V tejto kritickej stati sa zamýšľam nad poslednou knihou slovenského filozofa Mariána Zouhara Význam v kontexte (2011). Text je rozdelený na dve základné časti: opisnú, zameranú na expozíciu najdôležitejších momentov Zouharovho diela, a kritickú, v ktorej predkladám niekoľko pripomienok k autorovým záverom ohľadom kontextualizmu v sémantike.

Gottlob Frege rozlišuje mezi smyslem a významem výrazů, přičemž smyslem rozumí to, co je výrazem vyjadřováno, významem pak to, co je jím označováno. Toto rozlišení se týká jak singulárních, tak obecných výrazů, ovšem Fregovy rozbory týkající se významu obecných výrazů jsou všeobecně méně známy. Chci zdůraznit skutečnost, že Frege považuje za význam obecných výrazů pojem, který chápe jako tzv. nenasycenou funkci, nikoli jako množinu nebo zobrazení. To mu umožňuje zachovat některé podstatné intuice týkající se obecnin – můžeme např. mít (...) obecný pojem (znát nějakou vlastnost či relaci), aniž bychom věděli, jaké předměty pod něj spadají. Zároveň se snažím ukázat, že není jasné, nakolik Frege skutečně zastával tezi, která mu bývá obvykle přičítána, totiž že identita pojmů je dána jejich koextenzivitou. Gottlob Frege distinguished between sense and reference of expressions. 'Sense' according to him is that what the expression means, 'reference' is that what is designated by it. This distinction concerns both singular and general terms but Frege’s analyses focused on general terms are much less known. It is crucial, I argue, to appreciate the importance of the fact that the reference of a general term is, according to Frege, a concept – identified with an unsaturated function in the Fregean sense, i.e. not a set, and not a mapping. In this way Frege can keep some important intuitions about universals – for instance that we can have a general concept (know a property or a relation) even if we don’t know which objects fall under it. I also try to show that it is not clear whether Frege really defended the thesis usually attributed to him that the identity of concepts is guaranteed solely by their coextensivity. (shrink)

V knize konfrontuji běžné pojetí jazyka, podle kterého je význam záležitostí vztahu slovo-věc, se strukturalistickým pohledem, podle kterého význam nemůže existovat bez toho, aby byly výrazy určitým způsobem provázány mezi sebou. Ukazuji, že takový strukturalismus není jen věcí Ferdinanda de Saussura, ale že se vyskytuje (pod jménem holismus) i v základech (post)analytické filosofie Quina, Davidsona, Sellarse a Brandoma. Ukazuji také, že není neslučitelný s formálně-logickým přístupem k významu, jaký byl rozpracován Carnapem, Montaguem a dalšími.

[The ethical significance of nationality].

[Meaning and structure: What is my book about?].

Carnap’s analysis of the language of science had presupposed too close a connection between the semantics and testability. The core problem of the logical empiricist tradition was to show how to provide the interpretation of theoretical terms and hence the explanation of their application to observable entities by means of observation terms. It is argued that the utilization of a much more expressive semantic theory which identifies meanings with hyperintensional entities leads to a clarification of the competencies of semantics and (...) methodology. It is claimed that the observability or unobservability of term’s referents does not determine the meaning of the term. Carnap’s reduction sentences are therefore conceived only as methodological devices for the determination of unobservables via the theory-presupposed observable aspects. (shrink)

Though Fregeś second semantical theory is worked out excellently, he did not precisely and explicitly answer the question, which of the two semantical notions he used in his semantics - sense and reference -, could be taken as proper explication of an intuitive notion of meaning. Intuitively, meaning of a word can be connected with an understanding of the word: if we understand the word, we know its meaning. Our problem seems to be accute in connection with present tendency to (...) render words "meaning" and "význam" as proper translations of German word "Bedeutung", used by Frege to refer to named or signed objects . Fregeś basic concepts of both periods of developing of his thinking - Inhalt, Sinn and Bedeutung -, having been outlined, the author tries to explicate this intuitive notion of meaning as wordś content, or wordś sense and reference, respectively. This attempt is aimed to give a possible Fregeś answer to the above question. Then the discussion about a few counter-arguments follows and its main profit is in illumination of some less clear aspects of our interpretation of Fregeś conceptual apparatus. In the end the author argues that the word "meaning" as translation of "Bedeutung" does not cohere with Fregeś possible intentions, and defends the words like e. g. "denotation" as much better and clearer translations than the above one. (shrink)

Význam Thomase Kuhna z hlediska jeho vlivu na další vývoj představ o povaze vědy a konkrétně na vznik tzv. sociologie vědeckého poznání bývá dnes běžně spojován s jeho Strukturou vědeckých revolucí, zatímco jeho starším historickým pracím je v tomto ohledu jen zřídkakdy věnována pozornost. Příspěvek analyzuje právě tyto práce a pokouší se charakterizovat základní metodologické rysy Kuhnova přístupu k dějinám vědy, který je v nich uplatňován. Prostřednictvím jejich porovnání s metodologickými východisky rané sociologie vědeckého poznání se snaží zjistit, nakolik (...) lze již Kuhnovy historické práce považovat za významné ze sociologické perspektivy. Jelikož tyto práce pocházejí z doby, kdy byla historiografie vědy pod výrazným vlivem Alexandra Koyrého, příspěvek zkoumá také metodologická východiska jeho prací, aby bylo možno zjistit, do jaké míry se Kuhnův přístup vymykal standardní poválečné historiogra) i vědy navazující na Koyrého tradici. (shrink)

Ve své studii se pokouším zdůvodnit význam Husserlova základního rozlišení mezi samostatnými a nesamostatnými částmi v celku jeho filosofování. K tomu je potřeba popsat, jak toto rozlišení vyrůstá z obecné systematiky Logických zkoumání a jak je touto systematikou jakožto nástroj jejího vypracování předpokládáno. Abychom tento rozdíl pochopili musíme jej nejdříve zasadit do kontextu Husserlovy čisté logiky. V ní tento rozdíl patří zprvu do oblasti čisté logiky, která se nazývá formální ontologií, neboť každý předmět může být chápán jako aktuální nebo (...) možná část nějakého celku. Přihlédneme-li blíže, můžeme v oblasti částí rozlišit samostatné a nesamostatné části. Zatímco samostatné části mohou být myšleny mimo spojení se svými celky, nesamostatné se vzpírají jakémukoliv pokusu o toto uchopení, neboť je v jejich případě logicky absurdní. To nás přivádí k ideji obecného zákona, který vyjadřuje „logickou“ potřebu nesamostatných částí po doplnění. Tento zákon je založen v obecné povaze nesamostatné části a předepisuje, jakým způsobem se odehrává její doplnění a jaké druhy částí mohou toto doplnění uspokojit. Přitom kladu důraz na to, že podle Husserla je možno získat specifický obsah tohoto zákona pomocí variace, jež užívá bytí nesamostatné části jako index pro rozlišení mezí neboli nejnižší species částí, které jej mohou doplnit. Takový popis výrazně napomáhá pochopení smyslu pojmu variace a fundace v Husserlově filosofii. Dále se pokouším ukázat, že Husserl používá tento pojem obecného zákona a variace v oblasti formální logiky, aby vysvětlil ideu syntaktických zákonů a že jej využívá i v průběhu svého pozdějšího vypracování materiálních ontologií, aby vysvětlil syntetické soudy apriori. Nakonec poukazuji na určitou obtíž, která se objevuje, chceme-li chápat rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými částmi jako skutečný formálně ontologický rozdíl. (shrink)

[Petr Koťátko: Meaning and Communication].

The paper completes a “serial” of my contributions to the hot problems of current semantics, i.e. propositional / notional attitudes, de dicto / de re, synonymy, homonymy, equivalence, meaning, sense, denotation, reference. Two kinds of believing, knowing, etc. are distinguished, namely implicit believing of an ideal believer and explicit believing of a logical / mathematical ignorant . A special case of a week, hidden homonymy is considered and we show that when claiming two expressions being synonymous we have to be (...) careful, for a more fine-grained analysis may reveal that there is a semantic difference between them. The distinction between de dicto / de re supposition is defined and a special case of ‘existence’ being de dicto / de re is solved. (shrink)

Ve stati představíme teorii vektorů rozhodování Miriam Solomonové, která vytváří komplexní rámec pro uchopení nejrůznějších zkreslení, stereotypů, efektů a heuristik doprovázejících činnost vědců. V úvodu se nicméně vrátíme k nauce o idolech Francise Bacona, která je jedním z jejích předobrazů, přestože je dělí bezmála čtyři staletí. Následně zevrubně popíšeme koncepci Solomonové, především typologii vektorů a její aplikace a omezení, které budou dokumentovány na konkrétních příkladech z historie vědy. Rovněž budeme diskutovat o jejím významu pro filozofii i sociologii vědy, například v (...) souvislosti s teorií kontingence, epistemickou neutralitou, koncepcí „neviditelné ruky“, s přihlédnutím k dobovému kontextu i paralelnímu vývoji v dalších disciplínách, jako jsou kognitivní vědy a psychologie. V závěru se pak vrátíme ke srovnání Baconova normativního ideálu a deskriptivní teorie Solomonové a k otázce, zda lze vůbec po staletích vývoje učinit nějaký generalizující úsudek o úloze zkreslení ve vědě. (shrink)

Ve stati představíme teorii vektorů rozhodování Miriam Solomonové, která vytváří komplexní rámec pro uchopení nejrůznějších zkreslení, stereotypů, efektů a heuristik doprovázejících činnost vědců. V úvodu se nicméně vrátíme k nauce o idolech Francise Bacona, která je jedním z jejích předobrazů, přestože je dělí bezmála čtyři staletí. Následně zevrubně popíšeme koncepci Solomonové, především typologii vektorů a její aplikace a omezení, které budou dokumentovány na konkrétních příkladech z historie vědy. Rovněž budeme diskutovat o jejím významu pro filozofii i sociologii vědy, například v (...) souvislosti s teorií kontingence, epistemickou neutralitou, koncepcí „neviditelné ruky“, s přihlédnutím k dobovému kontextu i paralelnímu vývoji v dalších disciplínách, jako jsou kognitivní vědy a psychologie. V závěru se pak vrátíme ke srovnání Baconova normativního ideálu a deskriptivní teorie Solomonové a k otázce, zda lze vůbec po staletích vývoje učinit nějaký generalizující úsudek o úloze zkreslení ve vědě. (shrink)

The aim of the paper is to argue against well-known Fregean idea according to which the meaning of a proper name determines the referent of the name, and the consequence thereof that semantically interesting proper names can be characterized independently of the notion of referent. The claim that it is meaningful to formulate a theory of meaning only for those names that has referents is defended. Several important morals concerning proper names follow from the claim. 1. The role of a (...) theory of meaning is in fact radically different than it is supposed by Fregean approaches. 2. The meaning of a name cannot determine its referent, and therefore mediate the relation of reference between a name and an object. 3. A theory of reference of proper names, contrary to Fregean point of view, should be taken as primary to a theory of meaning. (shrink)

Abstrakt/Abstract: Ve dvacátém století se nejrůznější společenské vědy musely obecně vyrovnávat s relativizací těch nejzákladnějších konceptů, jako je komunikace, text, význam, bytí nebo realita. Současně se pak začalo nevyhnutelně otřásat i heuristické, intuitivní pojetí autora jako „toho, kdo píše“. Naše pojednání představuje stručný exkurz do moderního teoretického myšlení, které se z tohoto hlediska otázkou autora zabývalo. Zmiňujeme se o Nové kritice, která odmítala pátrání po autorově záměru a usilovala o interpretaci literárního díla jako soběstačné entity. Dále pojednáváme o Rolandu (...) Barthesovi, který prosazoval pojetí díla jakožto součásti textového pole, přičemž otázka autora je pro něho zcela irelevantní. Posléze věnujeme pozornost způsobu, jímž se k autorovi staví Michel Foucault. Ten rozebírá jeho diskurzivní fixaci a táže se, jakou funkci plní koncept, s nímž člověk ve skutečnosti pracuje, když o autorovi hovoří. Závěrem se zaměřujeme na určité prvky kultu osobnosti, které lze na konci dvacátého století i v současnosti v pojetí autora vysledovat. Referenčním rámcem celého pojednání je vztah konceptu autora k představě esenciálního významu literárního textu. The twentieth century saw a whole range of disciplines within the field of social sciences struggle to come to terms with a relativisation of some of the fundamental concepts of traditional thinking, such as communication, text, meaning, existence, and reality. Inevitably, the heuristic, intuitive notion of the author as "the one who writes" also started to fray around the edges. Our article presents a short overview of some modern theoretical thinking that has tackled the que+stion of the author in this new context. We mention the New Critics, who refused to seek the author's intention and endeavoured to interpret literary works as autonomous entities. We then discuss Roland Barthes and his conception of literary work as part of an indefinite textual field; in this conception Barthes considers the question of an author as entirely irrelevant. Then we focus our attention on how the problem of the author is addressed by Michel Foucault. He treats the author as a concept, explores its discursive implications, and examines the modalities of its functioning. In the final part of the article we focus on certain marks of cult of personality that can be observed in authors at the end of the twentieth century as well as today. As a referential framework for our analysis, we employ the relation between the concept of the author and the essentialist notion of a determinate meaning of a literary text. (shrink)

Text seznamuje čtenáře s výukovou metodou nastavení problému, jeho řešení pomocí zavedení a aplikování teoretických pojmů, konceptovou analýzou vybraného díla a důslednou oporou o kontext a ko-text díla. Příklady vybírá ze soudobé scény výtvarného umění a jeho cílem je zdůvodněná interpretace díla. Opírá se o Goodmanovské termíny denotace, exemplifikace a exprese. Metaforickou exemplifikaci, expresi člení průhledem poznávacími perspektivami 1. a 3. osoby na prožitkovou a empatickou komponentu, opírá se tak o teorii artefiletiky. Otevírá a řeší tak problém vztahu relativních objektivních (...) daností díla, jeho intersubjektivně kotvené interpretace a subjektivně vnímaného prožitku z díla. Tvorbu chápe jako způsob poznání. (shrink)

Studie předkládá interpretaci souboru článků, které Jan Patočka uveřejnil na počátku své filosofické kariéry a v nichž programově vyložil vlastní stanovisko k problematice historického poznání a smyslu dějin. Na základě výkladu Patočkových statí studie konstatuje, že soubor ve svém celku připravuje předložení ucelené filosofické koncepce a že jeho prostřednictvím Patočka přispěl k soudobé diskusi, „sporu o smysl českých dějin“. Studie nejprve nabízí představení tohoto sporu a jeho dobového kontextu a argumentuje, že tato souvislost má podstatný význam pro porozumění Patočkovým (...) textům. Na základě toho poté studie shrnuje Patočkovu interpretaci hlavních zainteresovaných argumentačních pozic a kritiku, kterou vůči nim snáší. V následujícím kroku studie předkládá interpretaci Patočkova vlastního pojetí dějin. Na závěr představuje východisko tohoto pojetí, Patočkovu koncepci člověka. The paper proposes an interpretation of a set of articles published by Jan Patočka at the beginning of his philosophical career, in which he programmatically sets forth his point of view of the problem of historical knowledge and the meaning of history. Based on the reading of the texts the paper arrives at the conclusion that this collection as a whole anticipates a comprehensive philosophical concept and that by means of these texts Patočka contributed to the discussion of the day, “the dispute over the meaning of Czech history”. The paper begins by presenting the dispute as well as its contemporary context and argues that this link bears essential significance to the understanding of Patočka’s texts. On this basis it then summarizes Patočka’s interpretation of the different parties of the argument and the critique to which he submits them. In the next step the paper presents Patočka’s interpretation of his own conception of history. It concludes by an exposition of the basis of this conception, Patočka’s concept of man. (shrink)

Autoři chtějí svou populární prací vzbudit zájem o hlubší studium filosofie. Dokazují její význam pro praxi světového revolučního hnutí i pro život jednotlivce. Látku rozvrhli na podrobné otázky, např. co je filosofie, čím se zabývá, jak poznáváme svět, jak si ověřujeme pravdivost našeho poznání, jak je rozvíjí práce, jaká je jeho třídní podmíněnost, co je hmota, co je lidská společnost, co je vědomí, jaké je metafyzické a jaké dialektické chápání světa, co je vývoj, jak chápat jednotu a boj protikladů, (...) jaký je význam filosofie a co v ní přinesl marxismus. (shrink)

Po výkladu situace jako filozofického problému rozebírá autor různé formy a funkce, v nichž se uplatňuje situace v uměleckém díle (jako motiv, syžet, specifický výrazový prostředek apod.). Na konkrétních příkladechcharakterizujerůzné typy estetických situací, způsoby estetického zaujetí, podíl subjektivního a objektivního v situačním zážitku a ukazuje vlastnosti a společenský význam situačního estetična.

Understanding of the term of crisis significantly influences the main argumentation line of the philosophical conceptions stimulated by the reflection of the crisis. The deep ecology of A. Naess belongs to these philosophical concepts. The term of crisis in his thinking appears in a form of a threat as well as opportunity, necessity to make important decisions. It also has a meaning of historical and political crisis, i.e. situations in which under the pressure the basic imperatives and organizational principles of (...) the society are reformulated. Such a broad semantic spectre of the crisis concept is connected with the fact that Naess wants to address not only ecologists, environmentalists and philosophers, but also political scientists and social activists by which he greatly contributed to the constitution of environmentalism as a political movement as well as a political ideology. -/- Chápanie pojmu krízy významne ovplyvňuje hlavnú argumentačnú líniu filozo­fických koncepcií, ktorých vznik podnietila reflexia krízy. K takýmto filozofickým kon­cepciám patrí aj hlbinná ekológia A. Naessa. Pojem krízy v jeho myslení vystupuje vo význame hrozby, ale aj príležitosti, nutnosti rozhodnúť sa, prijať závažné rozhodnutia. Má však tiež význam historickej a politickej krízy, teda situácií, v ktorých sa pod tlakom nutnosti reformulujú základné imperatívy a organizačné princípy spoločnosti. Takto široké významové spektrum pojmu krízy súvisí s tým, že Naess sa snaží osloviť nielen ekológov, ochranárov a filozofov, ale aj politológov, politikov a občianskych aktivistov, čím významne prispel k vzniku environmentalizmu ako politického hnutia i politickej ideológie. (shrink)

Studie se zaměřuje na motiv receptivity vnímání v Husserlově a Merleau-Pontyho fenomenologii. V první části rekonstruuje teorii počitkových dat, neboť kritika této teorie je pro oba autory důležitá. Ve druhé části představuje Husserlův návrh chápat receptivitu vnímání s pomocí modelu uchopovaná látka – uchopující forma. Třetí část stručně rekapituluje Merleau-Pontyho kritiku Husserlovy teorie smyslové látky a nastiňuje Merleau-Pontyho vlastní výklad receptivity, který se opírá o synestetický a motorický význam smysly vnímaných kvalit.

Aristotelova koncepcia definície v Druhých analytikách nepredstavuje len zásadný komponent dokazovacej vedy, ale v rôznych podobách je tiež zosobnená v spisoch jednotlivých vied a významným spôsobom ovplyvňuje podobu jeho filozofických a vedeckých skúmaní. I keď je systematickému výkladu spôsobov definovania venovaná celá druhá kniha tohto spisu, plné vyjasnenie účelu definícií sa ukáže až v širšom kontexte Aristotelovho modelu vedy. Cieľom štúdie je systematická interpretácia konceptu definície a predstavenie dvoch hlavných postupov definovania na podklade metódy vedeckého skúmania v spisoch Organonu.Podobu definície (...) do značnej miery utvára povaha objektov, ktoré vstupujú do vedeckého skúmania. V prvom rade je nutné zabezpečiť definície elementárnych objektov a vlastností, ktoré konštituujú predmet vedy. V tomto význame vystupujú definície ako jeden z bezprostredných počiatkov vedeckého sylogizmu. Postavenie takzvaných bezprostredných definícií je o to význačnejšie, že ich úlohou nie je len fixovať významy elementárnych pojmov vedeckého jazyka. Aristotelova metodológia vedy je vystavaná na esencialistických základoch a definície tak majú za úlohu zachycovať všetky nutné vlastnosti popisovaného druhu objektov, pričom zároveň z výmeru vylúčia tie vlastnosti, ktoré sú pre neho náhodné. Z toho nasleduje, že jednému druhu nutne náleží len jedna úplná a adekvátna definícia, čo vedcovi umožňuje vytvoriť spoľahlivý základ pre dokazovaciu fázu skúmania zaistením pravdivých premís, ktoré vyčerpávajúcim spôsobom popisujú svoj objekt.Na opačnom konci procesu vedeckého skúmania stoja sylogistické definície. Na rozdiel od prvého typu objektu definície, ich predmety sú komplexné a esencia nie je zjavná. Nakoľko cieľom definície je práve zobrazenie esencie, Aristoteles používa dôkaz ako nástroj jej zobrazenia. V tomto kontexte uvádza príklady prírodných fenoménov zatmenia a hromu, ktorých príčina je od nich odlišná, čo vytvára potrebu tohto špecifického postupu ich uchopenia. Na podklade Aristotelovho výkladu, štúdia analyzuje tieto dva typy definovania ako integrálnu súčasť vedeckej metódy a prirodzený dôsledok potreby adekvátneho postihnutia esencie predmetu skúmania. (shrink)

Úvodní část kritické stati stručně představuje autorku a prezentuje strukturu a obsah knihy Rámce války: za které životy netruchlíme?. Zohledněn je širší kontext a zvláštní ohled je věnován představení dosavadní publikační činnosti Judith Butlerové. Cílem je poukázat na to, že tematické zaměření a hlavní ideová východiska knihy mají v celém díle autorky nepopiratelnou kontinuitu.Následující pasáže se zaměřují na zprostředkování vybraných myšlenek více do hloubky, s důrazem zejména na rozbor autorčiny pozice k fenoménu my a oni a vztahu já k druhému. (...) Kromě toho je pozornost věnována i konceptu rámování, v jehož osvojení tkví zvláštní význam pro porozumění hlavním autorčiným závěrům. Hlavní výhrady a polemika příležitostně prostupují celou prací, závěr poskytuje pouze shrnutí. The introductory part of the critical essay briefly introduces the author and presents the structure and content of the book Frames of War: When is Life Grievable?. Special regard is given to the broader context, particularly to referring to other works of Judith Butler that have already been published. The purpose is to point out the fact that the thematic interest and ideological basis of the book are deeply rooted and have undeniable continuity across Butler`s work. The following passages aim to present selected ideas in more detail, with a special focus on the analysis of the author's position to the Us and Them phenomenon or relation between Self and the Other. Besides this, attention is paid to the explanation of the concept called framing, in order to understand its particular importance for drawing key conclusions of the author. Major objections and reasons for disputation occasionally appear throughout the essay, the final part offers summary only. (shrink)

Studie tematizuje dva fenomenologické přístupy k tělu a poukazuje na jejich slabiny. Větší pozornost je věnována Husserlově výkladu těla v Idejích II: zejména analýzou teorie „lokalizace“ se snažíme ukázat, že Husserl nedoceňuje význam extenzionality těla. Merleau-Pontyho koncepce z Fenomenologie vnímání je poté interpretována jako takový přístup k tělu, v němž je tělo redukováno na neosobní dovednost, resp. mohutnost jednání. Studie dospívá k závěru, že fenomenologie nemůže pojmout tělo jako princip zjevování, jehož konstitutivní působení by dokázala artikulovat analýzou prožívání, nýbrž (...) spíše je musí respektovat jako „sféru“ nezjevnosti, která se v prožívání a zjevování projevuje autonomním způsobem.The study interprets two phenomenological approaches to the body and underlines their weak points. More attention is dedicated to Husserl’s explication of the body in Ideas II: particularly on the basis of his theory of “localization“ we try to show that Husserl underestimates the extensionality of the body. Merleau-Ponty’s concept in Phenomenology of Perception is then interpreted as such an approach to the body that reduces it to an impersonal skill of our (bodily) actions. Our conclusion is that phenomenology cannot conceive the body as a principle of appearing, the constitutive role of which it might articulate through an analysis of experience, but instead it should respect it as an “area“ of the un-apparent that manifests itself autonomously in experience. (shrink)

Řecké sloveso metabiónai, objevující se v Aetiově zprávě o Anaximandrově zoogonii, bylo dosud považováno za ojedinělé a předpokládalo se, že může mít význam „změnit způsob života“, nebo „přežít“. Tato studie nachází dosud neznámé výskyty daného slovesa, které svědčí pro význam „změnit způsob života“, současně však upozorňuje na syntaktickou problematičnost tohoto významu v Aetiově textu.keywords: Anaximandros; zoogonie; metabiónai; řecký aorist; Aetios; Pseudo-Plútarchos; Placita.

Cílem studie je zodpovědět otázku, co znamená v interpretujících humanitních či sociálních vědách zkoumat narativně. Interpretace je pojata jako explikace utváření významu. V návaznosti na toto pojetí je identifikována řada interpretačních dilemat. V tomto kontextu je uveden narativní přístup jako řešení těchto dilemat. Je pojednáno o povaze narativní perspektivy, o vztahu narativity a zkušenosti a o povaze narativních dat. Narativní výzkum je chápán jako rekonstrukce způsobů, jakými je utvářen význam narativními prostředky. Narativní interpretace umožňuje pohybovat se pružně a efektivně: (...) 1) mezi explicitními daty a exemplifikačními schématy, 2) mezi jedincem a kulturou, 3) mezi hermeneutikou podezření a hermeneutikou důvěry, 4) mezi částmi a celkem, 5) mezi obsahem a formou, 6) mezi strukturou a funkcí. (shrink)

Tento článek z pozůstalosti profesora Ladislava Tondla poukazuje na to, že hodnoty představují neodmyslitelný kontext komunikace a rozhodování. Vychází z předpokladu, že každý komunikační akt se odehrává za jistých okolností a podmínek, ve spojení se zjištěnou problémovou situací a ve vztazích s určitými potřebami a cíli a směry naší činnosti. Součástí těchto podmínek je soubor vlivů a okolností, které lze charakterizovat jako hodnotová atmosféra. Tato atmosféra a s ní spojené faktory mohou modifikovat význam dané komunikace, a to nejen v (...) sémantickém smyslu, ale také ve smyslu relevance, důležitosti a potřebnosti daného sdělení. (shrink)

Hlavným cieľom práce je identifikovať antinaturalistické črty etiky Dunsa Scota. Predpokladom je objasnenie pojmu naturalizmu. V teoretickej filozofii je možné rozlíšiť metafyzický, vedecko-metodologický a sémanticko-analytický naturalizmus. V praktickej filozofii je naturalizmus prítomný v etike cnosti, v ktorej sa pri dosahovaní dobrého života pracuje s pojmom ľudskej prirodzenosti a emočno-afektívna stránka človeka je relevantným prvkom etického uvažovania. Voči nej stojí etika pravidiel, podľa ktorej je zdrojom morálne dobrého ľudská racionalita, prax má byť formovaná podľa poznania rozumu a emocionalita je v tomto (...) etickom uvažovaní irelevantná. Na základe rozboru niektorých diel Dunsa Scota je jeho etika antinaturalistická v týchto bodoch: vôľa ako protiklad prirodzenosti; oddelenie morálky a blaženosti; sekundárny význam emócií v etickom uvažovaní; univerzálne záväzný imperatív lásky k Bohu; vôľa ako sídlo morálnych cností. Spojenie blaženosti, cnosti a prirodzenosti u Scota stráca vnútornú súdržnosť, prirodzené a morálne dobro nekonvergujú, čo sa odráža v „denaturalizácii“ morálky. Na základe identifikácie antinaturalistických čŕt Scotovej etiky prichádzame k záveru, že jeho etika má bližšie k etike pravidiel. (shrink)

Text usiluje o krátký kritický přehled některých prací sociálního psychologa Jonathana Haidta, s ohledem na to, jaké důsledky z Haidtových tvrzení vyplývají pro pojem morálky a možnosti filosofické diskuse o morálních problémech. Budu tvrdit, že jakkoli jsou Haidtova zjištění a jejich interpretace v mnohém pozoruhodná a přínosná, některé aspekty lidské morálky a morálního života zkreslují a spíše znesnadňují, než usnadňují jejich porozumění. V první části se dotknu Haidtova pojmu morální intuice a nejasností spojených s tím, jak mu rozumět. Vodítkem bude (...) způsob, jakým Haidt zavádí tento pojem a pracuje s ním ve svém příkladu sourozenců Marka a Julie. Ve druhé části naznačím, jaký dopad mají tyto nejasnosti pro Haidtovy politicko-psychologické analýzy. V poslední části poukážu na význam Haidtem přehlížené rozmanitosti filosofických teorií toho, co je to morálka. Společným jmenovatelem více mých kritických poznámek je to, že i když Haidt označuje svá zkoumání za čistě deskriptivní a pluralistická, fakticky implicitně předpokládá zhruba konsekvencialistické pojetí morálky, včetně jeho normativních aspektů. (shrink)