Francouzský osvícenský filosof vydal Esej o původu lidského poznání anonymně v r. 1746 v Amsterodamu. V díle, které podává nárys Condillacovy filosofie, se pokouší formulovat a řešit záhady poznání a zejména povahu lidské zkušenisti. Bojuje proti metafyzickým systémům svých předchůdců a vytváří vlastní teorii radikálního senzuálního empirismu.

The Hazaras, who are considered among one of the Turkish tribes that have emerged in the region of Afghanistan with the Mongol invasions, have found their place in historical sources and texts ever since the 13th century. Likewise, Hazaras were also mentioned in the Bâburnâma, a memoir penned in Chaghatai Turkic by Babur Shah, one of the most important figures in the history of Islamic states and the founder of the Mughal empire. The Bâburnâma represents the first of its kind, (...) detailing the military activities and events that he lived through, starting with his rise to power at a young age in Fergana to his struggles in Delhi. In addition to being a statesman, Bâbur Shah was a stellar observer and was bestowed with an analytical mind, as seen in the Bâburnâma which included invaluable information regarding the manners and demeanors of Hazaras and where they lived. This work conducts a comparative analysis of the Bâburnâma's Turkish translation by Reşit Rahmet Arat and its English translation by Anette Susannah Beveridge, as well as reviewing the literature regarding the origin and emergence of the Hazaras. There is scant research concerning the tribes referred to in the Bâburnâma and up until today, there has been no consensus on the history of the Hazaras. This work hopes to fill the gap in the literature as it is the first time the Hazaras have been the subject of stand-alone research. (shrink)

Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) Během posledních zhruba deseti let se (...) ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie. (shrink)

Filozofie ve 20. století ztratila velkou část svých kompetencí a pro svou údajnou neužitečnost se stala terčem kritiky ze strany přírodních vědců. Vztah mezi filozofií a vědou lze řešit pomocí tří stanovisek, kterými jsou antiscientismus, konceptuální analýza a naturalismus. Obsahem článku je charakteristika jednotlivých přístupů a identifikace problémů, s nimiž se musí jejich zastánci potýkat. Autorovi se jako nejslibnější jeví Quinem inspirovaný naturalismus, podle něhož má veškeré poznání povahu syntetických aposteriorních výroků, a filozofie je proto kontinuální s přírodní vědou. Není (...) třeba obávat se zániku filozofie jako samostatné disciplíny, naturalismus může naopak přispět k dořešení mnohých filozofických problémů pomocí metodologie a poznatků přírodních věd. (shrink)

Myšlenkové experimenty jsou populárním argumentačním nástrojem ve vědě i filosofii. Jejich kritika ze strany naturalistických a experimentálních filosofů vedla k vytvoření deflačních a minimalistických koncepcí, které oslabují epistemickou sílu myšlenkových experimentů a smiřují je s empirismem. Cílem článku je ukázat, že tyto pokusy nepřekonávají hlavní problémy, se kterými se myšlenkové experimenty ve filosofii střetávají. Omezená lidská racionalita a představivost znemožňují experimentátorům řešit nereálné scénáře spolehlivým způsobem. Myšlenkové experimenty se ve filosofii používají jinak než ve vědě, protože ty pravé jsou obvykle (...) neuskutečnitelné a uzavřené vůči možnosti empirické falsifikace. Navíc jsou založeny na vadných analogiích a neoprávněně přenášejí důkazní břemeno. Persvazivní úspěšnost myšlenkových experimentů je velmi nízká, a proto nedokáží přispět k řešení filosofických problémů. Závěrem článku je, že nejběžnější druhy myšlenkových experimentů by měly být odstraněny ze souboru filosofických metod. (shrink)

Při výběru z teorií, které bychom mohli aplikovat na problém, jímž se zabýváme, je pro nás účinnost jejich použití jedním z nejdůležitějších kritérií. Jinými slovy, naše hodnocení teorií se odvíjí o jejich schopnosti řešit problémy. V tomto eseji nejprve ukáži, jaké druhy problémů jsou pro sociální vědy klíčové, a s pomocí strukturalistické kritiky funkcionalismu nabídnu ilustrace těchto problémů. Budu přitom tvrdit, že Lévi-Straussovy přísliby spojené s jeho metodou nebyly nikdy naplněny a že je strukturální antropologie neuspokojivá.

Článek analyzuje původní verzi Husserlovy kritiky Brentanova pojetí časového vědomí, která je obsažena v Husserlových Přednáškách k fenomenologii vnitřního časového vědomí, a Husserlovu snahu vyřešit Brentanův argument nekonečně nekonečného regresu v rukopisném textu O primární modifikaci paměti. Z Husserlovy kritiky si všímá jen dvou bodů. Za prvé kritiky Brentanova prezentismu, tj. názoru, že časové vědomí je založeno v bodu přítomnosti, v němž jsou psychické fenomény, které názor času konstituují, dány současně. Za druhé Husserlovy výtky, že Brentano nepoužívá pro výklad vědomí (...) času schéma počitkový obsah – pojetí počitkového obsahu. Za tímto účelem rekonstruuje text Brentanovu teorii v podobě, v které ji znal Husserl, a vykládá jak Brentanovy důvody pro odmítnutí časové povahy vnitřního vnímání, tak nedořešené problémy Brentanova hlediska. Následně se pokouší dokázat, že Husserl Brentanův prezentismus podcenil a že věcné problémy, které s jeho odmítnutím souvisely, musel řešit zavedením absolutně „kvazi-prezentního“ vědomí a odmítnutím schématu obsah – pojetí pro výklad konstituce imanentních časových jednot. Oba zvolené body Husserlovy kritiky Brentana se tak v pozdějších vrstvách přednášek ukazují jako částečně neoprávněné.The article discusses the original version of Husserl’s critique of Brentano’s concept of time consciousness, which forms a part of Husserl’s Lectures on the Phenomenology of the Consciousness of Internal Time. Next, it gives an overview of Husserl’s attempt to solve Brentano’s argument from the infinitely infinite regress against the consciousness of internal time. Two points of Husserl’s critique of Brentano are analyzed. The first point concerns Husserl’s critique of Brentano’s presentism. Brentano holds that consciousness of time is contained in the time point of the present now, in which psychical phenomena constituting our time consciousness are given simultaneously. The second point concerns the lack of content – apprehension scheme in Brentano’s explanation of the time consciousness. The article reconstructs Brentano’s position in the form known to Husserl and explains Brentano’s reasons for refusing the internal consciousness of time as well as problems connected with this refusal. An analysis of Husserl’s text proves that Husserl underestimated Brentano’s presentism and that he was forced to introduce a concept of the absolute time consciousness to solve the problems connected with his refusal of Brentano’s position. Since Husserl had to eventually give up the content – apprehension scheme in his explanation of immanent time unities, his original critique of Brentano is shown to be partly unjustified. (shrink)

Contemporary social and political theory is not wholly sufficient for dealing with environmental issues unless it will be more informed by political theories of justice. I present the view that environmental justice can be fruitfully approached from the point of view of contemporary social contract theory, mainly the one inspired by the work of John Rawls. Healthy natural environment is indispensable for many reasons for every human society; however, nature possesses also value going beyond pure instrumentality for human beings. Because (...) humans can have great impact on natural environment in either positive or negative way, this entails duties on their part. Society’s dealings with the environment are regulated by laws and other publicmeasures, which in turn have their deeper justification in general theory of justice of that particular society. The article tries to show that contemporary social contract theory can fruitfully grasp principles of environmental justice, which could lead to more environment sensitive policies and be acceptable from liberal point of view at the same time.Politické myšlení nemůže adekvátně reagovat na environmentální problémy současné společnosti, pokud nebude více pracovat s konceptem environmentální spravedlnosti. V tomto článku se snažím ukázat způsob, jak může být otázka environmentální spravedlnosti uchopena pomocí teorie společenské smlouvy v podání Johna Rawlse. Lidé mají svoji činností významný dopad na životní prostředí, což má za následek nerovnou distribuci environmentálních dober a škod. Proto existují vůči ostatním lidem povinnosti vyplývající ze spravedlnosti vztahující se na environmentální oblast. Environmentální otázky se nicméně musí řešit pomocí závazných společenských pravidel, která mají podobu zákonů vynucovaných státem. Tyto zákony mají své hlubší ospravedlnění právě v určité teorii spravedlnosti, která zakládá jejich legitimitu. Ve článku se snažím ukázat, že pomoci teorie společenské smlouvy lze konstruovat soubor principů environmentální spravedlnosti pro společnost, která se chce stát více odpovědnou vůči životnímu prostředí a zároveň fungovat podle liberálních principů. (shrink)