tohoto cíle Fenomenologie dosáhla, měl by její interpret vzít v potaz dějiny dvacátého století a ukázat, jak se na nich duch vzdělal a pozvedl je k dějinám ducha. V opačném případě čtenář bude stále rámovat přítomnost pojmy převzatými z minulosti a nebude skutečně moderní. (shrink)

Ve svém přístupu k intersubjektivitě Schütz odhlíží od radikálně filozofické analýzy toho, jak je druhý (alter ego) konstituován v mém vědomí. Namísto toho bere existenci druhých a jejich subjektivit za zaručenou a zkoumá intersubjektivní vztahy rozumění a jednání mezi jedinci. Přiblížení fenomenologické teorie žitého světa k sociologii Schützovi umožňuje studovat sociální interakci a řád. Článek věnuje pozornost Schützově pohledu na subjektivitu, smysl a struktury relevance. Rozlišuje mezi spoluprožívanou a typizovanou intersubjektivitou, přičemž typizovaná je prezentována jako originální příspěvek k interpretativní (...) sociologii. Díky analýze intersubjektivity Schütz překračuje pozici (metodického) individualismu, která je mu někdy připisována. (shrink)

Ve svém přístupu k intersubjektivitě Schütz odhlíží od radikálně filozofické analýzy toho, jak je druhý (alter ego) konstituován v mém vědomí. Namísto toho bere existenci druhých a jejich subjektivit za zaručenou a zkoumá intersubjektivní vztahy rozumění a jednání mezi jedinci. Přiblížení fenomenologické teorie žitého světa k sociologii Schützovi umožňuje studovat sociální interakci a řád. Článek věnuje pozornost Schützově pohledu na subjektivitu, smysl a struktury relevance. Rozlišuje mezi spoluprožívanou a typizovanou intersubjektivitou, přičemž typizovaná je prezentována jako originální příspěvek k interpretativní (...) sociologii. Díky analýze intersubjektivity Schütz překračuje pozici (metodického) individualismu, která je mu někdy připisována. (shrink)

Článek představuje koncept epizodické osoby Galena Strawsona. Tento koncept představuje lidi, kteří neprožívají svůj život v jednotě jediného životního příběhu. Koncepce tak představuje alternativu k narativnímu pohledu osobní identity, který představuje životní příběh jako prvek zakládající osobní identitu.V první části článku je představena Strawsonova argumentace proti narativní tezi, kde jsou již nastíněny některé základní psychologické charakteristiky epizodické osoby. Je ukázáno, jak se epizodici liší v prožívání-sebe (epizodik nevnímá sebe v minulosti jako identické self), resp. v přesvědčeních ohledně jejich vlastní identity. (...) Jako centrální přesvědčení je identifikován fatalistický postoj (v tom smyslu, že osud je považován za autora vlastní identity). Je poukázán rozpor mezi sebe-konstitucí postulovanou narativní teorií a fatalistickým postojem.Hlavním cílem příspěvku je pak zakotvit koncept epizodické osoby v empirických datech, čemuž je věnována druhá část článku. Nejprve je představena teorie časové orientace Philipa Zimbarda a Johna Boyda, která představuje tři základní časové orientace – orientaci na minulost, na přítomnost a na budoucnost. Detailněji je představen psychologický profil člověka orientovaného na přítomnost. Fatalismus a smyslovost jsou identifikovány jako základní společné charakteristiky orientace na přítomnost a epizodičnosti. Je ukázáno, že orientace na přítomnost (na rozdíl od ostatních časových orientací, které jsou v souladu s narativním pohledem na vlastní život) podrývá narativní prožívání vlastního života, jako další paralela mezi epizodicitou a orientací na přítomnost. Tematizován je možný rozdíl v koncepcích fatalismu u člověka orientovaného na fatalistickou přítomnost a epizodické osoby. (shrink)

Článek představuje koncept epizodické osoby Galena Strawsona. Tento koncept představuje lidi, kteří neprožívají svůj život v jednotě jediného životního příběhu. Koncepce tak představuje alternativu k narativnímu pohledu osobní identity, který představuje životní příběh jako prvek zakládající osobní identitu.V první části článku je představena Strawsonova argumentace proti narativní tezi, kde jsou již nastíněny některé základní psychologické charakteristiky epizodické osoby. Je ukázáno, jak se epizodici liší v prožívání-sebe (epizodik nevnímá sebe v minulosti jako identické self), resp. v přesvědčeních ohledně jejich vlastní identity. (...) Jako centrální přesvědčení je identifikován fatalistický postoj (v tom smyslu, že osud je považován za autora vlastní identity). Je poukázán rozpor mezi sebe-konstitucí postulovanou narativní teorií a fatalistickým postojem.Hlavním cílem příspěvku je pak zakotvit koncept epizodické osoby v empirických datech, čemuž je věnována druhá část článku. Nejprve je představena teorie časové orientace Philipa Zimbarda a Johna Boyda, která představuje tři základní časové orientace – orientaci na minulost, na přítomnost a na budoucnost. Detailněji je představen psychologický profil člověka orientovaného na přítomnost. Fatalismus a smyslovost jsou identifikovány jako základní společné charakteristiky orientace na přítomnost a epizodičnosti. Je ukázáno, že orientace na přítomnost (na rozdíl od ostatních časových orientací, které jsou v souladu s narativním pohledem na vlastní život) podrývá narativní prožívání vlastního života, jako další paralela mezi epizodicitou a orientací na přítomnost. Tematizován je možný rozdíl v koncepcích fatalismu u člověka orientovaného na fatalistickou přítomnost a epizodické osoby. (shrink)

Považujeme Leninovo dílo Materialismus a Empiriokriticismus považujeme za vhodnou pro vyjasnění vlastních názorů a objasnění těchto názorů případným čtenářům ze dvou důvodů. Především proto, že jsou v ní vysvětlovány v elementární formě problémy vědomí (ve vztahu k hmotě); a také problematika poznávání a role lidského myšlení v tomto procesu. Druhým důvodem je zjištění, že valná většina lidí, aniž by to tušila, sdílí Leninovy názory na to, co je to hmota a vědomí, zda může existovat pohyb bez hmoty, na (...) to, jak poznáváme, jakož i na další kategorie a problémy. (shrink)