The paper considers the problematic relation between a person and her action as it is expressed in the problem of blame and moral judgement. I argue that blaming someone for her action does affect our moral judgement of her, but does not imply condemnation of her moral character. I use the example of Dmitri Karamazov to show that a response to a particular situation, although shaped by the previous character of the person, does not follow from it and can in (...) turn affect and change the person's character by changing the way in which she perceives what is valuable. (shrink)

This volume brings together a collection of essays on the philosophy of love by leading contributors to the discussion. Particular emphasis is placed upon the relation between love, its character and appropriateness and the objects towards which it is directed: romantic and erotic partners, persons, ourselves, strangers, non-human animals and art. It includes contributions by Aaron Ben Ze’ev (‘Ain’t Love Nothing but Sex Misspelled?’), by Angelika Krebs (‘Between I and Thou – On the Dialogical Nature of Love’), Aaron Smuts (‘Is (...) it Better to Love Better Things?’) and Jan Bransen (‘Loving a Stranger’). By focusing upon the different objects of love, and how the lover enters into a relation with them, the collection pushes beyond the recent debates on reasons for love and breaks new and important ground. (shrink)

Does remorse imply self-hatred? In this paper, I argue that self-hatred is a false response to one’s wrongdoing because it is corrupted by the vice of pride, which affects the perception of its object. To identify the detrimental operation of pride, I propose to study the process of change of heart and its impediments. I use the example of Kostelnička, from Janáček’s opera Jenůfa, to show that the impediment to remorse is active already as a source of wrongdoing and self-deception. (...) I identify three different aspects of Kostelnička’s pride: social ambition, defensive anger, and moral ambition. I show that it is pride as moral ambition that prevents the wrongdoer’s acknowledgment of her blameworthiness by causing her obsession with her blameless self-image and corrupting her self-love. In the last part of the paper, I reject Kostelnička’s initial self-hatred before her change of heart, because it is not based on an accurate judgement of her agency. Kostelnička’s true remorse is thereupon connected with her inner transformation towards humility and with a reorientation of her attention towards the victim of her wrongdoing, as testified in her plea for forgiveness. The implied moral improvement and reconstitution of her relationship to herself and others opens the way for her coming to terms with her guilt. (shrink)

The article aims to present one of the most decisive criticisms of metaethics which resulted in the restoration of substantive ethics in Great Britain in the late fifties. Philippa Foot attacks the basic metaethical presupposition that evaluative meaning is logically independent of descriptive meaning. She concentrates on the semantics of the word “good”. The second, most extensive part of my article summarizes her argumentation for the thesis that evaluative meaning of the latter word can imply some description of the object (...) evaluated. This result can be linked with the rejection of formalistic methods in ethics. (shrink)

Článek mapuje vliv Wittgensteinovy filosofie na poválečnou etiku v Británii, a to přes ústřední etické problémy morálního pravidla a jednání na základě tohoto pravidla. Důležitý zlom způsobila masívní kritika novověkého „právního“ pojetí etiky soustředěného na úzký pojem morální povinnosti, v němž je morální jednání modelováno jako vedení určitým objektivně daným zákonem, který zvnějšku donucuje vůli. Důraz na věrohodnou psychologii jednání a nedůvěra k morální nutnosti, s níž takový obrázek pracuje, vedly velkou část autorů k příklonu k antickému etickému paradigmatu. To (...) – na rozdíl od novověkého, jež se úzce zaměřuje na epizodické jednání – vychází od zkoumání dobrého života, k jehož uskutečnění je zapotřebí dobrého charakteru. Morální jednání je tak vysvětlováno na pozadí ctnostného charakteru, který tak poskytuje i příslušnou morální motivaci.Po představení určité zjednodušené představy, jak lze tuto motivaci modelovat, přejdeme ke koncepcím, které na tuto představu kriticky reagují z wittgensteinovských pozic. Ústřední terč této kritiky tvoří nedostatečné pojetí vnímání situace, které je v praktickém kontextu třeba chápat již strukturovaně jako něco, co obsahuje hodnocení a reakci. Typické pro wittgensteinovské pozice je proto popření nezávislosti motivační a kognitivní složky v analýze jednání, a tedy popření vlivné, tzv. „humovské“ teorie motivace. Představíme dvě větve této kritiky: První rozpracovává aristotelskou ctnost „rozumnost“, tedy hlavní rozumovou ctnost, druhá navazuje na platónskou tezi o jednotné ctnosti. V závěru bude naznačen způsob analýzy morálního principu v duchu této školy. (shrink)