Článek souhrnně odpovídá na vybrané podněty a námitky čtyř textů, jež polemizují s některými aspekty Dvořákovy knihy Kauzalita činitele (Togga 2020). Ve vztahu k článku J. Peregrina vysvětluje, proč nelze přijmout jeho řešení antinomie mezi svobodným rozhodováním a determinismem oddělením dvou druhů jazyků či výkladových rámců. Kritiku S. Sousedíka Dvořák považuje za založenou na příliš úzkém pojetí schopnosti. Odmítá to, že by z pojmu schopnosti plynulo, že ta může být determinována pouze něčím jiným, než je její nositel. Podstatnou část (...) námitky D. Peroutky Dvořák přijímá a upřesňuje, nakolik je existence alternativních možností nutnou podmínkou svobodného charakteru rozhodování. Konečně, v polemice s V. Punčochářem se Dvořák snaží vyložit, ve kterém smyslu náhoda ruší svobodu a ve kterém nikoliv. Dále, autor nepovažuje epistemické alternativy za dostatečné pro skutečnou svobodu rozhodování. (shrink)

Petr Dvořák hájí ve své knize Kauzalita činitele libertariánské pojetí svobody lidské vůle. Vůli považuje za duševní schopnost člověka a její svobodu spatřuje v možnosti její sebedeterminace. Tuto tezi autor tohoto příspěvku kritizuje. Dokazuje, že sebedeterminující schopnost je contradictio in terminis. Libertariánsky pojatá svobodná vůle je možná jen, pokud není schopností. Takovou vůlí je pouze vůle Boží (za předpokladu, že Bůh existuje). Autor připojuje historické upozornění, že autorem omylu zaměňujícího lidskou vůli s Boží je renezanční teolog Ludvík Molina, že (...) k jeho stoupencům náležel i René Descartes. (shrink)

[Sensation, Causality, and Attention: Roger Bacon and Peter Olivi] This paper investigates what conditions are to be met for sensory perception to occur. It introduces two diff erent theories of perception that were held by two medieval Franciscan thinkers — namely, Roger Bacon (1214/1220–1292) and Peter Olivi (ca. 1248–1298). Bacon analyses especially the causal relation between the object and the sensory organ in his doctrine of the multiplication of species. In his view, a necessary condition of perception is the reception (...) of the species in a fully disposed sensory organ. On the contrary, Olivi stresses the active role of the sensory power. A necessary condition of sensation is the aspectus — i.e. the focus of our power’s attention on the object. Furthermore, the paper investigates whether and how each of the two thinkers can deal with the arguments proposed by his opponent — namely whether Bacon’s theory is able to explain attention and what the causal role of the object in Olivi’s theory is. (shrink)

Předmětem studie je obecná problematika vztahu mezi obrazem a jeho referentem, resp. referentem obrazu, obrazem samým a jeho recipientem. Je-li malba principiálně intencionální v tom smyslu, že zobrazení referentu malby závisí na původci této malby a jeho přesvědčení, a je-li fotografie principiálně kauzální v tom smyslu, že se intence původce do vztahu mezi referentem a jeho snímkem promítá jen na (formální i obsahové) technologické rovině, jedná se o dva typy obrazu, předpokládající rozdílný způsob vnímání a interpretace. Je tomu tak skutečně (...) a je tomu tak nutně? Na příkladu ikony jako hraničního typu obrazu se ukazuje, že fotografie má přinejmenším potenciál dosahovat podobné úrovně psychologické iluzivnosti jako malba. Je-li tomu tak, lze snad oprávněně předpokládat, že je fotografie schopna fikčního účinku srovnatelného s fikčním účinkem malby. Cílem studie je tento předpoklad dále prozkoumat s ohledem na epistemologický rámec věci. (shrink)

Předmětem studie je obecná problematika vztahu mezi obrazem a jeho referentem, resp. referentem obrazu, obrazem samým a jeho recipientem. Je-li malba principiálně intencionální v tom smyslu, že zobrazení referentu malby závisí na původci této malby a jeho přesvědčení, a je-li fotografie principiálně kauzální v tom smyslu, že se intence původce do vztahu mezi referentem a jeho snímkem promítá jen na (formální i obsahové) technologické rovině, jedná se o dva typy obrazu, předpokládající rozdílný způsob vnímání a interpretace. Je tomu tak skutečně (...) a je tomu tak nutně? Na příkladu ikony jako hraničního typu obrazu se ukazuje, že fotografie má přinejmenším potenciál dosahovat podobné úrovně psychologické iluzivnosti jako malba. Je-li tomu tak, lze snad oprávněně předpokládat, že je fotografie schopna fikčního účinku srovnatelného s fikčním účinkem malby. Cílem studie je tento předpoklad dále prozkoumat s ohledem na epistemologický rámec věci. (shrink)

Ve své nové knížce Kauzalita činitele Petr Dvořák argumentuje, že svoboda vůle existuje, a tudíž musíme přijmout nějakou formu indeterminismu; a předkládá návrh odpovídajícího pojmového rámce. Já se naproti tomu domnívám, že ač svoboda vůle skutečně existuje, neměli bychom proto opouštět determinismus; hlásím se tedy k určité formě kompatibilismu. Podle mého druhu kompatibilismu tomu ovšem není tak, že by se svoboda vůle dala vtěsnat do deterministického rámce. Domnívám se, že řešení je v přijetí toho, že při výkladu skutečnosti nevystačíme (...) s jediným pojmovým rámcem – konkrétně že na člověka se můžeme dívat jako na organismus (skrze deterministický a fyzikalistický rámec), ale také jako na osobu (skrze rámec, který je „prodchnut normativitou“). (shrink)

Tento článek se zastává skepticko-realistického tzv. novo- humovského, výkladu Humovy teorie kauzality navzdory kritice ze strany Zuzany Parusnikové. Autor však v souladu se svou vývojovou interpretací hájí tzv. „nového Huma" pouze pro pozdní tvorbu tohoto skot- ského filosofa.

Debata o tzv. „Novém Humovi“ byla v posledních desetiletích dominantním tématem humovské interpretace. James Hill ve svém příspěvku v tomto časopise podporuje hlavní požadavek „novohumovců“, který vymezuje Huma jako epistemologického skeptika a ontologického realistu. Vůči tomuto pojetí máme několik výhrad. Některé se týkají nejasností v definici realismu a celkově i smysluplnosti projektu „Nový Hume“. Některé se týkají konkrétních Hillových argumentů zaměřených na Humovy Dialogy a především jeho tvrzení, že v tomto díle lze nalézt další důkaz Humova realismu.

V tomto článku předkládám některé důvody proti Dvořákovu nedeterministickému pojetí svobodné vůle, které vyložil ve své nedávno publikované knize Kauzalita činitele. Zejména se zabývám Dvořákovým řešením problému náhody, podle kterého je akt svobodné vůle náhodný do té míry, do jaké se nepodřizuje deterministickým zákonům, a do této míry také nemůže být předmětem morálního hodnocení. Proti Dvořákově koncepci stavím vlastní pojetí svobodné vůle, které je variací na to, co Dvořák označuje jako „standardní teorie“. Z hlediska tohoto pojetí je svobodná vůle (...) možná i v deterministickém světě. Analyzuji, v čem spočívá volba mezi alternativními možnostmi, a argumentuji, že je možné mít kontrolu nad vlastním jednáním, i když nemáme kontrolu nad minulostí, která toto jednání jednoznačně determinuje. Zároveň vysvětluji, proč se v ostrém rozporu s Dvořákovou koncepcí domnívám, že člověk v deterministickém světě může nést odpovědnost za své činy. (shrink)

V reakci na knihu Petra Dvořáka Kauzalita činitele. Úvod do analytické diskuse o svobodě vůle hájím určitý typ kompatibilismu. Dvořák upozorňuje, že pokud bylo něčí rozhodnutí predeterminováno od něj odlišnými příčinami, pak onomu jedinci za jeho volbu nepřisuzujeme morální odpovědnost. Mým návrhem je však „asymetrické“ řešení otázky. V oblasti predeterminovaných voleb připouštím nepřítomnost odpovědnosti v případě všech morálně zlých voleb, nikoli však v případě všech voleb hodnocených jako morálně dobré. Existují totiž takové dobrovolné volby, při kterých sice nejsme s (...) to – např. na základě silných morálních důvodů – volit jinak, avšak přesto vnímáme své rozhodnutí jako svobodné. Navíc platí, že i kdybychom se při tom dověděli, či uvěřili, že daná volní nutnost není důsledkem naší minulé „libertariánské“ sebeformace, stěží by nám takové mínění zabránilo cítit se ve své volbě svobodnými. Způsoby, jakými svobodu vůle prožíváme, bychom ovšem měli jakožto filosofové respektovat. (shrink)