Any approach to the study of managerial situations undertaken without reflection on the underpinning philosophy is flawed because it limits our ability to question the validity of the knowledge claimed in the analysis. The paper considers this issue and presents a philosophical reflection on the use of a systems approach to the modelling of human enterprises. It draws on insights from systems thinking, cognitive science, autopoiesis, communication theory and non-linear dynamics. These are interpreted within the context of social systems as (...) networks of conversations that are generated in language. It is written to invite an exchange of ideas concerning the role of the generative dialogue. (shrink)

There is a large body of literature by the Chilean biologists Humberto Maturana and Francisco Varela, usually referred to as Autopoietic Theory. This theory describes the dynamics of living systems; dealing with cognition as a biological phenomenon. The theory, however, has found far wider application than may be suggested from its biological roots. This is because the theory builds from its cognitive base to generate implications for epistemology, communication and social systems theory. Since, in essence, there is no discontinuity between (...) what is social and what is human, from the perspective of their biological roots. This paper presents some of the key elements of autopoietic theory and explores their application to organisations and their management. The topics considered are: i) the epistemological qualities of our knowledge and its relevance in understanding organisation; ii) human enterprises as autonomous selforganising systems; iii) the meaning of communication and the role of language in organisations. The paper also describes a new approach to organisational inquiry. This brings together, in a co-determinate fashion, a pragmatic attitude to human experience and language, and the value of theoretical insight. (shrink)

This paper explores and reflects upon the literature and several mini case studies to recommend a change of focus for the linking management and development of community participants and community organisations. This change of focus looks at complexity and patterns that arise from the multitude of social interactions; the support and development of individuals and the effect this can have on an organisation’s wellbeing; and the effect a community organisation can have on that of the individual. To gain insight into (...) wellbeing, people need to be aware of their mind, body and energy and how they affect others. There is evidence that terminally ill people who have found new beliefs have experienced a spontaneous remission of disease. Humanity evolves in the same way as we control our destiny. We can learn to love, respect, trust, and commit to each other and work in harmony, or we can foster disharmony resulting in failure and negative feelings. As the economy changes, community organisations are under threat of extinction. Just as species and humanity evolve, we suggest that community organisations need to evolve to ensure wellbeing. (shrink)

This paper gives a concise overview of the history and meaning of Socratic Dialogue and how it has been developed and used in modern times. The process of Socratic dialogue is seen as an environment for enhancing learning and in enabling the emergence of new meaning to be articulated in language, thereby making the understanding more accessible to the group. The authors also share their perspective as participants in Socratic dialogues. It is suggested that Socratic dialogue enables open communication and (...) empathic listening, development of shared meaning, enhanced insight and increased moral accountability. (shrink)

In this mini-review, we summarized the results of 12 visual mismatch negativity studies that attempted to use this component as a tool for investigating differences between non-clinical samples of participants as well as the possibility of automatic discrimination in the case of specific categories of visual stimuli. These studies investigated the effects of gender, the effects of long-term differences between the groups of participants, and the effects of short-term states, as well as the vMMN effect elicited by artworks as a (...) special stimulus category. (shrink)

Edmund Husserl obdržel v roce 1927 nabídku od Jamese Louise Garvina, britského editora Encyclopædia Britannica, ať napíše pro novou, tehdy čtrnáctou edici článek „Fenomenologie“. Garvin stanovil rozsah článku na 4000 slov a termín vydání na září roku 1929. Husserl pracoval na článku v časovém rozmezí mezi zářím a prosincem roku 1927, během kterého vyhotovil celkem čtyři verze. Husserl požádal o spolupráci na prvních třech verzích svého žáka Martina Heideggera, který toho času zastával profesorský stolec na univerzitě v Marburku. Heidegger strávil (...) v říjnu 1927 u Husserla několik dní, během kterých intenzivně pracovali na řečeném článku. Nicméně jejich spolupráce vedla ke vzájemnému profesnímu odcizení, protože práce na formulování článku dala vytanout nepřekonatelným obsahovým diferencím mezi oběma filosofy. Na základě Heideggerových nepřijatelných návrhů a připomínek Husserl nakonec sepsal finální, čtvrtou verzi článku již sám. Tuto poslední verzi čítající 7000 slov pak Husserl předal oxfordskému učenci Christopheru V. Salmonovi, který ji měl zkrátit a přeložit do angličtiny. Salmon sice v únoru roku 1928 opravdu dodal do redakce EB text čítající 3844 slov bez bibliografie, ovšem nejednalo se vpravdě o překlad, nýbrž dost svévolnou parafrázi. Tato podoba Husserlova článku se pak objevovala ve čtrnácté edici EB, jež se vydávala až do roku 1974, jen do roku 1956, kdy byla nahrazena článkem napsaným Johnem N. Findlayem. Původní podoba Husserlova článku byla poprvé zveřejněna až roku 1962 v rámci jeho sebraných spisů známých pod označením Husserliana, podle jejichž IX. svazku jsme vyhotovili předložený překlad z německého jazyka. Podle této edice rovněž uvádíme paginaci, která je uvedena v hranatých závorkách, přičemž stránkový přechod indikuje v textu umístěná značka |.U příležitosti 80. výročí Husserlova skonu, který připadl na rok 2018, bylo naším záměrem připomenout přínos a odkaz tohoto našeho krajana tím, že napravíme absenci překladu jeho patrně nejvíce instruktivního, přehledného a programového textu, který byť ve zkomolené podobě anglického „překladu“, po dlouhou dobu seznamoval učenou veřejnost s tím, co je to fenomenologie. (shrink)

Tento text se zabývá rozborem pojmu sláva, jak je k nalezení ve filosofických pracích pruského krále Fridricha Velikého (1712-1786), jmenovitě pak v Rozpravě o posměváčcích (Discours sur les satiriques) a Rozpravě o hanopisech (Discours sur les libelles) z roku 1759. Fridrich v obou pracích odlišuje falešnou a opravdovou slávu, přičemž falešná sláva je pouhou pozorností davů bez hlubší podstaty, jde o slávu celebrit. Fridrich ji popisuje jako slávu Herostratovu, výjimečně pro ni používá slovo célébrité. Pravá sláva je pak popisována slovem (...) gloire a jde o etickou kategorii, o slávu, která je motorem činnosti velkých lidí a jejímž soudcem bude historie. Obě slávy jsou sice v obou rozpravách cílem pisatelů satiry a hanopisů, avšak ti místo pravé slávy dosahují pouhé známosti svého jména, pouhé pozornosti davů. Satira a hanopisy jsou v rozpravách odsouzeny proto, že nedosahují pravé slávy, o kterou by měly usilovat, ale pouze slávy falešné, jež je však eticky bezcenná. Klíčová slova: sláva, Fridrich Veliký, hanopisy, filosofie osvícenství, satira. (shrink)

Článek z oblasti analytické metafyziky se věnuje problému, zda vágní objekty implikují vágní (neurčitou) identitu. Pokud by tomu tak bylo, pak lze s Evansem argumentovat tak, že nemohou existovat, protože vágní identita vede k nekoherenci. Studie představuje argument pro zmíněnou implikaci (Weathersonovský argument) a ukazuje, jak se jeho závěru vyhnout. Evansův argument předpokládá, že jména v tvrzeních o neurčité identitě referují určitě. Nejlepší cesta, jak se celému problému vyhnout, je tedy ukázat, že vágní objekty sice implikují vágní (neurčitou) identitu, (...) ale v takových tvrzeních o identitě vystupují výrazy, které nereferují určitě. Tím vyřešíme i námitku, že sice tvrzení o identitě mezi vágním objektem a jeho přesnou realizací není neurčité, ale neurčité je tvrzení o identitě dvou vágních objektů. (shrink)

Pojem řádu má své veliké dějiny od předsókratiků až k H. Kringsovi, který v roce 1941 vydává knihu Ordo. U nás se pojmu řádu a řádovosti věnoval po celý život ze­jména brněnský a olomoucký myslitel J. L. Fischer (1894–1973). Idea řádu byla také jedním z pilířů jeho skladebné filosofie, jež měla základní problémy moderní společnosti vyřešit účinněji než marxismus. Současně s „laickým“ Fischerem usilovala v kritických 30. letech dvacátého století o nastolení kýženého řádu vyhraněně katolická skupina sou­středěná kolem tehdy nově (...) založené revue Řád. Oběma pólům šlo sice o podobný cíl (skoncovat s vládou neblahého kapitalismu), ale neporozuměly si pro různost svých věr. Toto osudové neporozumění bychom měli především na univerzitách v Brně a Olomou­ci napravovat využitím odkazu W. C. Smithe, který zásadně rozlišil setrvačnou tradiční víru (belief) a otevřenou víru všech opravdu tvůrčích lidí (faith). Takovou víru měl totiž podle autora také a snad především nový řád usilovně hledající Josef Ludvík Fischer. (shrink)

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž (...) sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno. (shrink)

Studie se snaží určit, co přesně v Platónově Timaiovi znamená ”vznik z nutnosti”, z jakého důvodu je k popisu nutnosti nezbytné postulovat existenci chóry, jak máme tuto entitu chápat, a konečně v jakém smyslu je matematická konstituce stoicheiai živlů dílem nutnosti, resp. rozumu. Výklad bere v potaz některé textové nesrovnalosti a nejprve ukazuje, že z nutnosti vznikají parciální tělesa, tento materiál vjemového světa, a zákonitosti jejich střetů, které jsou alogon. Tyto fenomény jsou sice jistým, jim přiměřeným způsobem logizovány, a (...) to čísly a tvary, jimiž demiurg uspořádává, tj. přemlouvá matérii, touto ”logizací” však není zrušen jejich charakter nutnosti, protože není překonána prostorovost, dimenzionalita těchto jevů, která s sebou nese jisté nutné charakteristiky a vztahy. Důvodem těchto charakteristik je způsob bytí chóry, kterou lze po Timaiově podrobném výkladu ztotožnit se zcela neurčitým prostorem, analogickým Kantovu čistému názoru prostoru, přesněji řečeno s principem prostoru. Studie dokládá, že chóra není látka ani příčina pohybu, a osvětluje, že i v rámci výkladu vzniku z nutnosti musí být při díle demiurg, poněvadž ryzí princip nutnosti, jenž je implikován v bytostných rysech neurčitého prostoru, nelze sám o sobě vůbec uchopit. (shrink)

Larry Laudan v článku z roku 1983 označil problém demarkace, tj. rozlišení „vědy" a „pseudovědy", za filosofický pseudoproblém, kterým není třeba se zabývat, a slova „vědecké" a „pseudovědecké" za prázdné pojmy, které můžeme z našeho slovníku zcela vyškrtnout. V předkládané studii zpochybňuji toto Laudanovo stanovisko a předkládám argumenty ve prospěch tvrzení, že 1) rozlišení vědy a pseudovědy představuje důležitý a aktuální problém, kterým je třeba se zabývat, a že 2) možný způsob řešení tohoto problému nabízejí současná sociální studia vědy. Jejich (...) východiskem je pojetí vědy jako „formy života" a pojetí demarkačního kritéria jako proměnlivého souboru charakteristik, který sice nelze jednoznačně definovat, ale přesto jej lze zkoumat, a to prostřednictvím sociologické analýzy vědecké praxe. Mým záměrem je na příkladu několika vzorových studií představit specifika sociologického přístupu z hlediska jeho metodologie i povahy nabízených řešení a zhodnotit jeho možnosti i omezení pro filosofii vědy. (shrink)

Husserlova fenomenologie je široce považována za filosofii idealistickou, tento text si klade za cíl prostřednictvím analýzy klíčového epistemologického pojmu, tj. objektu, představit empirickou stránku Husserlovy filosofie. Výzkumem především prvních a posledních Husserlových spisů (které jsou věnovány problematice založení logiky) představí nutnou součást fenomenologického pojetí předmětu – jeho vnější aspekt. Tento aspekt je sice začleněn do obecného fenomenologického pojetí poznání, které prima facie vykazuje znaky idealismu, avšak prostřednictvím zkoumání níže uvedených konceptů by měla být objasněna pevnost vazby, kterou je toto (...) pojetí propojeno s vnějškem. (shrink)

Husserlova fenomenologie je široce považována za filosofii idealistickou, tento text si klade za cíl prostřednictvím analýzy klíčového epistemologického pojmu, tj. objektu, představit empirickou stránku Husserlovy filosofie. Výzkumem především prvních a posledních Husserlových spisů (které jsou věnovány problematice založení logiky) představí nutnou součást fenomenologického pojetí předmětu – jeho vnější aspekt. Tento aspekt je sice začleněn do obecného fenomenologického pojetí poznání, které prima facie vykazuje znaky idealismu, avšak prostřednictvím zkoumání níže uvedených konceptů by měla být objasněna pevnost vazby, kterou je toto (...) pojetí propojeno s vnějškem. (shrink)

Krize spojená s příchodem pandemie koronaviru ukázala, že užitečné expertní vědění sice podle všeho existuje, ale ne každému, kdo se představí jako expert, bychom měli věřit. Slovy doktora House: „Všichni lžou.“ Lžou i odborníci. Kapitola se zaměřuje na situace, kdy odborník lže takříkajíc „s dobrým úmyslem,“ neboť se domnívá, že pravda by veřejnost vedla k chování, které není společensky žádoucí. V takovém případě se jedná o lhaní paternalistické, protože má ochránit veřejnost před ní samotnou. Ukážeme příklady, kdy k němu (...) dochází, a pokusíme se i odhadnout, jak dobře takový pokus o manipulaci veřejnosti funguje krátkodobě i dlouhodobě. Protože výsledky našeho rozboru nenaznačují, že by dobročinné lhaní odborníků bylo skutečně společensky prospěšné, pobavíme se také o tom, proč by se mu člověk v roli experta měl raději vyhnout. (shrink)

Abstrakt/Abstract Na příkladu dvou myslitelů ze zcela odlišných období dějin filosofie lze předvést otázku nejobecnějších podmínek pravdivé řeči, které se projevují na pomezí sémantiky v užším slova smyslu a utváření širšího pojmu světa jakožto pojmu, k němuž patří vytyčení jasných mezí smysluplného vypovídání o tom, co je. Od této velmi obecné otázky se příspěvek obrací k užšímu tématu negace čili k pravidlům užití řeči, která je sice správná a v některých případech pravdivá, avšak postrádá svůj vlastní a specifický korelát (...) v plné osnově skutečnosti samé. Výchozími texty jsou zlomky Parmenidovy básně O jsoucím a její moderní výklady od čtení Russellova až po tzv. modální interpretaci, kladoucí důraz na motivy nutného jsoucího a nemožného nejsoucího, a dále pasáže z Wittgensteinova Traktátu i Filosofických zkoumání (§ 50). Podrobnější srovnání postoje obou myslitelů k negaci umožňuje prohloubit i rozšířit starší srovnávání Parmenidova argumentu o nemožnosti mluvit o tom, co není, a Wittgensteinova důrazu na nutnou existenci jednoduchých objektů. Choosing two thinkers from two entirely different periods of the history of philosophy, one can fruitfully illustrate the issue of the most general conditions of truthful speech, which take effect on the crossroad of the narrowly conceived semantics and a broadly construed concept of the world as a concept that implies the posting of neat limits of the meaningful linguistic articulation of what there is. From this very general issue, the article turns to the narrower question of negation, and thus of the rules of the use of the correct and sometimes true speech that, nevertheless, lacks its specific referent in the full structure of reality. The texts under scrutiny are the fragments of Parmenides’ poem On Being and its modern exegeses ranging from Russell to the modal interpretation that emphasizes the necessary being and the impossible not-being, plus passages from Wittgenstein’s Tractatus and also his Philosophical Investigation (§ 50). A more detailed comparison of the attitude of both thinkers towards negation helps to both deepen and expand the earlier suggested parallel between Parmenides’ argument about the impossibility to speak about what is not and Wittgenstein’s emphasis on the necessary existence of simple objects. (shrink)

Je-li nějaký filozof dotázán známými či přáteli na to, čím se profesně zabývá, a odpoví-li po pravdě, často se rozhostí rozpačité ticho. Je sice mnoho oborů, o kterých má laická veřejnost – použijeme-li tento výraz – jen mlhavou představu, avšak snad žádná disciplína nepůsobí tak vágně, jako filozofie. Domnívám se, že důvodem je to, že pojem filozofie skutečně vágní je a že pod pojmem filozofie často rozumíme natolik odlišné činnosti a přístupy, že zahrnout je pod společný pojem lze jen (...) velmi těžko. Ve svém příspěvku se nejprve pokusím naznačit, v čem je starší chápání filozofie jako činnosti blízké svou povahou vědě nadále užitečné, a pokusím se obhájit úzké pojetí filozofie jako filozofie vědy a zejména společenských věd. Tím nemám na mysli vytváření nových vědeckých pojetí, ale užitečné vyjasňování hraničních a problematických otázek, se kterými se věda potýká. (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

V reakci na knihu Petra Dvořáka Kauzalita činitele. Úvod do analytické diskuse o svobodě vůle hájím určitý typ kompatibilismu. Dvořák upozorňuje, že pokud bylo něčí rozhodnutí predeterminováno od něj odlišnými příčinami, pak onomu jedinci za jeho volbu nepřisuzujeme morální odpovědnost. Mým návrhem je však „asymetrické“ řešení otázky. V oblasti predeterminovaných voleb připouštím nepřítomnost odpovědnosti v případě všech morálně zlých voleb, nikoli však v případě všech voleb hodnocených jako morálně dobré. Existují totiž takové dobrovolné volby, při kterých sice nejsme s (...) to – např. na základě silných morálních důvodů – volit jinak, avšak přesto vnímáme své rozhodnutí jako svobodné. Navíc platí, že i kdybychom se při tom dověděli, či uvěřili, že daná volní nutnost není důsledkem naší minulé „libertariánské“ sebeformace, stěží by nám takové mínění zabránilo cítit se ve své volbě svobodnými. Způsoby, jakými svobodu vůle prožíváme, bychom ovšem měli jakožto filosofové respektovat. (shrink)

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:BOOK REVIEWS 487 61oign6 de Locke, qui a fait entrer les math6matiques dans la logique, il est leur successeur attitr6. II a 6pous6 une doctrine pacifiste encore plus imp6rative que celle de Voltaire. N'a-t-il pas lui aussi cherch6 a cultiver son jardin pour en faire un paradis terrestre, et ce n'est certes pas sa faute ni celle de la raison humaine sice paradis s'estompe darts un avenir toujours (...) plus 61oign6 pour n'~tre en d6finitive qu'un mirage. P. Gay qui est ~t sa fa~on un bon disciple de Locke est un pragmatiste plus qu'un rationaliste. Le programme des philosophes n'Stait pas seulement raisonnable, il ~tait pratique. MSme si ceux-ci se sonl: paffois montr6s, ridicules pour avoir m~connu la grande part de l'irrationnel daus l'esprit humain, ils ont du moins le m~rite d'avoir fair appel au bon sens de la collectivit6, ce bon sens qui fondait route la m6thode de Descartes. Pour P. Gay, comme pour les hommes du xvm e sidle, le philosophe est avant tout le sage et le savant, l'homme de bien et le citoyen, tel qu'il est dit daus l'Encyclopddie. C'est le "militaire phflosophe" dont l'auteur est inconnu, le "philosophe ignorant" de Voltaire, le "philosophe sans le savoir" de Sedaine. Une nouvelle conception de l'homme se fait jour, celle d'un 8tre ~ la lois rationnel et sensible. Par derriere de nombreux avatars se retrouve une philosophic g6n~rale commune: celle de Locke et de Condillac, de Hume, d'Helv6tius et de Diderot, celle-l~t m6me qu'E. C.assirer a su mettre en lumi~re en insistant sur son c6t6 formel, et que le philosophe sovi6tique J. Luppol a quelque peu fauss6e par une interpr6tation marxiste et par trop dogrnatique de l'histoire. Elle s'exprime clairement dans le Discours pr~lirninaire de d'Alembert. Le sensationnalisme a promu l'id~e de la souverainet~ de l'esprit critique et par l~t m~me a r6pudi6 la toute-puissance de la Raison. La nouvelle m6thode pr6conis ~e permet une dialectique nouvelle, qui est pr~cis6ment celle de l'homme moderne. EUe entraine une conception diff6rente du monde et de l'homme, une interpretation nouvelle de leurs rapports. La psychologie est amen~e ~ faire ses premiers pas en tant que science; mais c'est une analyse impitoyable du moi profond en marge d'une exploration de la vie sociale et du monde ext~rieur qui a fray6 la voie ~t la modernitY, et nous a donn~ le sentiment de notre libertY. C'est ainsi qu'il convient de faire entrer le Rousseau des Confessions aussi bien que du Contrat social dans la grande famille d~sunie qui fait le sujet du livre de P. Gay. Pour nous, en nous pla~ant ~t un point de rue quelque peu different de celui de notre auteur, et tout en reconnaissant avec lui que le dix-huiti~me si~cle a port~ une atteinte mortelle ~ la m~taphysique, nous croyons pouvoir dire que le dix-huiti~me si~cle n'est pas tant le si~cle qui a reni~ Dieu, mais le si~cle qui s'en est fait une conception plus moderne en le repoussant darts un pass~ lointain et t~n~breux ou en le situant, non sans ivresse, darts un avenir tr~s incertain. R. NIKLAUS Exeter, England La Filosofia Politica di Schelling. By Claudio Cesa. (Bari, Laterza, 1969. Pp. 252. n.p.) Was Schelling an original political philosopher? This does not seem to be the opinion of the author of this very careful research, which is beyond any doubt the 488 HISTORY OF PHILOSOPHY most extensive study of this aspect of Schelling's thought, at least until 1806. However, even if Schelling was not, as it is frequently stated, indifferent to the problems and the vicissitudes of politics, his theoretical thinking on this subject never went beyond temporary systematizations, to be given up, or modified, after a while. The author shows how Schelling, especially in this fieM, was influenced either by his environment in general, or by some personalities he happened to contact: first... (shrink)

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:BOOK REVIEWS 487 61oign6 de Locke, qui a fait entrer les math6matiques dans la logique, il est leur successeur attitr6. II a 6pous6 une doctrine pacifiste encore plus imp6rative que celle de Voltaire. N'a-t-il pas lui aussi cherch6 a cultiver son jardin pour en faire un paradis terrestre, et ce n'est certes pas sa faute ni celle de la raison humaine sice paradis s'estompe darts un avenir toujours (...) plus 61oign6 pour n'~tre en d6finitive qu'un mirage. P. Gay qui est ~t sa fa~on un bon disciple de Locke est un pragmatiste plus qu'un rationaliste. Le programme des philosophes n'Stait pas seulement raisonnable, il ~tait pratique. MSme si ceux-ci se sonl: paffois montr6s, ridicules pour avoir m~connu la grande part de l'irrationnel daus l'esprit humain, ils ont du moins le m~rite d'avoir fair appel au bon sens de la collectivit6, ce bon sens qui fondait route la m6thode de Descartes. Pour P. Gay, comme pour les hommes du xvm e sidle, le philosophe est avant tout le sage et le savant, l'homme de bien et le citoyen, tel qu'il est dit daus l'Encyclopddie. C'est le "militaire phflosophe" dont l'auteur est inconnu, le "philosophe ignorant" de Voltaire, le "philosophe sans le savoir" de Sedaine. Une nouvelle conception de l'homme se fait jour, celle d'un 8tre ~ la lois rationnel et sensible. Par derriere de nombreux avatars se retrouve une philosophic g6n~rale commune: celle de Locke et de Condillac, de Hume, d'Helv6tius et de Diderot, celle-l~t m6me qu'E. C.assirer a su mettre en lumi~re en insistant sur son c6t6 formel, et que le philosophe sovi6tique J. Luppol a quelque peu fauss6e par une interpr6tation marxiste et par trop dogrnatique de l'histoire. Elle s'exprime clairement dans le Discours pr~lirninaire de d'Alembert. Le sensationnalisme a promu l'id~e de la souverainet~ de l'esprit critique et par l~t m~me a r6pudi6 la toute-puissance de la Raison. La nouvelle m6thode pr6conis ~e permet une dialectique nouvelle, qui est pr~cis6ment celle de l'homme moderne. EUe entraine une conception diff6rente du monde et de l'homme, une interpretation nouvelle de leurs rapports. La psychologie est amen~e ~ faire ses premiers pas en tant que science; mais c'est une analyse impitoyable du moi profond en marge d'une exploration de la vie sociale et du monde ext~rieur qui a fray6 la voie ~t la modernitY, et nous a donn~ le sentiment de notre libertY. C'est ainsi qu'il convient de faire entrer le Rousseau des Confessions aussi bien que du Contrat social dans la grande famille d~sunie qui fait le sujet du livre de P. Gay. Pour nous, en nous pla~ant ~t un point de rue quelque peu different de celui de notre auteur, et tout en reconnaissant avec lui que le dix-huiti~me si~cle a port~ une atteinte mortelle ~ la m~taphysique, nous croyons pouvoir dire que le dix-huiti~me si~cle n'est pas tant le si~cle qui a reni~ Dieu, mais le si~cle qui s'en est fait une conception plus moderne en le repoussant darts un pass~ lointain et t~n~breux ou en le situant, non sans ivresse, darts un avenir tr~s incertain. R. NIKLAUS Exeter, England La Filosofia Politica di Schelling. By Claudio Cesa. (Bari, Laterza, 1969. Pp. 252. n.p.) Was Schelling an original political philosopher? This does not seem to be the opinion of the author of this very careful research, which is beyond any doubt the 488 HISTORY OF PHILOSOPHY most extensive study of this aspect of Schelling's thought, at least until 1806. However, even if Schelling was not, as it is frequently stated, indifferent to the problems and the vicissitudes of politics, his theoretical thinking on this subject never went beyond temporary systematizations, to be given up, or modified, after a while. The author shows how Schelling, especially in this fieM, was influenced either by his environment in general, or by some personalities he happened to contact: first... (shrink)