Předkládaná stať aplikuje Hegelovo „vyvrácení“ spinozismu na Marxe. Nejprve osvětluje povahu Hegelova pojetí filosofické kritiky, kterou Hegel staví do kontrastu s pouhou polemikou – střetem jedné geniální mysli s druhou. Na tomto pozadí lépe vyniká Hegelovo „vyvrácení“ spinozismu jako ukázky filosofické kritiky, a nikoli pouhé polemiky. Filosofická kritika si nárokuje být imanentní. Kritizovanou filosofii ničím zvnějšku neobohacuje, ale přihlíží, jak ona sama sebe překonává. Příkladem takového sebepřekonání je pochopení substance zároveň jako subjektu, či jako ducha. Toto pochopení vlastně dělá to, (...) že dává ontologický význam tomu, čemu Hegel říká „vnější myšlení“ a co na první pohled žádný ontologický význam nemá, co se zdá být pouhou ideologií, afekcí či více či méně adekvátní ideou. V této „ontologizaci myšlení“ Hegel vidí to jediné skutečné vyvrácení spinozismu. Mým návrhem je přihlížet téže „ontologizaci“ – řekněme „ontologizaci ideologie“ u Marxe. Toto sebepřekonání Marxovy filosofie spatřuji v Hegelově vyvození pojmu státu z pojmu občanské společnosti. Hegelem vypracovaný logický či pojmový přechod od občanské společnosti ke státu odpovídá re-konceptualizaci substance v ducha. Tato re-konceptualizace vyvrací nejen spinozismus, ale i marxismus. (shrink)

Prostřednictvím Hegelovy filosofie ducha předkládaná studie usiluje ospravedlnit Descartovo „umrtvení“ přírody na res extensa jakožto výlučnou podmínku možnosti řešení environmentální krize. Odhaluje, že moderní vykořisťující vztah člověka k přírodě není základem environmentální krize, nýbrž základem jejího řešení. Toto odhalení odvrací naši pozornost od (teoretického) soustředění se na základ a nutí vyjít vstříc (praktickému) každodennímu životu. Toto „překonání zprostředkování“ ústí ve stanovisko „reflektované naivity“, které ví, že nemá „přehodnocovat“ kapitalismem institucionalizovaný instrumentální vztah člověka k přírodě, nýbrž ho konsekventně naplňovat, aby lidstvo (...) vymáhalo energii z přírody ještě efektivnějším způsobem a tím vytlačilo z trhu způsob méně účinný. Příslibem je, že ještě efektivnější vymáhání energie z přírody dovolí ponechat přírodu zasaženou méně účinným vymáháním nedotčenou ve smyslu Heideggerova konceptu Gelassenheit. (shrink)

Předkládaná stať aplikuje Hegelovo „vyvrácení“ spinozismu na Marxe. Nejprve osvětluje povahu Hegelova pojetí filosofické kritiky, kterou Hegel staví do kontrastu s pouhou polemikou – střetem jedné geniální mysli s druhou. Na tomto pozadí lépe vyniká Hegelovo „vyvrácení“ spinozismu jako ukázky filosofické kritiky, a nikoli pouhé polemiky. Filosofická kritika si nárokuje být imanentní. Kritizovanou filosofii ničím zvnějšku neobohacuje, ale přihlíží, jak ona sama sebe překonává. Příkladem takového sebepřekonání je pochopení substance zároveň jako subjektu, či jako ducha. Toto pochopení vlastně dělá to, (...) že dává ontologický význam tomu, čemu Hegel říká „vnější myšlení“ a co na první pohled žádný ontologický význam nemá, co se zdá být pouhou ideologií, afekcí či více či méně adekvátní ideou. V této „ontologizaci myšlení“ Hegel vidí to jediné skutečné vyvrácení spinozismu. Mým návrhem je přihlížet téže „ontologizaci“ – řekněme „ontologizaci ideologie“ u Marxe. Toto sebepřekonání Marxovy filosofie spatřuji v Hegelově vyvození pojmu státu z pojmu občanské společnosti. Hegelem vypracovaný logický či pojmový přechod od občanské společnosti ke státu odpovídá re-konceptualizaci substance v ducha. Tato re-konceptualizace vyvrací nejen spinozismus, ale i marxismus. (shrink)

Předkládaná stať je obsáhlejší recenzí knihy Terezy Matějčkové Hegelova fenomenologie světa. Zdůrazňuji, že v její interpretaci hraje klíčovou roli pojem vzdělání. Nikoli toliko ve smyslu akumulace vědění, ale ve smyslu zbavování se vědění, které již neodpovídá skutečnosti. V mém čtení pak skrze opakované osvobozování se od starého vědění vstupuje vědomí do světa, nechává za sebou starý „světový řád“ a učí se současně žít na výši přítomnosti. Svět a (každodenní) přítomnost je to, čemu podle Matějčkové učí Hegelova Fenomenologie ducha dostát. Nejen (...) vědomí, ale i čtenář má dostát světu, neboť je rovněž vědomím. Moje základní výhrada či spíše podnět k rozvedení spočívá v tom, že aby tohoto cíle Fenomenologie dosáhla, měl by její interpret vzít v potaz dějiny dvacátého století a ukázat, jak se na nich duch vzdělal a pozvedl je k dějinám ducha. V opačném případě čtenář bude stále rámovat přítomnost pojmy převzatými z minulosti a nebude skutečně moderní. (shrink)

Tato stať je výrazně ovlivněna pronikavou intepretací Hegelovy Fenomenologie ducha, kte­rou pod titulem Hegelova fenomenologie světa předložila Tereza Matějčková. Stať vychází z otázky, co z hlediska časovosti dělá duch, který nahlíží rozum působící v dějinách, když tento rozum nahlíží jakožto věčně působící princip (motor) dějin. Duch nevyhnutelně zaují­má perspektivu konce dějin. Tuto perspektivu ale neinterpretuji jako pokus vystoupit z dějin, popírat jejich časovost či přehlížet právě probíhající přítomné dění. Neboť právě „nynějšek“ má duch poznat tak, že v něm kulminuje věčně (...) působící rozum. Z hlediska konce dějin či věč­nosti duch v přítomném poznává to věčně přítomné (totiž Rozum). K objasnění perspektivy konce dějin ji jednak krátce kontrastuji s Nietzscheho a Kantovým náhledem na konec dějin a jednak ji navrhuji připodobnit k „andělu dějin“, kterého viděl Walter Benjamin na obraze Angelus Novus a který zděšen z přítomného couvá zády k budoucnosti. (shrink)

Recenze knihy:Tereza Matějčková, Hegelova fenomenologie světa. Oikoymenh, 2018, 373 s.