Edmund Husserl obdržel v roce 1927 nabídku od Jamese Louise Garvina, britského editora Encyclopædia Britannica, ať napíše pro novou, tehdy čtrnáctou edici článek „Fenomenologie“. Garvin stanovil rozsah článku na 4000 slov a termín vydání na září roku 1929. Husserl pracoval na článku v časovém rozmezí mezi zářím a prosincem roku 1927, během kterého vyhotovil celkem čtyři verze. Husserl požádal o spolupráci na prvních třech verzích svého žáka Martina Heideggera, který toho času zastával profesorský stolec na univerzitě v Marburku. Heidegger (...) strávil v říjnu 1927 u Husserla několik dní, během kterých intenzivně pracovali na řečeném článku. Nicméně jejich spolupráce vedla ke vzájemnému profesnímu odcizení, protože práce na formulování článku dala vytanout nepřekonatelným obsahovým diferencím mezi oběma filosofy. Na základě Heideggerových nepřijatelných návrhů a připomínek Husserl nakonec sepsal finální, čtvrtou verzi článku již sám. Tuto poslední verzi čítající 7000 slov pak Husserl předal oxfordskému učenci Christopheru V. Salmonovi, který ji měl zkrátit a přeložit do angličtiny. Salmon sice v únoru roku 1928 opravdu dodal do redakce EB text čítající 3844 slov bez bibliografie, ovšem nejednalo se vpravdě o překlad, nýbrž dost svévolnou parafrázi. Tato podoba Husserlova článku se pak objevovala ve čtrnácté edici EB, jež se vydávala až do roku 1974, jen do roku 1956, kdy byla nahrazena článkem napsaným Johnem N. Findlayem. Původní podoba Husserlova článku byla poprvé zveřejněna až roku 1962 v rámci jeho sebraných spisů známých pod označením Husserliana, podle jejichž IX. svazku jsme vyhotovili předložený překlad z německého jazyka. Podle této edice rovněž uvádíme paginaci, která je uvedena v hranatých závorkách, přičemž stránkový přechod indikuje v textu umístěná značka |.U příležitosti 80. výročí Husserlova skonu, který připadl na rok 2018, bylo naším záměrem připomenout přínos a odkaz tohoto našeho krajana tím, že napravíme absenci překladu jeho patrně nejvíce instruktivního, přehledného a programového textu, který byť ve zkomolené podobě anglického „překladu“, po dlouhou dobu seznamoval učenou veřejnost s tím, co je to fenomenologie. (shrink)

První monografický pokus z pera českého marxistického filosofa usiluje ozřejmit zásadní význam fenomenologie a poukázat na možnosti jejího využití ve vzájemné diskusi s marxismem. Po celkové charakteristice Husserlovyfilosofie z hlediska jejích vlastních imanentních principů vysvětluje koncepci intersubjektivity. Poslední část knihy je zasvěcena otázkám kritiky imanentní (a s ní související konfrontaci s Heideggerovým a Sartrovým pojetím) imarxistické. Podle autora je pro marxistickou filosofii z fenomenologie nejdůležitější způsob, jakým se dotazuje po problému objektivace.

[Phenomenology and dualism.The problem of action].

Phenomenology of illness and abnormality Habitually, illness or disease is considered as something abnormal. Therefore, the distinction between health/illness is often conflated with the distinction normal/abnormal. Inspired by Kurt Goldstein’s work, Merleau-Ponty makes clear, however, that abnormality does not automatically coincide with pathology. It is also interesting to note that Merleau-Ponty nowhere uses the term “abnormal” to indicate the opposite of the normal person. Similar to Georges Canguilhem he uses the pair “the normal (person)” (le normal) – “the sick person”, (...) “the pathological” (le malade, le pathologique). As Goldstein and Canguilhem make more explicit than Merleau-Ponty, the abnormal person or “deviant” is very often not sick. Instead of approaching physical symptoms from an external or statistical view (which might lead to the conclusion that something is abnormal), they claim that sickness should be defined by the patient’s own lived experience. Merleau-Ponty shares this view, but for different reasons. Goldstein and Canghuilhem, both trained clinicians, believe that patients’ own experiences should be central in clinical practice instead of objectifying measurements and tests. For Merleau-Ponty, the phenomenologist, objective physical features have no place within his phenomenology of lived bodily experience. Bracketing positivist scientific insights, phenomenology also excludes biomedical statistics from its analysis. If we assume that abnormality is a result from a comparison with what is statistically seen as normal, this means that a phenomenology of abnormal embodiment might seem a contradiction in terms. In this paper, however, I would like to show that abnormal embodiment can also be approached from a phenomenological perspective. While drawing on some ideas by Hacking on the history of statistical reasoning, I demonstrate how the statistics of abnormality directly interconnects with lived experience. Hacking explains how the descriptive “average” or “mean” has become the normative “normal”. Because our world is in many ways determined by averages, it is an illusion to think that phenomenology can just bracket statistics. The one who appears physically as abnormal can, comparable to the one who is ill, experience that his or her embodied possibilities to deal with the world dwindle. What I show in this article is that even though a clear distinction can be made between illness and abnormality, both can be accompanied by a reduction or disruption of the “I can”. (shrink)

Confrontatie van enkele varianten van de fenomenologische methode met de ideologie-kritiek, de hermeneutiek en de retoriek.

Vier opstellen over rechtssociologie en criminologie, vanuit fenomenologische invalshoek bezien.

[Title: A phenomenological account of the habitual and active character of ignorance] -/- A number of critical social epistemologists have argued that a form of ignorance makes up the epistemic dimension of existing relations of oppression based on racial and/or gender identity. Recent phenomenological accounts of the habitual nature of perception can be understood as describing the bodily, tacit, and affective character of this form of ignorance. At the same time, as I aim to show in this article, more could (...) be phenomenologically said and made of both the active and pervasive character of said ignorance. Drawing on the phenomenological concept of receptivity, I propose a way to further understand the active character of ignorance both in and beyond perception. By doing so, we also get a better view on what it would take to overcome this kind of ignorance. (shrink)

Translation:Hendrik Josephus POS, „Phénoménologie et linguistique.“ In: Keur uit de verspreide geschrift en van Dr. H. J. Pos. Vol. I. Assen: Van Loghum Slaterus 1957, p. 131–141.

Dacă cercetarea fenomenologică are o anumită intuiţie mai mult sau mai puţin vagă a direcţiei în care se îndreaptă, ea nu ştie dintru început unde anume va ajunge, unde anume o vor ghida întrebările. Ca în Călăuza lui Tarkovski, cercetătorul aruncă înaintea sa întrebarea şi apoi o urmează, înaintând oarecum în necunoscut, în orizontul neştiut pe care întrebarea îl deschide. Tocmai de aceea cercetarea fenomenologică este o explorare, o înaintare în necunoscut, fără o hartă sigură, fără o busolă infailibilă, alta (...) decât cea a propriei pre-înţelegeri, care poate fi confirmată sau infirmată pe parcurs. Spre deosebire de alte tipuri de cercetare, care pornesc de la un dat pozitiv deja disponibil, deja asigurat, în fenomenologie cercetătorul trebuie să îşi obţină datul originar, să şi-l asigure constant, să-l extragă din contexte fenomenale în care el este de cele mai multe ori ocultat, mascat şi obturat. Tot aşa şi noi, întrebându-ne dacă şi cum ar putea fi conceput un sens originar şi integrator al trupului, unul care să premeargă şi totodată să cuprindă diversele forme de expresie corporală a existenţei umane, noi nu presupunem că îl avem deja, gata dat, disponibil, apt de a fi arătat cu degetul: iată-l! Dimpotrivă, este mult mai plauzibil ca acest sens originar să ne fie dat întâi de toate prin ocultările sale, prin formele sale derivate, privative sau sărăcite. Explorarea fenomenologică ia atunci chipul unei operaţii de desfoliere, de recuperare a unui strat de sens originar, ascuns în spatele unor aluviuni care îl acoperă şi, uneori, îl fac de nerecunoscut. (shrink)

The First Czech language edition of "The Philosophy and Politics of Czech Dissidence from Patocka to Havel" (Pittsburgh University Press 2000.

Studie tematizuje dva fenomenologické přístupy k tělu a poukazuje na jejich slabiny. Větší pozornost je věnována Husserlově výkladu těla v Idejích II: zejména analýzou teorie „lokalizace“ se snažíme ukázat, že Husserl nedoceňuje význam extenzionality těla. Merleau-Pontyho koncepce z Fenomenologie vnímání je poté interpretována jako takový přístup k tělu, v němž je tělo redukováno na neosobní dovednost, resp. mohutnost jednání. Studie dospívá k závěru, že fenomenologie nemůže pojmout tělo jako princip zjevování, jehož konstitutivní působení by dokázala artikulovat analýzou prožívání, (...) nýbrž spíše je musí respektovat jako „sféru“ nezjevnosti, která se v prožívání a zjevování projevuje autonomním způsobem.The study interprets two phenomenological approaches to the body and underlines their weak points. More attention is dedicated to Husserl’s explication of the body in Ideas II: particularly on the basis of his theory of “localization“ we try to show that Husserl underestimates the extensionality of the body. Merleau-Ponty’s concept in Phenomenology of Perception is then interpreted as such an approach to the body that reduces it to an impersonal skill of our (bodily) actions. Our conclusion is that phenomenology cannot conceive the body as a principle of appearing, the constitutive role of which it might articulate through an analysis of experience, but instead it should respect it as an “area“ of the un-apparent that manifests itself autonomously in experience. (shrink)

Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým (...) pluralistickým variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)

Inleiding tot de fenomenologische methode van werkelijkheidsbenadering.

Recenze knihy:Tereza Matějčková, Hegelova fenomenologie světa. Oikoymenh, 2018, 373 s.