Lidová psychologie coby základ naší schopnosti vysvětlovat a předvídat jednání je významné téma filozofie mysli. Debaty, které ji obklopují, se nicméně v minulosti zaměřovaly primárně na otázky jejího statusu v rámci vědeckého zkoumání mysli a formy ji zakládajících mechanismů (teorie, simulace aj.). Relativně menší pozornost byla věnována otázce obsahu lidové psychologie – tedy tomu, které koncepty či schopnosti pod označení „lidová psychologie“ řadit. V článku se zabývám právě otázkou obsahu a možné odpovědi na otázku obsahu předloženou pluralistickým pojetím lidové psychologie. (...) Nejdříve uvádím některé argumenty zpochybňující standardní pojetí lidové psychologie a následně představuji pojetí pluralismu rozšiřující lidovou psychologii o řadu sociálně kognitivních schopností. V závěru se krátce věnuji tomu, jaké dopady by takto šířeji pojímaná lidová psychologie mohla mít pro otázky jejího statusu a formy. (shrink)

Lidová psychologie coby základ naší schopnosti vysvětlovat a předvídat jednání je významné téma filozofie mysli. Debaty, které ji obklopují, se nicméně v minulosti zaměřovaly primárně na otázky jejího statusu v rámci vědeckého zkoumání mysli a formy ji zakládajících mechanismů (teorie, simulace aj.). Relativně menší pozornost byla věnována otázce obsahu lidové psychologie – tedy tomu, které koncepty či schopnosti pod označení „lidová psychologie“ řadit. V článku se zabývám právě otázkou obsahu a možné odpovědi na otázku obsahu předloženou pluralistickým pojetím lidové psychologie. (...) Nejdříve uvádím některé argumenty zpochybňující standardní pojetí lidové psychologie a následně představuji pojetí pluralismu rozšiřující lidovou psychologii o řadu sociálně kognitivních schopností. V závěru se krátce věnuji tomu, jaké dopady by takto šířeji pojímaná lidová psychologie mohla mít pro otázky jejího statusu a formy. (shrink)

Autorka v pojednání odpovídá na čtyři reflexe své knihy Hegelova fenomenologie světa. V první části se věnuje základním pojmům, tak jak je komentuje Pirmin Stekeler, který vyzdvihuje především vztah pojmu světa ke svému vlastnímu pojmu životních forem. Vypořádává se rovněž s odlišnými interpretacemi vztahu sebevědomí na straně jedné a boje na život a na smrt na straně druhé. V závěru tohoto oddílu se zaměřuje na Stekelerovu koncepci Fenomenologie ducha jako mundiceje. V této souvislosti se autorka obrací k tématu náboženství, které (...) je stěžejní pro příspěvek Olgy Navrátilové. Autorka odmítá návrh Olgy Navrátilové chápat Hegelovu řeč o konci náboženství jako anticipaci zániku náboženství. Zdůrazňuje, že Hegel usiluje o podržení všech tří momentů ducha, které jsou na symbolické rovině vyjádřeny jako Otec – Syn – Duch Svatý. Přestože vychyluje dynamiku směrem k Duchu, netvrdí, že by pojem transcendence, tak jak jej na úrovni náboženství ztělesňuje Bůh, měl být překonán ve smyslu jeho zničení. V reakci na pojednání od Josefa Vojvodíka zdůrazňuje autorka důležitost děl romantiků pro Hegelovu filosofii, především ironie a humoru, avšak vždy v jejich objektivních, nikoliv subjektivních podobách. Ironie není vlastností subjektivního ducha, ale objektivní skutečnosti. V poslední části se autorka věnuje reflexi Tomáše Kordy, který vznáší nárok radikální aktualizace: podle autora by bylo záhodno domyslet Fenomenologii a promítnout její tezi, resp. Hegelovu filosofii vůbec do naší současnosti, a tak sledovat, do jaké míry se duch vzdělával i po Hegelově době. Tento typ aktualizace autorka odmítá a navrhuje, že aktualizovat je možné Hegelův styl, méně již jeho pojem dějin. (shrink)

V tomto príspevku sa obhajujú niektoré argumenty proti kontextualizmu, ktoré sa pokúsil spochybniť Lukáš Likavčan v článku (Likavčan, 2012). Ukazuje sa, že (i) kontextualizmus neposkytuje v niektorých prípadoch správne predikcie vyjadreného obsahu; (ii) kontextovú citlivosť postuluje aj tam, kde to nie je potrebné; a (iii) buď predpokladá pravdivosť verzie konkurenčného sémantického minimalizmu, alebo je jeho obhajoba kruhová.

Tento článek se zastává skepticko-realistického tzv. novo- humovského, výkladu Humovy teorie kauzality navzdory kritice ze strany Zuzany Parusnikové. Autor však v souladu se svou vývojovou interpretací hájí tzv. „nového Huma" pouze pro pozdní tvorbu tohoto skot- ského filosofa.

Cieľom článku je upozorniť na niektoré možnosti použitia metód formálnej epistemológie v oblasti sociálnych vied. Ide predovšetkým o teóriu objektácií a teóriu re-prezentácií a s nimi spojené metódy rekonštrukcie potencialít a formálnych aspektov jazyka. V článku sa ďalej snažíme zodpovedať niektoré kritické námietky Markéty Patákovej, ktoré sformulovala na adresu formálnej epistemológie vo svojom texte Predikce v Kvaszově formální epistemologii ve světle historické metody Michela Foucaulta.

Diskusní článek věnovaný textu Nikola Balaš, „Kdo je tu v pasti?“ Teorie vědy / Theory of Science 41, č. 1 : 133–49.

Zkoumání dějin environmentálně filosofického myšlení v kontextech vývoje společenských poměrů u nás (na rozdíl od zahraničí) dosud stálo poněkud stranou pozornosti. Přitom se jedná o problematiku bytostně filosofickou (řešící vztah člověka a světa), navíc nabývající na naléhavosti v kontextech globální krize prostředí. Text chce přispět k obhajobě názoru, že původní a autentická filosofická tvorba byla a zůstává velmi významnou součástí naší duchovní kultury. Zabývat se dějinami domácího filosofického myšlení má smysl a v konkrétních podobách to může i dnes nabízet pozoruhodné (...) inspirace. Následující retrospektiva usiluje o doplnění obrazu dějin našeho myšlení (filosofie i vědy) o dosud neodhalené detaily a souvislosti a hledá i odpověď na otázku po původnosti myšlení našich autorů. Především jde o konkretizaci historiografického pohledu na některé ne zcela uspokojivě podchycené etapy dějin naší (české i slovenské) filosofie. Z tohoto důvodu se zaměříme na stručnou kritickou reflexi oné dominující (tedy marxistické) filosofie, zatímco podoby myšlení neoficiálního (underground, samizdat) ponecháváme stranou. Za jeden z pozoruhodných zjištěných aspektů můžeme např. považovat převahu slovenských autorů v první polovině normalizačního období (problematika VTR), kterou teprve následně doplnilo úsilí o systematičtější obecně filosofický pohled autorů českých (zejm. R. Kolářský a J. Šmajs). Studie nakonec dospívá v hodnocení etapy "reálného socialismu" (resp. období normalizace) k závěru, že nelze vystačit se zjednodušenou představou o naprostém oficiálním zamlčování environmentálních otázek a popírání reálných problémů a krizových projevů. (shrink)

Posudok si pokladá Otázku: Je ruská armáda moderná? a v prostredí vojny odohrávajúcej sa na Ukrajine v roku 2022 analyzuje tri témy, ktoré poskytujú odpoveď. Prvou témou, ktorú analyzujeme, sú konvenčné sily: venujeme sa skúmaniu slabých aj silných stránok ruského letectva, námorníctva a pozemných síl. Aby sme dokázali vykresliť obraz ich schopností, určujeme si dva protipóly, s ktorými ich porovnávame: americkú a ukrajinskú armádu. Druhou hlavnou témou je informačný sektor, kde skúmame využitie informačných technológií a umelej inteligencie vo vojne. (...) Tretím aspektom je ekonomická stránka vojny, kde opisujeme zdroje financovania ruskej armády, obchody prebiehajúce vo vojenskom sektore, ale aj dopady opatrení spojené s konfliktom na Ukrajine: sankcie, zákaz využívania SWIFT systému a podobne. Tieto tri faktory boli zvolené na základe definície hybridnej vojny uvedenej v texte článku, ktorá sa na území Ukrajiny už od anexie Krymu v roku 2014 odohráva. Práca sa zameriava až na udalosti od 24. februára 2022. (shrink)

Studie poukazuje na tři základní slabiny současného českého diskurzu o kolapsech komplexních společností, jehož předním mluvčím se stal egyptolog Miroslav Bárta. Zaprvé nedošlo k vyrovnání s absencí vědeckého konsenzu ohledně determinantů historického vývoje a teorii, která by poskytla jednotící rámec pro zařazení a interpretaci konkrétních prediktorů kolapsu, byla věnována jen minimální pozornost. Zadruhé nebyla podána jasná odpověď na otázku, která společenská struktura je při studiu kolapsu vlastně předmětem zkoumání, přestože se volné přechody mezi rovinami kultur, států a civilizací nejeví z (...) analytického hlediska možné. Zatřetí se řada navržených prediktorů kolapsu ukazuje už při zběžném ohledání jako zásadně problematická. Studie dochází k závěru, že současný stav poznání problematiky kolapsů komplexních společností neospravedlňuje vyslovování žádných vědecky podložených predikcí, které by mohly být zdrojem pragmatické legitimizace pro společenské a humanitní vědy. (shrink)

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

Předložený článek si na základě rozboru hlavních motivů ve Foucaultově a Canguilhemově pojetí norem klade za cíl vymezit, jaká je vzájemná vazba mezi biologickou a společenskou normativitou a jakým typem moci na nás normy vlastně působí. V souladu s interpretací navrženou Pierrem Macherey se pokusíme sílu norem vystihnout v termínech jejich „imanence a produktivity" a ukázat, proč nelze normy chápat dle modelu zákona, který by ke svému předmětu přistupoval zvnějšku. Poslední část pak přináší odpověď na otázku, jaký typ individualizace či (...) subjektivizace toto pojetí diskvalifikuje a jaké možnosti ponechává pro svébytnou singularitu v rámci normativního pole. (shrink)

Cílem předloženého příspěvku je přiblížit Whiteheadovo specifické pojetí původně platónského pojmu „schránka“ (hypodoché), který v souvislosti se svou procesuální koncepcí Whitehead chápe jako osobní jednotu vyjadřující svým strukturálním charakterem obecný princip, jímž se řídí složení celku naší skutečnosti. Autor nejprve ve stručnosti naznačuje Platónovo vlastní pojetí hypodoché. Whiteheadovo specifické pojetí tohoto pojmu, jež je v základních rysech přiblíženo v dalším kroku, autorovi pak následně dovoluje podstatně popsat jeho možné konotace s pojmem „nadčasové skutečnosti“ (eternal objects). V samém závěru příspěvku se (...) autor pokouší nalézt odpověď na neméně zásadní filosofickou otázku, tj. na to, co ve skutečnosti odpovídá onomu principiálnímu popisu Whiteheadova pojmu „nadčasové skutečnosti“, a pro případ potřeby sledování směru dalšího bádání předznačuje, že jedna možná odpověď se nabízí v systémové teorii Ludwiga von Bertalanffyho. (shrink)

Kapitola X., Zánik středověku v které běží o otázku, zda je náš rytíř figurou potvrzující středověk. Don Quijote začíná jako retro-rytíř. Krámuje kusy brnění svých prarodičů. Jeho cíl je, zdá se, inspirován středověce. Ve středověku existovali rytíři, v době Dona Quijote již ne. Přesto se v tomto románu bezúspěšně pátrá po potvrzení věku zvaného „medium aevum“. Je tento věk potvrzen alespoň skrytě? Anebo zjistíme, podíváme-li se na jádro našeho caballero andante, že je jen středověkým převlekem pro opuštění středověku? Následující, zeširoka (...) pojatá „dřevořezba“, dává na tuto otázku jednoznačnou odpověď. (shrink)

Přehledová studie sleduje a analyzuje proměny pojmu sociální inovace. Na základě silné společenské poptávky se z původně dílčí, teoreticky nediskutované a nefixované kategorie stává kategorie obecná. Pokrývá širokou oblast nemateriálních inovací a zároveň se profiluje jako aktivita normativní a intencionální, zaměřená na obecně uznávané sociální cíle. Co do ideově-hodnotových orientací současných koncepcí sociálních inovací studie identifikuje kromě mainstreamu, který zůstává u otevřených hodnotových charakteristik, ještě směr emancipačně-mobilizační a sociálně-tržně odpovědný. V epistemologické rovině se teoretici sociálních inovací hlásí především k praktickému (...) experimentování, pragmatismu, teorii komplexnosti a principům transdisciplinarity. (shrink)

Příspěvek hodlá zkoumat některé filozofické předpoklady a důsledky tzv. sortální identity. Téma sortálů si vysloužilo pozornost filozofů od 60. let především v souvislosti s knihou P. Geache Reference and Generality. Témata identity, její případné závislosti na určitých predikátech a zejména otázka kritérií identity se následně stala předmětem intenzivní filozofické debaty. V této souvislosti budou nastíněna různá pojetí sortálů. Filozofický význam sortálů spočívá především v otázce individuace a (re)identifikace objektů. Mezi sortálními teoretiky se především rozhořela debata, zda jsou s individui některé (...) sortály spojeny nutně, tj. jestli platí, že pokud individuum spadá pod nějaký sortál, pak nemůže spadat pod jiný. Pozitivní odpověď zakládá klasický aristotelský esencialismus, k záporné odpovědi směřují antiesencialisté. V sortální logice se navíc poměrně často buduje hierarchie sortálů, kdy sortály mohou (příp. musí) být ve vztahu podřazenosti k jinému sortálu a lze dokonce uvažovat o případném nejvyšším sortálu jakožto sortálu, který již není podřízen žádnému jinému. Zde se přímo nabízí souvislost s aristotelskou hierarchií kategorií, analogie s touto naukou budou předmětem závěrečného srovnání. (shrink)

Příspěvek hodlá zkoumat některé filozofické předpoklady a důsledky tzv. sortální identity. Téma sortálů si vysloužilo pozornost filozofů od 60. let především v souvislosti s knihou P. Geache Reference and Generality. Témata identity, její případné závislosti na určitých predikátech a zejména otázka kritérií identity se následně stala předmětem intenzivní filozofické debaty. V této souvislosti budou nastíněna různá pojetí sortálů. Filozofický význam sortálů spočívá především v otázce individuace a (re)identifikace objektů. Mezi sortálními teoretiky se především rozhořela debata, zda jsou s individui některé (...) sortály spojeny nutně, tj. jestli platí, že pokud individuum spadá pod nějaký sortál, pak nemůže spadat pod jiný. Pozitivní odpověď zakládá klasický aristotelský esencialismus, k záporné odpovědi směřují antiesencialisté. V sortální logice se navíc poměrně často buduje hierarchie sortálů, kdy sortály mohou (příp. musí) být ve vztahu podřazenosti k jinému sortálu a lze dokonce uvažovat o případném nejvyšším sortálu jakožto sortálu, který již není podřízen žádnému jinému. Zde se přímo nabízí souvislost s aristotelskou hierarchií kategorií, analogie s touto naukou budou předmětem závěrečného srovnání. (shrink)

Studie pojednv o vznamu a smyslu idovskho abatu pro hospodskou spolenost, kter ztrc vdom sounleitosti lovka se svtem a prodou. Mylenkov potencil abatu nabz jedno z podstatnch ozdravnch vchodisek pro odcizen lovka a jeho prce. Filozofick hledn smyslu prce a volnho asu nachz odpov v rmcovm pojet smyslu lidsk innosti, pravidelnho odpoinku a hodnoty asu. abat obsahuje poselstv pro vnmn svta jako hodnotnho prostoru pro ivot a odpovdnou prci s perspektivou minulosti, ptomnosti a budoucnosti.

Tento článek se zabývá problémem těžké volby při srovnávání dvou velmi odlišných alternativ. Takové srovnání můžeme akceptovat jako skutečné dilema, nebo odmítnout jako chybné posouzení, protože se srovnává něco nesrovnatelného. Ale co přesně namítáme, když někoho kritizujeme, že srovnává nesrovnatelné? Co vlastně znamená, když o někom řekneme, že srovnává jablka s hruškami? Ukážeme si, že hlavním zdrojem problému není skutečnost, že se srovnávají položky různého druhu, ale spíše potřeba zohledňovat relevantní kontexty. Náročnost porovnání je úzce svázána s náročností jeho zdůvodnění. (...) Skutečnost, že se srovnává nesrovnatelné, se pak projevuje ve vadách takového zdůvodnění. Zejména v tom, že se nedostává uspokojivá odpověď na praktické otázky, proč se v daném kontextu porovnávají zrovna tyto dvě položky, proč se zde porovnávají podle tohoto a ne jiného kritéria a co z takového porovnávání pro tento kontext vlastně vyplývá. Problém srovnávání nesrovnatelného bude ilustrován na příkladech z estetiky, etiky a teorie práva. This article deals with the hard choice when comparing two very different alternatives. Such a comparison can be accepted as a true dilemma or it can be rejected as a wrong evaluation because it is compared something incomparable. But what exactly do we object to by criticizing someone for comparing the incomparable? What does it mean to say that someone compares apples with oranges? I will show that the main source of the problem is not the fact that items of different kinds are compared, but rather the need to take into account relevant contexts. The difficulty of comparison is closely linked to the hardness of its justification. The fact that it is comparing the incomparable is then reflected in the defects of such a justification. Especially in the absence of a satisfactory answer to the practical questions why just these two items are compared in the given context, why they are compared here according to this and not another criterion, and what follows from such a comparison for this context. The problem of comparing the incomparable will be illustrated by examples drawn from aesthetics, ethics and legal theory. (shrink)

Članek obravnava Leibnizev načrt filozofskega jezika, t. i. »univerzalno karakteristiko«. Najprej izpostavimo dejstvo, da Leibnizev načrt temelji na določenem semiotičnem vidiku matematike, ki v kontekstu novoveške ideje matematizacije vseh znanosti predstavlja novost. Kakorkoli ima Leibnizev drzen načrt resne pomanjkljivosti, ki so nedvomno botrovale temu, da ni nikoli zares začel z njeno izvedbo, pa Leibniz črpa optimizem iz strogo platonistične zasnove svoje epistemologije, v kateri je karakteristika utemeljena. Karakteristika je v sami teoretski zasnovi mogoča le pod pogojem, da se zaveže klasičnemu (...) realizmu in se odpove tisti metodi filozofije zavesti, ki sta jo ustoličila Descartes in Locke. Iz tega, kaj karakteristika obljublja, in iz njene zavezanosti platonizmu pa je videti, da se karakteristika kot jezik narave v ključnih potezah zgleduje po neki tradiciji mišljenja jezika, ki ima svoj začetek v Platonovem Kratilu in ima v Leibnizevem času še vedno svoje zagovornike. (shrink)