It is shown that in a linearly ordered MV-algebra A , the implication is unique if and only if the identity function is the unique De Morgan automorphism on A . Modulo categorical equivalence, our uniqueness criterion recalls Ohkuma's rigidness condition for totally ordered abelian groups. We also show that, if A is an Archimedean totally ordered MV-algebra, then each non-trivial De Morgan automorphism of the underlying involutive lattice of A yields a new implication on A , which is not (...) isomorphic to the original implication. (shrink)

Machado de Assis, no conto _A Sereníssima República_, aponta, por meio da alegoria, problemas de fundo do sistema político brasileiro. Uma espécie de cultura da fraude estaria presente nos comportamentos das aranhas, o que impossibilitaria a implantação reta e precisa da lei, bem como a instituição da paz e da _securitas_. Sérgio Buarque de Holanda, ao analisar, a partir de fontes primárias, o período em que se passa o conto, constata os mesmos problemas que Machado de Assis apontara. Os conceitos (...) políticos espinosanos são movimentados, ao final, para mostrar que em um _imperium_ no qual as leis são constantemente violadas, não se está distante do estado de natureza, com grande perigo de vida para os súditos-cidadãos. Seria este o caso da república do conto e do Brasil atual? (shrink)

The title of this volume A Man of Many Interests: Plutarch on Religion, Myth, and Magic. Essays in honour of Aurelio Pérez Jiménez is first and foremost a coalescing homage to Plutarch and to Aurelio, and to the way they have been inspiring (as master and indirect disciple) a multitude of readers in their path to knowledge, here metonymically represented by the scholars who offer their tribute to them. The analysis developed throughout the several contributions favors a philological approach of (...) wide spectrum, i.e., stemming from literary and linguistic aspects, it projects them into their cultural, religious, philosophical, and historical framework. The works were organized into two broad sections, respectively devoted to the Lives and to the Moralia. Contributors are: Frances Titchener, Carlos Alcalde Martín, José Luis Calvo, Delfim Leão, Judith Mossman, Anastasios G. Nikolaidis, Christopher Pelling, Philip Stadter, Paola Volpe, Francesco Becchi, Israel Muñoz Gallarte, Lautaro Roig Lanzillotta, Geert Roskam, Vicente M. Ramón Palerm, Frederick Brenk, John Dillon, Franco Ferrari, Aristoula Georgiadou, Luc van der Stockt, Luisa Lesage Gárriga. (shrink)

Planteamiento del tema -- Delimitación de la ciencia -- Ser y cambio jurídicos -- La fuentes o causas del derecho -- El ordenamiento jurídico -- Nociones metafísico-jurídicas.

Iris Marion Young fue una de las pensadoras feministas más importantes del último cuarto del siglo pasado. Su obra es reconocida internacionalmente como una de las aportaciones más creativas e influyentes de nuestra época. Con el objeto de celebrar su aporte único y su novedad y de mantener vivo su pensamiento, Máriam Martínez-Bascuñán desarrolla un riguroso análisis crítico de su obra desde las cuestiones de justicia social, democracia deliberativa y su relación con la teoría de la opresión, hasta el enfoque (...) metodológico con el que Young aproxima su estudio sobre la experiencia corporal femenina llevando a diálogo las ideas de Simone de Beauvoir y Merleau-Ponty. Se examinan sus herramientas conceptuales articuladas desde la teoría crítica (Habermas y Marcuse), junto con el postestructuralismo psicoanalítico (Kristeva e Irigaray). Asimismo, el libro trata de plasmar las fructíferas controversias teóricas que Iris Young llevó a cabo con autores y autoras de relevancia internacional como lo son Nancy Fraser, Seyla Benhabib, John Rawls o el propio Jürgen Habermas. (shrink)

La cuestión de la justicia global en el ámbito de la bioética no es una cuestión baladí, en ella nos jugamos la dignidad a escala planetaria y la dignidad de todos y cada uno de los seres humanos en particular. El paradigma para pensar el mundo ya no es la confrontación Este-Oeste, ni incluso Norte-Sur. Los problemas, con sus posibilidades y limitaciones en la forma de abordarlos, tienen dimensiones globales. Urge una rearticulación de los discursos parcelados y compartimentados pues, desde (...) ellos, resulta extremadamente difícil seguir abordando las cuestiones que afectan a la vida descontextualizándolas del entorno global. En la misma medida tampoco se puede pensar apropiadamente la justicia sin las condiciones práctico-materiales concretas que, a nivel vital, vienen determinadas por el factum de lo global. Ni se puede abordar una ética de la vida y para la vida sin atender a referencias globales y criterios de justicia. Todo ello plantea un nuevo esquema en el que la tríada vida-globalidad-justicia ha de ser abordada también desde la Bioética Teológica. O, lo que es lo mismo, la Teología Moral no puede prescindir hoy de esa triple conexión emergente so pena de que traicione su propio estatuto de servicio. La intención de fondo en todo ello no es sino estimular la búsqueda, el diálogo y la cooperación de los bioeticistas, tanto de índole secular como teológica, en la tarea ineludiblemente humana de cuidar la fragilidad vital en todas sus dimensiones. Francisco J. Alarcos Martínez, nacido en 1963 en Cúllar (Granada), terminó los estudios de Teología en la Facultad de Teología de Granada (1986). Licenciado en Teología moral (1999) por la U. P. Comillas (Madrid), con premio extraordinario, realiza el Máster en Bioética en la misma Universidad. Se doctoró en la Facultad de Teología de Granada (2004) en la cual es profesor de Bioética y secretario de la Cátedra Andaluza de Bioética, dependiente de la misma Facultad. Además, es director del Centro de Estudios Teológico-Pastorales de Guadix (Granada) y profesor de moral en el mismo. Interviene también como profesor invitado en diversos Máster, así como en cursos monográficos sobre Bioética. Entre sus publicaciones se encuentran: Para vivir la ética en la vida pública (2000), Bioética y pastoral de la salud (2002), Co-autor de 10 palabras clave en humanizar la salud (2002), Ed. de La moral cristiana como propuesta. Homenaje al profesor Eduardo López Azpitarte (2004). Su dedicación académica la compagina con la praxis pastoral como presbítero secular en la diócesis de Guadix-Baza. (shrink)

La distancia se menciona aquí con la pretensión de aludir de un golpe a cosas como la theoría, la sképsis, la epokhé. En el caso de un decir relevante, distancia resulta ser a la vez lo que hay en ese decir, lo que en él se efectúa y se expone, y también la actitud o el acontecimiento en el que es posible entender ese decir.

Este libro trata de moral social, pero no es un tratado sobre la materia. Sí afronta cuestiones como la globalización, los derechos humanos, la caridad, la justicia social, la solidaridad, la opción por los pobres, la ecología, la investigación social o la cultura de la virtualidad real. Y lo hace siempre buscando la clave de la espiritualidad que alimenta y sostiene las opciones cristianas ante tales asuntos. En el tratamiento de esos temas, las encíclicas del Papa Benedicto XVI Deus caritas (...) est y Caritas in veritate ocupan un lugar especialmente destacado, y en la construcción del hogar espiritual de la moral social cuenta sobre todo con la espiritualidad ignaciana y los Ejercicios Espirituales. Si el Concilio Trento puso las bases para la separación entre moral y espiritualidad, el Vaticano II recuperó la relación entre ambas. Desde planteamientos como la llamada universal a la santidad o la tarea de la moral de «mostrar la excelencia de la vocación de los fieles en Cristo y su obligación de producir frutos en la caridad para la vida del mundo», carece de sentido pensar que la Teología espiritual tiene que estudiar el comportamiento positivo de los fieles, relacionado con la gracia de Dios, y que la Teología moral debe centrarse en el comportamiento negativo, asociado a la ley, las normas y el pecado. Al contrario, la vida moral es también expresión práctica de la gracia divina actuando en cada persona, y por eso necesita conectarse con la dimensión teologal y espiritual de horizonte de sentido, donde se alimentan las motivaciones y actitudes básicas. Por su parte, la espiritualidad ha de encontrar los cauces adecuados para interpretar y expresar el compromiso intramundano. Ambas perspectivas son constitutivas y esenciales de la vida y la existencia teologal de las comunidades y de cada uno de los cristianos, y permitir que se encuentren y «conspiren» es una obligación irrenunciable a la que también deben ayudar los teólogos. En eso está esta sencilla obra. JULIO L. MARTÍNEZ, jesuita, es profesor de Teología moral en la Universidad Pontificia Comillas, donde actualmente desempeña además el cargo de Vicerrector de Investigación, Desarrollo e Innovación, y antes fue director de la Cátedra de Bioética y del Instituto de Estudios sobre Migraciones. Su campo de investigación tiene como foco la religión en la vida pública. En esa materia ha escrito sus principales libros, entre los que destacan Consenso público y moral social, Ciudadanía, migraciones y religión y Libertad religiosa y dignidad humana, así como buena parte de sus abundantes artículos. (shrink)

La obra reúne un conjunto de textos de diversos especialistas en teoría y práctica artística que abordan asuntos recurrentes en el arte de las últimas décadas: desde la posición del espectador ante el arte actual y sus instituciones hasta la construcción del sujeto moderno y sus crisis; las cuestiones de género; el arte en un mundo global o las conexiones entre la estética y la política. Los temas centrales del libro se presentan a través de textos introductorios acompañados de reflexiones (...) de artistas, estudios de caso, entrevistas, glosarios de términos e imágenes seleccionadas para reforzar, alterar o contradecir el discurso de la palabra. (shrink)

Článek se zaměřuje na historický kontext vývoje americké sociologie v období mezi lety 1930-1965, jež je spojeno se specifickým projektem sjednocení oboru rozpracovaným na Harvardské a Kolumbijské univerzitě. Samotná myšlenka jednotné sociologie je neoddělitelně vpletena do celého projektu americké sociologie jako vědy a své „čisté" vyjádření nalezla v úsilí prokázat „objektivitu a koherenci" sociologického myšlení/vědění. Zcela zřetelně také formovala profesní identitu oboru. Prostředkem zajištění vědecké integrity bylo především zajištění kontinuity teorie a praxe, ježby založilo a o něž by se mohlo (...) opírat pevné metodologické „sebevědomí". Historická kontextualizace tohoto formativního období si klade za cíl sledovat, nakolik myšlenka sjednocené sociologie ovlivnila teoretické a metodologické perspektivy v rámci oboru i vlastní představy o možnosti jeho integrované výzkumné agendy. (shrink)

El siguiente monográfico sobre Perú acoge diferentes reflexiones y aportaciones de un total de nueve trabajos que buscan problematizar y arrojar luz sobre algunos aspectos que han acompañado al proceso de construcción democrática que el país ha venido experimentando desde 1980. Como otros escenarios de la región, la democracia se erige tras décadas convulsas para un sistema político cooptado por elites caudillistas, encono político, intromisión militar y condiciones estructurales irresolutas. Este conjunto de factores, inscritos en un contexto de guerra fría, (...) y al albor de la revolución cubana, inspiró movimientos guerrilleros a inicios de los sesenta, como el Ejército de Liberación Nacional o el Movimiento de Izquierda Revolucionaria. Su escasa relevancia nada tendría que ver con la fuerza disruptiva que experimentaría el Partido Comunista del Perú - Sendero Luminoso. Un grupo armado de marcada impronta maoísta que, si bien hunde sus raíces en la ruptura sino-soviética de 1962, construye sus fundamentos ideológicos y sus bases revolucionarias durante la década de los setenta. (shrink)

Táto štúdia ponúka stručné uvedenie do sokratovskej otázky, pričom sa v nej kladie dôraz predovšetkým na Platónovho Sókrata. Prvá časť príspevku sleduje vznik sókratovskej otázky v antike. V druhej časti sa pojednáva o vzostupe Platónovej autority v riešení tejto otázky. Nasledujúca časť podáva argumenty, prečo je Platónov portrét Sókrata z pohľadu historika filozofie neudržateľný a nedôveryhodný. Navrhované riešenia sókratovského problému spočívajú v zdržaní sa úsudku o historickej autentickosti Platónovho Sókrata.

Peter Millican je profesor filosofie a Gilbert Ryle Fellow na Hertford College, University of Oxford. Věnuje se především epistemologii, filosofii jazyka a náboženství, zabývá se dílem Davida Huma a Alana Turinga. Je autorem více než padesáti časopisecky publikovaných studií, editoval sborníky The Legacy of Alan Turing (Oxford University Press, 1996) a Reading Hume on Human Understanding (Oxford University Press, 2002). Připravil kritické vydání Humova An Enquiry Concerning Human Understanding v edici Oxford World's Classics (Oxford University Press, 2008) a spravuje internetový (...) archiv Humových textů na Hume Texts Online. Rozhovor, který se odehrál v létě roku 2016, poznámkami pod čarou opatřil překladatel. (shrink)

V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, o (...) kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita.. (shrink)

Argumentace Tomáše Hříbka proti fenomenálnímu charakteru se opírá především o Dennettova stanoviska. Dennettem dlouhodobě preferovaná strategie při vypořádání se s tímto problémem je metodologický naturalismus. Tato strategie jistě přinesla své ovoce, zejména je-li řeč o otevření skutečně kritické diskuse na téma kválií. Problém vědomí je však v současnosti traktován spíše v rámci materialistické metafyziky, než z pohledu Dennettova metodologického naturalismu. Tato preference má své empirické, ale i filosofické důvody, o nichž jsme hovořili s Tomášem Marvanem v knize Vědomí a jeho (...) teorie. Protože Hříbkova monografie reaguje na některé názory z této knihy, komentuji Hříbkovy reakce a upřesňuji naše postoje. Zároveň se vyjadřuji k zařazení naší pozice v rámci materialistické metafyziky k materialismu typu B. V druhé části statě se zabývám problémem fenomenálního charakteru vědomé zkušenosti a snažím se argumentovat, že tento těžký problém nelze odstranit pouze tím, že se prokáže neudržitelnost tradičního chápání kválií. (shrink)

The present study provides evidence that the activation strength produced by emotional stimuli must pass a threshold level in order to be consciously perceived, contrary to the assumption of continuous quality of representation. An analysis of receiver operating characteristics for attentional blink performance was used to distinguish between two models of emotion perception by inspecting two different ROC’s shapes. Across all conditions, the results showed that performance in the attentional blink task was better described by the two-limbs ROC predicted by (...) the Krantz threshold model than by the curvilinear ROC implied by the signal-detection theory. (shrink)

A condição cultural contemporânea desafia a vivência religiosa. Vivemos um momento de nova demanda: busca-se hoje, uma relação com o dogma e uma vivência religiosa mais livres. Corre-se o risco, todavia, que esse desejo, que é de fato um dos grandes valores de nossa cultura, acabe se satisfazendo com propostas espirituais superficiais. A partir dessa preocupação, e entendendo que a mística, enquanto processo vivido pelo sujeito rumo ao encontro com o Mistério Santo, tem contribuições importantes para essa problemática, procuraremos empreender (...) uma reflexão sobre a relação entre mística e teologia, o desencontro moderno e os sinais de reencontro que já se pode visualizar na atualidade. Refletiremos sobre a marginalização e mística, ocorrida na modernidade, as suspeitas que pairaram sobre os místicos, a divisão entre espiritualidade e teologia que adveio do triunfo do racionalismo e finalmente sobre o novo interesse pela mística que vai se esboçando na teologia contemporânea a partir da afirmação de uma nova concepção de revelação no contexto de renovação conciliar. Palavras-chaves : Mística. Espiritualidade. Teologia.Our contemporary cultural condition challenges our religion experience. As a result, we live in a moment of a new spiritual demand: people are seeking a relationship with the dogma and at the same time a less strict religious experience. However, we are taking a risk with this new spiritual desire, which is in fact one of the strongest values in our culture; this might lead to religious satisfaction via superficial spiritual propositions. This concern, along with the mysticism involved in the process of one’s path towards the acceptance of the holy mysticism, has indeed contributed to this issue. We shall reflect upon the relationship between mysticism and theology and its modern mismatch, as well as on the signs of reunion that we can already visualize nowadays. We shall reflect about the marginalization of mysticism which occurred in modern times, and on the suspicious attitudes that float over the so-called mystics. Furthermore, the separation between spirituality and theology that arose from the triumph of the rationalism; and finally about the new interest concerning mysticism , which emerged in contemporary theology from the declaration of a new revelation concept, in the context of Vatican II renewal. Keywords : Mystique. Spirituality. Theology. New Roc�;o�NN;mso-fareast-language:PT-BR'>Keywords : D. Luciano Mendes de Almeida. Biography. Internalization. Testimony. (shrink)

O presente artigo toma como ponto de partida a questão da verdade - verdade em si e, sobretudo, verdade "para mim". Levanta-se, assim, a questão de saber em que medida é possível fundamentar a verdade no indivíduo. Por outro lado, trata-se igualmente de saber até que ponto a verdade tem a ver com dados inteligíveis, com actos noéticos e cognitivos bem como com tudo aquilo que, numa palavra, nos disponibiliza para a racionalidade. O artigo busca resposta para estas questões, sublinhando (...) sobretudo o facto de que Kierkegaard, sempre em busca de um delicado equilíbrio entre a Fé e a Razão, se confronta com a natureza paradoxal de um evento histórico, a Øjeblikket, o qual se apresenta como o fundamento mesmo das "razões" ou, por outras palavras, da verdade propriamente dita. /// What is truth? Moreover, what is "truth for me"? Is it possible to ground truth in the individual? But does not truth have, eo ipso, to do with intelligible data, with noetic and cognitive acts as well as with all that that, in a word, makes us fully available for rationality? The present paper searches for an answer, whereby it is underlined how Kierkegaard, always in search of a delicate balance between Faith and Reason, comes across the paradoxical nature of an historical event, of the Øjeblikket, which to him appears as the roc on which to ground "the reasons" or, in other words, that that we properly call the truth. (shrink)

Text usiluje o krátký kritický přehled některých prací sociálního psychologa Jonathana Haidta, s ohledem na to, jaké důsledky z Haidtových tvrzení vyplývají pro pojem morálky a možnosti filosofické diskuse o morálních problémech. Budu tvrdit, že jakkoli jsou Haidtova zjištění a jejich interpretace v mnohém pozoruhodná a přínosná, některé aspekty lidské morálky a morálního života zkreslují a spíše znesnadňují, než usnadňují jejich porozumění. V první části se dotknu Haidtova pojmu morální intuice a nejasností spojených s tím, jak mu rozumět. Vodítkem bude (...) způsob, jakým Haidt zavádí tento pojem a pracuje s ním ve svém příkladu sourozenců Marka a Julie. Ve druhé části naznačím, jaký dopad mají tyto nejasnosti pro Haidtovy politicko-psychologické analýzy. V poslední části poukážu na význam Haidtem přehlížené rozmanitosti filosofických teorií toho, co je to morálka. Společným jmenovatelem více mých kritických poznámek je to, že i když Haidt označuje svá zkoumání za čistě deskriptivní a pluralistická, fakticky implicitně předpokládá zhruba konsekvencialistické pojetí morálky, včetně jeho normativních aspektů. (shrink)

Filosofové odedávna snili o jazyce, který by byl z hlediska řešení těch problémů, se kterými se potýkají (případně všech lidských problémů vůbec), vhodnější než jazyk, jímž nás obdařila příroda. Mnozí z nich si představovali, že filosofické problémy vznikají zčásti nebo zcela v důsledku toho, že přirozený jazyk není dostatečně přesným prostředkem vyjádření našich idejí a myšlenek - a že by se tedy vše spravilo, kdyby byl k dispozici jazyk, jehož výrazivo by bylo s našim myšlením - případně s naším světem (...) - v dokonalém souladu. Podle tohoto názoru je tím, co filosof (ale i vědec) potřebuje, jakási „abeceda lidských myšlenek“, která by nám umožnila „pomocí spojení jejích písmen a analýzy slov, která se z nich skládají, objevit a posoudit všechno ostatní“ (Leibniz) K tomu, aby se taková „abeceda“ dala vytvořit, ovšem zbývala jedna ‘maličkost’: bylo třeba posbírat a zinventarizovat všechny naše myšlenky a ideje, zjistit, pro které vyjádření nemáme, případně které vyjadřujeme nějak ‘nevhodně’, a tyto nedostatky a nesrovnalosti odstranit. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl nejmenší ponětí, jak tohle udělat: a Leibnizův projekt calculu philosophicu, stejně tak jako jiné podobné nápady, zůstal navždy pouhou utopií. (shrink)

Imagine a gadget, call it “brain-ovision,” for brain scanning that doesn’t create pictures of brains at all. That’s right, no orbs spattered with colorful “activations” that need to be interpreted by neuroanatomists. Instead, with brain-o-vision, what a brain sees is what you get—an image of what that brain is experiencing. If the person who owns the brain is envisioning lunch, up pops a cheeseburger on the screen. If the person is reading a book, the screen shows the words. For that (...) matter, if the brain owner is feeling pain, perhaps brain-o-vision could reach out and swat the viewer with a rolled-up newspaper. Brain-ovision could give us access to another person’s consciousness. Technologies for brain-o-vision are beginning to seem possible. We are learning how brain activations map onto emotions, memories, and mental processes, and it won’t be long before we might translate activations into Google searches for images of what the brain is thinking. There is a specific brain area linked with face perception, for instance, and even a neuron that fires when it sees Jennifer Aniston. So why, in principle, shouldn’t we be able to scan a brain and discover when it is looking at her—and eventually even learn what she’s wearing? Of course, it may be many years to the beta version. But imagine that everything works out and brain-o-vision goes on sale at Wal- Mart. Could the device solve the problem of whether consciousness causes behavior? With direct evidence of a person’s consciousness, we could do science on the question. We could observe regularities in the relation between consciousness and behavior. If the consciousness always preceded the behavior, we could arrive at the inductive inference of causation and, as scientists, be quite happy that we had established a causal connection. (shrink)

Gerontologia kreatywna - dział gerontologii społecznej postulowany przez Anitȩ Stefańsk¸a} i Martȩ Szabelsk¸a}-Holeksȩ. Docelowo subdyscyplina ta ma zajmować siȩ problematyk¸a} twórczości i kreatywności osób starszych. Gerontologia kreatywna jest przede wszystkim zwi¸a}zana z psychologi¸a} twórczości, a szczególnie z akmeologi¸a} kreatywn¸a}, czyli psychologi¸a} osobowości twórczej człowieka. Gerontologia kreatywna z jednej strony korzysta z wiedzy pochodz¸a}cej z geriatrii, gerontopsychologii, gerontologii eksperymentalnej, gerontosocjologii i geragogiki. Z drugiej strony zaś podstawy gerontologii kreatywnej osadzone s¸a w działach akmeologii kreatywnej, w szczególności w: historii akmeologii kreatywnej, akmeologii (...) kreatywnej działalności zawodowej, akmeologii kreatywnej osobowości, eksperymentalnej akmeologii kreatywnej oraz stosowanej akmeologii kreatywnej. Konceptualizacja teorii gerontologii kreatywnej jest prób¸a zastosowania teorii istniej¸acych już na gruncie psychologii i gerontologii. Gerontologia kreatywna jako nauka multidyscyplinarna ma także korzystać z dorobku socjologii, filozofii, medycyny, biologii, ekonomii, demografii, antropologii społecznej i kultury, pedagogiki społecznej, kultur i twórczości oraz nauk o kulturze i sztuce. ** Creative gerontology - department of social gerontology postulated by Anita Stefańska and Marta Szabelska-Holeksa. Ultimately, this sub-discipline is to deal with the issues of creativity and creativity of older people. Creative gerontology is primarily associated with the psychology of creativity, and especially with creative acmeology, or the psychology of the creative personality of a human being. On the one hand, creative gerontology uses knowledge derived from geriatrics, gerontopsychology, experimental gerontology, gerontosociology and geragogy. On the other hand, the foundations of creative gerontology are embedded in the sections of creative acmeology, in particular in the history of creative acmeology, creative occupational acmeology, creative personality acmeology, experimental creative acmeology and applied creative acmeology. Conceptualization of the theory of creative gerontology is an attempt to apply theories already existing on the basis of psychology and gerontology. Creative gerontology as a multidisciplinary science is also to use the achievements of sociology, philosophy, medicine, biology, economics, demography, social anthropology and culture, social pedagogy, cultures and creativity as well as the sciences of culture and art. (shrink)

V roce 2007 byla siru Terrymu Pratchettovi, proslulému autorovi fantastických románů, diagnostikovaná vzácná forma Alzheimerovy choroby. Terry Pratchett se rozhodl nečekat, až jej nemoc umoří se všemi neblahými průvodními jevy, a stal se jedním z nejvlivnějších proponentů eutanázie. V článku nabízím rekonstrukci Pratchettovy argumentace, kterou předložil roku 2010 v rámci přednáškového cyklu The Richard Dimbleby Lecture. Terry Pratchett se explicitně vyrovnává se třemi známými argumenty vůči asistované smrti – Care or Killing argumentem, argumentem z vynucené eutanázie a Božím argumentem. Po (...) odmítnutí každého z nich dospívá k závěru, že neexistuje rozumný důvod, proč by nemohl zemřít za okolností, které si zvolí, a přisvojuje si na asistovanou smrt právo. Toto chápání smrti jako něčeho, na co má člověk právo, mě inspiruje ke dvěma úvahám: Za prvé, pokud uznáme právo na asistovanou smrt, proč neexistuje stejně rozsáhlá diskuze hájit práva sebevrahů? Terry Pratchett důsledně odmítá mluvit o sebevraždě, ovšem jeho východiska pro přijetí asistované smrti jsou aplikovatelná i na případ vlastní terminace bez lékařské pomoci z jiných než zdravotních důvodů. Za druhé, jak by měla vypadat právní úprava praxe asistované smrti a z jakých odborníků by měl být složený orgán, posuzující jednotlivé případy? Závěry Terryho Pratchetta implikují, že v takovém orgánu by bylo místo pro uplatnění morálních filosofů. (shrink)

V roce 2007 byla siru Terrymu Pratchettovi, proslulému autorovi fantastických románů, diagnostikovaná vzácná forma Alzheimerovy choroby. Terry Pratchett se rozhodl nečekat, až jej nemoc umoří se všemi neblahými průvodními jevy, a stal se jedním z nejvlivnějších proponentů eutanázie. V článku nabízím rekonstrukci Pratchettovy argumentace, kterou předložil roku 2010 v rámci přednáškového cyklu The Richard Dimbleby Lecture. Terry Pratchett se explicitně vyrovnává se třemi známými argumenty vůči asistované smrti – Care or Killing argumentem, argumentem z vynucené eutanázie a Božím argumentem. Po (...) odmítnutí každého z nich dospívá k závěru, že neexistuje rozumný důvod, proč by nemohl zemřít za okolností, které si zvolí, a přisvojuje si na asistovanou smrt právo. Toto chápání smrti jako něčeho, na co má člověk právo, mě inspiruje ke dvěma úvahám: Za prvé, pokud uznáme právo na asistovanou smrt, proč neexistuje stejně rozsáhlá diskuze hájit práva sebevrahů? Terry Pratchett důsledně odmítá mluvit o sebevraždě, ovšem jeho východiska pro přijetí asistované smrti jsou aplikovatelná i na případ vlastní terminace bez lékařské pomoci z jiných než zdravotních důvodů. Za druhé, jak by měla vypadat právní úprava praxe asistované smrti a z jakých odborníků by měl být složený orgán, posuzující jednotlivé případy? Závěry Terryho Pratchetta implikují, že v takovém orgánu by bylo místo pro uplatnění morálních filosofů. (shrink)

Když jsem v roce 1992 začínal na filosofické fakultě UK přednášet teorii sémantiky, cítil jsem intenzivní potřebu poskytnout studentům nějaký učební text. O překotném vývoji tohoto interdisciplinárního oboru, který odstartovalo v sedmdesátých letech úspěšné “zkřížení logiky s lingvistikou” Richardem Montaguem a dalšími a který se nezpomalil dodnes, totiž v češtině neexistovaly prakticky žádné zprávy (s čestnou výjimkou přístupu tzv. transparentní intenzionální logiky, který byl dílem českého emigranta Pavla Tichého a o kterém u nás psal Pavel Materna). Přehledové publikace, jaké jsou (...) potřeba pro někoho, kdo se chce v dané problematice zorientovat, se ovšem v té době i po světě teprve začínaly objevovat: v roce 1990 vyšla kniha An Introduction to Semantics Gennara Chierchii a Sally McConell-Ginnetové a v roce 1991 vydala skupina holandských logiků pod kolektivním pseudonymem L.T.F. Gamut dvousvazkovou knihu Language and Meaning. Za této situace jsem se pokusil co nejrychleji sepsat učební text, který by moji studenti i jiní zájemci o sémantiku mohli použít; a protože o jeho vydání paradoxně projevila větší zájem filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně (kde jsem já osobně nikdy neučil; ale zájem o sémantiku tam neúnavně podněcoval a vydání mého textu tam zprostředkoval kolega Materna) než filosofická fakulta mojí domovské Karlovy univerzity, vyšel tento text v Brně, a to pod názvem Úvod do teoretické sémantiky. (shrink)

Cílem článku je ukázat, že německá raná romantika, která položila filosofické základy romantického hnutí, nebere příklon k subjektivitě prožívání jako odklon od poznání, nýbrž jako jiný způsob poznání. Romantická niternost nachází svůj protějšek ve zkušenosti světa, jemuž umění dokáže propůjčit hlubší význam než racionální filosofie a věda. Tento nový pohled na poznání je romantiky použit jak na výklad přírody, tak duchovní lidské skutečnosti. Článek upozorňuje na to, že vedle dědictví spinozismu měla romantická epistemologie důležitý zdroj v některých úvahách Kantovy Kritiky (...) soudnosti. Tato vazba je sledována zvláště na příkladu filosofie umění F. W. J. Schellinga. Argumentace článku je rozvinuta v kritické konfrontaci se subjektivistickou interpretací romantiky H.-G. Gadamera, čímž se ozřejmuje její širší epistemologický dosah i aktuálnost. Návaznost německých romantiků na Kantovu Kritiku soudnosti se spíše než tendencí k subjektivizaci estetiky projevovala ve snaze o estetizaci poznání. (shrink)

Článek se věnuje argumentu kluzkého svahu a otázce, jak jej identifikovat a hodnotit. Argument kluzkého svahu je využíván v rámci praktického uvažování a v dialogu, svou strukturou odpovídá negativnímu argumentu z důsledku, má v zásadě defeasibilní povahu a je často účinný při snaze přenést důkazní břemeno na stranu oponenta. Hodnocení argumentu kluzkého svahu je založeno na kontextu dialogu spíše než na hodnocení jeho deduktivní či induktivní správnosti.V příspěvku jsou představeny čtyři typy argumentu. Zaprvé argument kluzkého svahu typu sorites, jehož označení (...) odkazuje k paradoxu sorites neboli paradoxu hromady. Argument kluzkého svahu typu sorites je ve své podstatě kombinací argumentu ad absurdum a sofismatu polyzeteseos. Zadruhé kauzální argument kluzkého svahu, který se zakládá na předpovědi série událostí. Tento typ argumentu je často označován jako teorie domina či dominový efekt. Nicméně, ať už jej pojmenujeme jakkoli, zásadní pro jeho identifikaci, analýzu a hodnocení je fakt, že se jedná o předpověď budoucího stavu věcí. Předpověď více či méně pravděpodobnou, zakládající se na slabých či silných předpokladech. Zatřetí precedentální argument kluzkého svahu, který se objevuje v diskuzích o možnosti změny současného pravidla či platné normy. Argumenty založené na precedentu obecně souvisí s usuzováním na základě konkrétního případu. Precedentální argument kluzkého svahu využívá podobnosti mezi případy, a je tedy založen na analogii. A posledním, čtvrtým typem argumentu kluzkého svahu, kterému se příspěvek věnuje, je tzv. plný argument kluzkého svahu či kombinovaný argument kluzkého svahu. (shrink)

Žádnému tématu – s výjimkou historie Anglie – nevěnoval David Hume více pozornosti než náboženství. Jak už to ale s Humovým filosofickým odkazem bývá, i jeho teorie náboženství byla podrobena celé řadě mnohdy naprosto protikladných interpretací – a právě těm bude věnována první část mého článku. Došlo totiž k pokusům představit jej jako teistu, fideistu, deistu, agnostika nebo ateistu. Ve druhé části budu obhajovat hypotézu, podle níž je úsilí zařadit Huma do jediného údajně správného výkladu liché, protože každá taková snaha (...) naráží na nepřekonatelné terminologické spory, interpretační potíže a argumentační pochybení. Nemusí nás ovšem zajímat, co si Hume ve skutečnosti o náboženství myslel, případně za jaký typ věřícího či nevěřícího se považoval. Mnohem přínosnější je pochopit, jakým způsobem Humova koncepce předchází a obohacuje současnou ateologii. Ve třetí části proto představím textovou evidenci z primárních pramenů, v nichž se Hume zabýval kritikou zjeveného i přirozeného náboženství, morálních i psychologických aspektů religiozity. Závěrem se krátce zamyslím nad Humovou koncepcí „pravého náboženství“ a jejím uplatněním v sekulární společnosti. (shrink)

Studie předkládá novou interpretaci zpráv o oběhu nebeských těles podle Anaximena z Mílétu. Nebeská tělesa se v jeho pojetí nemají pohybovat pod Zemí, ale naopak kolem Země. Anaximenés měl danou koncepci přiblížit motivem plstěného klobouku, který se otáčí kolem naší hlavy. Případné vysvětlení oběhů nebeských těles pomocí nakloněné Země podél její horizontální osy však patrně mylně vychází až z koncepce kulové Země a sklonu ekliptiky. Je možné, že dochované texty ve skutečnosti navazují na problém sklonu nebeské osy a popisují původní (...) situaci oběhů nebeských těles předtím, než se „nebe naklonilo“. (shrink)

Přijetí teze, že některé výrazy referují bez zprostředkování identifikujícími podmínkami přímo k objektům, vede k několika problematickým důsledkům týkajícím se propozičních postojů. Jedním z těchto důsledků je ten, že bychom tudíž na základě přesvědčení Lois Lanové, že Superman je silnější než Clark Kent, byli nuceni uznat, že je též přesvědčena o existenci někoho, kdo má tu vlastnost, že je silnější, než skutečně je. Snad žádný racionálně uvažující člověk by však zřejmě přesvědčení o existenci někoho, o kom by tato nemožná vlastnost (...) měla platit, nepřijal. Klíčovým pojmem, na němž platnost vyvození tohoto přesvědčení stojí, je reflexivita – ze zjevně nereflexivního obsahu přesvědčení se vyvozuje přesvědčení reflexivní. Příspěvek se pokouší odhalit, kam je možno reflexivitu v rámci informačního obsahu věty zasadit. Zváženy jsou nejprve dvě možnosti: reflexivita je buď sémantickou vlastností vztahů, nebo anaforických zájmen. Obě možnosti budou vyvráceny prostřednictvím argumentace, že ve větách popisujících vztah mezi obsahy dvou koreferujících singulárních termínů nemůže být reflexivita součástí sémantické informace, jelikož znalost identity reference není podmínkou sémantické kompetence. Reflexivita je u těchto typů vět vázána na koordinaci znalostí mezi mluvčími. Jsou formulovány nutné podmínky, které by platnost daného vyvození teprve ospravedlnily. (shrink)

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, (...) jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)

Autor v tomto článku rozporuje pojem non-agrese Murrayho N. Rothbarda a využívá při tom to, co nazývá paradoxem non-agresivní vraždy. Autorovou ambicí není nic menšího než rozbít základy Rothbardovy politické filosofie a využívá přitom důkaz sporem, tedy fakt, že vyvrácení kontradiktorního opaku jako nepravdivého je za podmínek úplné disjunkce zároveň důkazem pravdivosti dokazované teze. Dokazovanou tezí je zde teze: v určitých případech existují pozitivní práva a povinnosti, tedy práva a povinnosti nevyplývající ani ze smlouvy, ani z předešlé agrese. O této (...) skupině práv a povinností však Rothbard říká, že ve skutečnosti neexistuje. Důvodem dle Rothbarda je, že takováto pozitivní práva a povinnosti by porušovaly sebevlastnictví povinovaného, resp. jeho právo k vlastní osobě a majetku. Autor tohoto článku naopak jejich existenci dokazuje poukazem na nepravdivost kontradiktorního opaku („pozitivní práva nikdy neexistují“), kterou ukazuje na uvedených paradoxech obklíčitele, majitele člunu, hostitele a skokana. Určité konkrétní majetkové právo nemůže mít subjekt A i subjekt B současně a ve stejném rozsahu. Zatímco však Rothbard tvrdí, že majetkové právo může vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese (jako právo na kompenzaci), autor tohoto článku argumentuje, že majetkové právo nemusí vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese, a dokazuje to existencí případů, kdy popření mimo-smluvního majetkového práva implikuje paradox non-agresivní vraždy: subjekt, který naplánuje úkladnou vraždu, se nedopouští protiprávní agrese. Což je rozpor. Ergo, teze „pozitivní práva nikdy neexistují“ je nepravdivá. Ergo, pravdivá je autorem dokazovaná teze. Mimo-smluvní práva a povinnosti se tedy nachází v obsahu správně pojatého pojmu sebevlastnictví a úkladná vražda se nikdy nenachází v rozsahu správně pojatého pojmu non-agrese. (shrink)

Příspěvek kriticky reaguje na pojednání o russelliánském monismu v monografii Jaké to je, nebo o čem to je? Tomáše Hříbka. Podle Hříbka russelliánský monismus, přístup k fenomenálnímu vědomí inspirovaný vhledy Bertranda Russella, nepředstavuje skutečnou alternativu vůči materialismu, dualismu a idealismu. Autor příspěvku argumentuje, že russelliánský monismus naopak lze pokládat za svébytné metafyzické stanovisko, jež se navíc vyhýbá hlavním úskalím těchto tradičních přístupů. Nejprve odpovídá na námitku, že fundamentální jsoucna neutrálního monismu jsou ve skutečnosti mentalistická, a tedy nikoli neutrální.V souvislosti s (...) neutrálním monismem rovněž poukazuje na problémy Hříbkovy definice fyzikalismu v duchu via negativa. Autor dále vysvětluje, proč na rozdíl od dualismu nepředstavuje pro russelliánský monismus vážnou obtíž kauzální uzávěra fyzična, a upozorňuje, že russelliánský monismus dokáže lépe než materialismus odpovědět na výzvy, jako jsou argument z myslitelnosti a argument z poznání. Ačkoli tedy russelliánský monismus má s materialismem, dualismem a idealismem jistě styčné plochy, daří se mu vyhnout nejvážnějším obtížím těchto směrů, a máme proto dobrý důvod chápat jej jako svébytný a slibný přístup k fenomenálnímu vědomí. (shrink)

Pojem řádu má své veliké dějiny od předsókratiků až k H. Kringsovi, který v roce 1941 vydává knihu Ordo. U nás se pojmu řádu a řádovosti věnoval po celý život ze­jména brněnský a olomoucký myslitel J. L. Fischer (1894–1973). Idea řádu byla také jedním z pilířů jeho skladebné filosofie, jež měla základní problémy moderní společnosti vyřešit účinněji než marxismus. Současně s „laickým“ Fischerem usilovala v kritických 30. letech dvacátého století o nastolení kýženého řádu vyhraněně katolická skupina sou­středěná kolem tehdy nově (...) založené revue Řád. Oběma pólům šlo sice o podobný cíl (skoncovat s vládou neblahého kapitalismu), ale neporozuměly si pro různost svých věr. Toto osudové neporozumění bychom měli především na univerzitách v Brně a Olomou­ci napravovat využitím odkazu W. C. Smithe, který zásadně rozlišil setrvačnou tradiční víru (belief) a otevřenou víru všech opravdu tvůrčích lidí (faith). Takovou víru měl totiž podle autora také a snad především nový řád usilovně hledající Josef Ludvík Fischer. (shrink)

So a frenzied matron cries out to Phoebus as she rushes through an appalled Rome. In CQ 34 , 454f. I pointed out that the words primos in ortus could not here bear their normal sense ‘to the far east’ , which in view of the next line would be geographically absurd, and, distraught as the lady was, even so highly improbable. I did, however, then think R. J. Getty right in taking the expression primos ortus as simply = ‘the (...) east’, and adding ‘the epithet primos appears to be otiose’. But I now feel very doubtful about the epithet being viewed as otiose in order that the words may denote Egypt; quite different are the passages noted in OLD primus 6 ‘belonging to the rising sun, eastern’, as Stat. Silv. 1.4.73 ‘occidiias primasque domos’ in the cited Sen. Oed. 116 ‘miles… ausus Eois equitare campis / figere et mundo tua signa primo’ the literal meaning is no doubt ‘on the world's first edge’ , but its development into ‘eastern’ is readily seen. Egypt, however, as viewed by Rome, is but the bare beginning of the east, and that is what primos must indicate above : see OLD primus 10 b ‘the nearest part of, the entrance, threshold, or sim., of, noting e.g. Ov. Fast. 1.717 ‘horreat Aeneadas et primus et ultimus orbis’, Cic. Fam. 3.6.2. ‘te in prima prouincia uelle esse, ut quam primum decederes’. In a characteristic departure from their stock meaning Lucan's words primos in ortus must then mean ‘to the threshold of the east’, i.e. the delta of the Nile, as explained in the next line : contrast 7.360 primo gentes oriente = ‘the nations of the far east’ . For Egypt viewed as the beginning of the east, cf. Mela 1.9 ‘Asiae prima pars Aegyptus’, Plin. Nat. 5.47 ‘[Africae] adhaeret Asia, quam patere a Canopico ostio [Nili] ad Ponti ostium Timosthenes…tradidit’, Mart. Cap. 6.675 ‘Aegyptus… Asiae caput, 3 quae una ab ostio Canopi ad ostium Ponti habet… milia passuum’; cf. the close association of Egypt with the east in Virg. Aen. 8.687 ‘Aegyptum uiresque Orientis’. For the varied use of the word primus should be noted too Luc. 9.413f. ‘nee… plus litora Nili / quam Scythicus Tanais primis a Gadibus absunt’, ‘from Gades in the far west’ , ‘Gades the first place in the west’ , i.e. the threshold of the Mediterranean. (shrink)