It was in the spring of 1966, in May to be exact, when my father said that we were going to a festival that had just been announced. It was called the Panathenaia (which means The All Athenian) and...

Clifford Geertz, in his 1973 'Inspection of Cultures', brought about an epistemological revolution. This book maps the circuits of cross-fertilisations among disciplines in the humanities and social sciences that have developed from Geertz's 'interpretive turn'.

Clifford Geertz, in his 1973 'Inspection of Cultures', brought about an epistemological revolution. This book maps the circuits of cross-fertilisations among disciplines in the humanities and social sciences that have developed from Geertz's 'interpretive turn'.

In the paper, Priorś well-known \'tonk\' argument is examined and taken as a basis for general considerations regarding the logical status of implicit definition, and the semantical status of the \'tonk\'-like expressions. Further, the whiff of logical vanity attendant upon Priorś conclusions is dispelled by employing a new theory of concept. In particular, the authors argue that: a) Priorś \'tonk\' argument discredits neither the concept of analytical validity nor the role of implicit definition. The arguments underlying the authors\' view draw (...) from both syntactical and semantical considerations of the alleged \'tonk\' connective. b) Decisive criticism of the very concept of implicit definition of logical connectives can be, anstead, based on Tichýś view of formal axiomatics as a case of\'the Fallacy of Subject Matter\'. c) The semantical analysis of the so-called śtrictly empty\' concepts, as introduced by Materna in his theory of concept, renders a viable account of the mysteries and confusions surrounding Priorś witty and inspiring \'tonk\' example. (shrink)

The aim of the article is twofold: to document how what the author labels the “Principle of Reference” – viz. the claim that that which is not cannot be referred to – inspires both actualist and possibilist philosophical conceptions in the analytic tradition as well as in scholasticism, and to show how Duns Scotus’s rejection of the Principle allows us to see that there are two distinct and logically independent meanings of the actualism–possibilism distinction: viz. metaphysical actualism/…possibilism, and semantic actualism/possibilism. (...) By way of an appendix, the author off ers some critical remarks on recent Czecho-Slovak debates about the ontological status of non-existents. (shrink)

Fenomenologie není pouze specifická metoda filosofického zkoumání, ale též svébytná filosofická pozice. Husserl je znám a diskutován spíše jako autor právě zmíněné metody, ovšem ta přeci měla sloužit jakožto organon pro vytvoření samostatné filosofické nauky. Proto se bude v příspěvku věnovat pozornost Husserlovu chápání toho, co je to filosofie, a to v kontrastu proti dobově populárním filosofickým pozicím, jimiž byly naturalismus a filosofie světového názoru s jeho nejodpudivější podobou nazývanou Husserlem pejorativně „Tiefsinn“: důvtipná duchaplnost. Husserl zamýšlí odstranit oba zmíněné typy (...) filosofie skutečně přísně vědeckou filosofií, jež bude filosofií fenomenologickou. (shrink)

Není tomu tak dávno, co se ti, kdo vzývali termín "analytická filosofie", v naší zemi jevili jako příslušníci nějaké divné sekty, kteří smysl termínu "filosofie" jakýmsi úchylným způsobem překrucují. Není-li však člověk zrovna Valihrachem, nemůže o tom, co slova znamenají, svévolně rozhodovat; a faktem je, analytická filosofie tvoří podstatnou část toho, co se ve světě pod hlavičkou "filosofie" učí a provozuje. (Já bych řekl, že dokonce většinu, ale statistické údaje samozřejmě k dispozici žádné nemám.) Během posledních zhruba deseti let se (...) ovšem situace podstatně změnila a analytický způsob filosofování se u nás začíná široce etablovat. Existují již překlady celé řady klasických děl (Frege, Russell, Wittgenstein, Popper, ...) i těch novějších (Quine, Davidson, ...), a vznikla i celá řade původních prací. Co dosud scházelo bylo nějaké systematické historické pojednání o tom, jak tento filosofický směr vznikl, jak se vyvíjel a jak dospěl k tomu druhu otázek, který si předsevzal řešit. Tuto mezeru se nyní pokouší zaplnit kniha docenta filosofické fakulty olomoucké univerzity Lubomíra Valenty Problémy analytické filosofie. (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

Larry Laudan v článku z roku 1983 označil problém demarkace, tj. rozlišení „vědy" a „pseudovědy", za filosofický pseudoproblém, kterým není třeba se zabývat, a slova „vědecké" a „pseudovědecké" za prázdné pojmy, které můžeme z našeho slovníku zcela vyškrtnout. V předkládané studii zpochybňuji toto Laudanovo stanovisko a předkládám argumenty ve prospěch tvrzení, že 1) rozlišení vědy a pseudovědy představuje důležitý a aktuální problém, kterým je třeba se zabývat, a že 2) možný způsob řešení tohoto problému nabízejí současná sociální studia vědy. Jejich (...) východiskem je pojetí vědy jako „formy života" a pojetí demarkačního kritéria jako proměnlivého souboru charakteristik, který sice nelze jednoznačně definovat, ale přesto jej lze zkoumat, a to prostřednictvím sociologické analýzy vědecké praxe. Mým záměrem je na příkladu několika vzorových studií představit specifika sociologického přístupu z hlediska jeho metodologie i povahy nabízených řešení a zhodnotit jeho možnosti i omezení pro filosofii vědy. (shrink)

Tento text se soustřeďuje na prozkoumání vztahu dvou knih Alfreda Northa Whiteheada, Procesu a reality a Funkce rozumu, které byly publikovány ve stejném roce, v roce 1929. Autor textu nejprve představuje Whiteheadovo pojetí spekulativní filosofie, tak jak je představeno na úvodních stránkách Procesu a reality. Poukazuje, že Whitehead pro potřeby konstrukce filosofického schématu odmítl matematickou axiomatickou metodu a metodu rigidního empirismu a představuje Whiteheadovu vlastní filosofickou metodu, metodu deskriptivní generalizace. Ta může být ve stručnosti shrnuta jako imaginativní konstrukce spekulativního schématu, (...) založená na předchozích pozorováních, která je zpětně testována dalšími pozorováními. Text poukazuje na to, že v Procesu a realitě není předvedena imaginativní konstrukce Whiteheadovy filosofie. Jedna z fází deskriptivní generalizace tedy chybí. Text tvrdí, že tuto chybějící fázi deskriptivní generalizace můžeme najít ve Funkci rozumu. (shrink)

Práce, byť i čerpala ze studií sociologů, psychologů, antropologů a kulturních historiků hry, není ani sportovní literaturou, ani teorií her, ani sociologií a psychologií fotbalu ani pokusem o antropologické určení podstaty.

Alegorický výklad patří v dějinách evropského myšlení k nejstarším a nejvlivnějším interpretačním metodám. Jeho počátky sahají do 6. stol. př. Kr. a velkého rozkvětu dosáhl zejména v rukou stoiků a středoplatoniků i novoplatoniků, jejichž prostřednictvím posléze hluboce pronikl i do křes_anské a židovské filosofie. Z dnešního hlediska se nicméně na první pohled jedná o výkladovou metodu značně problematickou. Jejím základním předpokladem je, že básník chce svými obraznými vyjádřeními „říci něco jiného“ . Cílem interpretace je stanovit, jaký byl skutečný „skrytý úmysl“ (...) autora. Vykladači přitom zpravidla samozřejmě předpokládají, že nalezené hlubší významy byly básníkem opravdu zamýšleny. Alegorický výklad díky tomu z našeho hlediska trpí slabinou, jež bývá v moderní literární kritice označována jako „intencionální před- sudek“ . Ve většině případů totiž, jak se zdá, tvrdí, že básníci „ve skutečnosti“ sami zastávali složité filosofické koncepce, které z jakéhosi neznámého důvodu nevyjadřovali přímo, ale pouze je obrazně naznačovali. Moderní čtenář naopak nepochybuje, že Homér ani jiný starý básník neměl o platónských či stoických koncepcích ani ponětí a je nemístné mu je podsouvat. Podobná kritika ostatně není až objevem moderní doby. Nalezneme ji už v Ciceronově spise O přirozenosti bohů, kde ji v debatě předkládá epikúrejec Velleius. Stoik Chrysippos podle něho Homérovy a Hésiodovy mýty přizpůsobuje svým vlastním filosofickým koncepcím, „takže se zdá, že i ti nejstarší básníci, kteří o těchto naukách neměli ani ponětí, jsou ve skutečnosti vyznavači stoicismu“. (shrink)

Přes rozšířené používání pojmu společné dobro byla mezi antickými a středověkými mysliteli pozoruhodná nejednota o jeho konkrétním obsahu. Někdy bylo společné dobro chápáno jako dobro zúčastněných jednotlivců, jindy jako dobro společenství jako celku. Jakmile politická filozofie začala být stavěna na individualističtějších základech, společné dobro jako pojem ustoupilo do pozadí. Společné dobro by mělo mít dvě vlastnosti: jde o dobro a navíc společné. Dobro však není vnitřní kvalita o sobě, nýbrž subjektivní hodnocení člověka. Zda považujeme určité jednání či situaci za dobré (...) či špatné, záleží na našem hodnocení. Základní vlastností každého hodnocení je jeho subjektivita. Subjektivita v pojetí dobra je hlavním problémem společného dobra. Společné dobro může být společné pouze, když jde o cíl, který je sdílený všemi rozumnými aktéry uvnitř politického společenství. Má-li společné dobro být cílem regulujícím politické úvahy a zdrojem loajality ke společenství, muselo by být všemi sdíleno. To však v praxi je nesmírně obtížné zaručit. Neutrální hlasovací mechanismus, který by rozhodl, co je společné dobro, neexistuje. Společné dobro je příliš vágní pojetí, aby bylo užitečné v politické teorii a praktické politice. Veřejný zájem musí být posuzován partikulárně a lokálně, vždy s ohledem na zvláštní doby a místa. Co vytváří obecný zájem či "společné dobro", nevyplývá z filozofické teorie, ale praxe. Ačkoli společné dobro může být užitečné v politické i církevní rétorice, jeho vědecký smysl je omezený, nebo dokonce nulový. (shrink)

Studie se snaží určit, co přesně v Platónově Timaiovi znamená ”vznik z nutnosti”, z jakého důvodu je k popisu nutnosti nezbytné postulovat existenci chóry, jak máme tuto entitu chápat, a konečně v jakém smyslu je matematická konstituce stoicheiai živlů dílem nutnosti, resp. rozumu. Výklad bere v potaz některé textové nesrovnalosti a nejprve ukazuje, že z nutnosti vznikají parciální tělesa, tento materiál vjemového světa, a zákonitosti jejich střetů, které jsou alogon. Tyto fenomény jsou sice jistým, jim přiměřeným způsobem logizovány, a to (...) čísly a tvary, jimiž demiurg uspořádává, tj. přemlouvá matérii, touto ”logizací” však není zrušen jejich charakter nutnosti, protože není překonána prostorovost, dimenzionalita těchto jevů, která s sebou nese jisté nutné charakteristiky a vztahy. Důvodem těchto charakteristik je způsob bytí chóry, kterou lze po Timaiově podrobném výkladu ztotožnit se zcela neurčitým prostorem, analogickým Kantovu čistému názoru prostoru, přesněji řečeno s principem prostoru. Studie dokládá, že chóra není látka ani příčina pohybu, a osvětluje, že i v rámci výkladu vzniku z nutnosti musí být při díle demiurg, poněvadž ryzí princip nutnosti, jenž je implikován v bytostných rysech neurčitého prostoru, nelze sám o sobě vůbec uchopit. (shrink)

Článek se zabývá pojmem panteismus v období renesance. Ačkoli termín panteismus se objevil až na konci 17. století a později v kontextu tzv. “Pantheismusstreit”, za předchůdce moderního panteistického myšlení byl označen renesanční filosof Giordano Bruno. Následně i Mikuláš Kusánský, a to jakožto pokračovatel myšlení Mistra Eckharta, začal být považován za panteistu. Jak Kusánský, tak Bruno v určitém smyslu obhajovali imanenci božského ve světě, avšak zároveň oba zdůrazňovali rozdíl mezi Bohem a přírodou a připisovali Bohu transcendenci nebo přinejmenším transcendentální aspekty. Toto (...) není v souladu s definicí panteismu v tzv. silném slova smyslu, kdy se tvrdí striktní identita Boha a světa. Zdá se, že pojem renesanční panteismus je konstruktem, který byl vytvořen skrze násilnou aplikaci terminologie osvícenské filosofie na renesanční období. (shrink)

Příspěvek hodlá zkoumat některé filozofické předpoklady a důsledky tzv. sortální identity. Téma sortálů si vysloužilo pozornost filozofů od 60. let především v souvislosti s knihou P. Geache Reference and Generality. Témata identity, její případné závislosti na určitých predikátech a zejména otázka kritérií identity se následně stala předmětem intenzivní filozofické debaty. V této souvislosti budou nastíněna různá pojetí sortálů. Filozofický význam sortálů spočívá především v otázce individuace a (re)identifikace objektů. Mezi sortálními teoretiky se především rozhořela debata, zda jsou s individui některé (...) sortály spojeny nutně, tj. jestli platí, že pokud individuum spadá pod nějaký sortál, pak nemůže spadat pod jiný. Pozitivní odpověď zakládá klasický aristotelský esencialismus, k záporné odpovědi směřují antiesencialisté. V sortální logice se navíc poměrně často buduje hierarchie sortálů, kdy sortály mohou (příp. musí) být ve vztahu podřazenosti k jinému sortálu a lze dokonce uvažovat o případném nejvyšším sortálu jakožto sortálu, který již není podřízen žádnému jinému. Zde se přímo nabízí souvislost s aristotelskou hierarchií kategorií, analogie s touto naukou budou předmětem závěrečného srovnání. (shrink)

Příspěvek hodlá zkoumat některé filozofické předpoklady a důsledky tzv. sortální identity. Téma sortálů si vysloužilo pozornost filozofů od 60. let především v souvislosti s knihou P. Geache Reference and Generality. Témata identity, její případné závislosti na určitých predikátech a zejména otázka kritérií identity se následně stala předmětem intenzivní filozofické debaty. V této souvislosti budou nastíněna různá pojetí sortálů. Filozofický význam sortálů spočívá především v otázce individuace a (re)identifikace objektů. Mezi sortálními teoretiky se především rozhořela debata, zda jsou s individui některé (...) sortály spojeny nutně, tj. jestli platí, že pokud individuum spadá pod nějaký sortál, pak nemůže spadat pod jiný. Pozitivní odpověď zakládá klasický aristotelský esencialismus, k záporné odpovědi směřují antiesencialisté. V sortální logice se navíc poměrně často buduje hierarchie sortálů, kdy sortály mohou (příp. musí) být ve vztahu podřazenosti k jinému sortálu a lze dokonce uvažovat o případném nejvyšším sortálu jakožto sortálu, který již není podřízen žádnému jinému. Zde se přímo nabízí souvislost s aristotelskou hierarchií kategorií, analogie s touto naukou budou předmětem závěrečného srovnání. (shrink)

Autor v tomto článku rozporuje pojem non-agrese Murrayho N. Rothbarda a využívá při tom to, co nazývá paradoxem non-agresivní vraždy. Autorovou ambicí není nic menšího než rozbít základy Rothbardovy politické filosofie a využívá přitom důkaz sporem, tedy fakt, že vyvrácení kontradiktorního opaku jako nepravdivého je za podmínek úplné disjunkce zároveň důkazem pravdivosti dokazované teze. Dokazovanou tezí je zde teze: v určitých případech existují pozitivní práva a povinnosti, tedy práva a povinnosti nevyplývající ani ze smlouvy, ani z předešlé agrese. O této (...) skupině práv a povinností však Rothbard říká, že ve skutečnosti neexistuje. Důvodem dle Rothbarda je, že takováto pozitivní práva a povinnosti by porušovaly sebevlastnictví povinovaného, resp. jeho právo k vlastní osobě a majetku. Autor tohoto článku naopak jejich existenci dokazuje poukazem na nepravdivost kontradiktorního opaku („pozitivní práva nikdy neexistují“), kterou ukazuje na uvedených paradoxech obklíčitele, majitele člunu, hostitele a skokana. Určité konkrétní majetkové právo nemůže mít subjekt A i subjekt B současně a ve stejném rozsahu. Zatímco však Rothbard tvrdí, že majetkové právo může vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese (jako právo na kompenzaci), autor tohoto článku argumentuje, že majetkové právo nemusí vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese, a dokazuje to existencí případů, kdy popření mimo-smluvního majetkového práva implikuje paradox non-agresivní vraždy: subjekt, který naplánuje úkladnou vraždu, se nedopouští protiprávní agrese. Což je rozpor. Ergo, teze „pozitivní práva nikdy neexistují“ je nepravdivá. Ergo, pravdivá je autorem dokazovaná teze. Mimo-smluvní práva a povinnosti se tedy nachází v obsahu správně pojatého pojmu sebevlastnictví a úkladná vražda se nikdy nenachází v rozsahu správně pojatého pojmu non-agrese. (shrink)

V první části textu ukazuji, že paradox holiče není analogický Russellově paradoxu, ba že to vůbec není paradox. Poté se stručně věnuji otázce jeho pravděpodobného historického původu i původu jeho známých verzí. V závěru diskutuji zdroj jeho údajné paradoxnosti.

Zatímco v případě otázek rigidity singulárních termínů panuje obecná shoda, v případě rigidity predikátů tomu tak překvapivě není. Záměrem této statě je opřít distinkci rigidní / nerigidní o jasné pojmy, jmenovitě o pojem reference v určité sémantické teorii. V důsledku toho lze podat rigorózní definici pojmu rigidního designátoru individua. Tato definice je pak přímočaře adaptovatelná pro případ pojmu rigidního designátoru třídy individuí (apod.). Tímto je dosaženo nejen obecnosti, ale i vnitřní jednoty teorie rigidity.

Tzv. portmannismus je specifický, v biologii kořenící myšlenkový směr, jehož dosah je v současné době omezen převážně na české země. Řada knižních, časopiseckých a popularizačních prací dokazuje, že na platformě Portmannových myšlenek vznikla v Čechách specifická a originální myšlenková škola. Portmann uznával Darwinovu teorii, upozorňoval však na množství jevů, které si žádají interpretaci sahající za rámec známých darwinistických mechanismů. Mezi zastánci Portmannovy nauky a hlavním proudem darwinistů existuje napětí, které koření v různých pojetích vědy. Portmannismus je často považován za nauku (...) mířící mimo rámec vědy: snažíme se analyzovat oprávněnost takových poukazů a zasadit je do kontextu teorie vědy. Ukazuje se, že přes důležité rozdíly v cílech a užití metodologických prostředků není hranice mezi oběma přístupy ostře dána. Je připomenuta skutečnost, že od okamžiku přenesení Portmannových myšlenek do českých zemí došlo ke generační výměně jejich nositelů. Vychází najevo, že portmannismus lze do jisté míry smířit s hlavním proudem vědy, a to jak z hlediska teoretického a faktického, tak z hlediska sociálního. (shrink)

Petrus Nigri (Schwarz) se narodil západočeské Kadani (něm. Kaaden) kolem roku 1435 a spolu se svými třemi bratry vstoupil v Německu do dominikánského řádu. Během svého studia prošel velkou část Evropy (Německo, Itálii, Španělsko, Čechy a Maďarsko) a nakonec se stal rektorem generálního studia v Budíně (1481). Obecně je znám spíše jako význačný středověký hebraista. Do dějin filosofie se zapsal zvláště jako autor Clipeus thomsitarum (před r. 1474), což je filosofický komentář na Porfýriův Úvod (Isagoge) a na aristotelovské Kategorie, formou (...) otázek. Třebaže Nigriho práce není originální, představuje v zaalpských zemích významnou recepci pojetí pomyslného jsoucna (Clipeus, část I, ot. 3-4) tak, jak ho koncipoval Hervaeus Natalis († 1323) ve svém traktátu De secundis intentionisbus. -/- Petrus Nigri (Peter Schwarz, born in Kadaň/Kaaden before 1435, died in Buda 1483), is author of Clipeus thomistarum (printed 1481), a philosophical commentary on Porphyry's Introduction (Isagoge), and on Aristotle's Categories in the form of questions. While Nigri's discussion of the concept of being of reason (Clipeus thomistarum, part I, qq. 3-4) is not original, his work is important for contributing to this concept’s reception, and with it the teaching of Hervaeus Natalis (died 1323) in his treatise De secundis intentionibus, in the transalpine countries. Being of reason (ens rationis) is conceived as not a categorial being, nor is it an intellectual operation, nor is it caused, but is only identifiable by the human intellect. Nigri's being of reason has no subjective existence, but only an objective character, which differs both from categorial being and from mere nothingness. (shrink)

Neoklasická aproximace lidského jednání je obsahem předpokladů modelu homo economicus. Práce odpovídá negativně na otázku, zda je neoklasický koncept překonaný. Za kritérium pro překonanost je pokládána nekvalitní predikční schopnost modelu a jeho nahrazení alternativním konceptem. Práce je zaměřena pouze na úpravu předpokladů modelu člověka ekonomického posunující jednání agenta blíže k realitě a nezaobírá se odmítnutím modelu založeným pouze na důkazech o reálném jednání, které se neshoduje s předpoklady modelu. Článek se zabývá teorií omezené racionality, výsledky behaviorálních experimentů a Beckerovou rozšířenou (...) užitkovou funkcí. Dále je vysvětleno, proč na trhu přežívají subjekty i s neefektivními vzorci chování, a to z důvodu nedostatečného evolučního tlaku. Je dosaženo závěru, že model homo economicus není překonaným modelem, neboť dovoluje rozšíření předpokladů vedoucí ke kvalitnějším předpovědím lidského jednání. (shrink)

Ve své práci se v rámci aktualizace klasického Aristotelova konceptu morálního charakteru věnuji pojmu zvyku (habit) a otázce automatizace mentálních procesů. Dokazuji, že pojetí ctnosti jako zvyku, chápaného jako rutinní a zautomatizovaná činnost, při které nejsme schopni předložit skutečný důvod pro své jednání, není konzistentní s klasickou Aristotelovou teorií. Můj důkaz vychází z analýzy pojmu záměrná volba (proairésis) a za proponenty kritizovaného směru jsou představeni Bill Pollard a Matt Stichter. Větší část této práce pak věnuji filozofce Nancy Snowové a jejímu (...) komplexnímu konceptu ctnosti, ve kterém mimo jiné navazuje na zvykové pojetí Pollarda a který spojuje s morální odborností (moral expertise). Namítám zde a dokazuji, že její odmítnutí zdůvodnění jednání jako podmínky ctnostného činu není vhodnou aktualizací klasického konceptu morálního charakteru, tj. není vhodným rozvedením ani adekvátní revizí tohoto konceptu. Na základě psychologického výzkumu odbornosti můžeme totiž předložit stejně tak dobré důvody, proč je možné a žádoucí, aby morální odborník svá jednání byl s to zdůvodnit. (shrink)

Ve své práci se v rámci aktualizace klasického Aristotelova konceptu morálního charakteru věnuji pojmu zvyku (habit) a otázce automatizace mentálních procesů. Dokazuji, že pojetí ctnosti jako zvyku, chápaného jako rutinní a zautomatizovaná činnost, při které nejsme schopni předložit skutečný důvod pro své jednání, není konzistentní s klasickou Aristotelovou teorií. Můj důkaz vychází z analýzy pojmu záměrná volba (proairésis) a za proponenty kritizovaného směru jsou představeni Bill Pollard a Matt Stichter. Větší část této práce pak věnuji filozofce Nancy Snowové a jejímu (...) komplexnímu konceptu ctnosti, ve kterém mimo jiné navazuje na zvykové pojetí Pollarda a který spojuje s morální odborností (moral expertise). Namítám zde a dokazuji, že její odmítnutí zdůvodnění jednání jako podmínky ctnostného činu není vhodnou aktualizací klasického konceptu morálního charakteru, tj. není vhodným rozvedením ani adekvátní revizí tohoto konceptu. Na základě psychologického výzkumu odbornosti můžeme totiž předložit stejně tak dobré důvody, proč je možné a žádoucí, aby morální odborník svá jednání byl s to zdůvodnit. (shrink)

Práce si klade za cíl kriticky prozkoumat teorii J. S. Milla o rozlišení kvalitativní a kvantitativní charakteristice požitků (pleasure). Mill svoji teorii představil jako reakci na kritiku, že utilitární teorie vyhovuje jen zvířecí povaze lidské přirozenost a neuvažuje o vyšších schopnostech lidského ducha. Millova expozice teorie ale není v mnoha pasážích zcela jasná a průhledná. Práce se zaměřuje hlavně na prozkoumání problematického vztahu mezi kvantitativní stránkou a kvalitativní stránkou potěšení.

Prostřednictvím Hegelovy filosofie ducha předkládaná studie usiluje ospravedlnit Descartovo „umrtvení“ přírody na res extensa jakožto výlučnou podmínku možnosti řešení environmentální krize. Odhaluje, že moderní vykořisťující vztah člověka k přírodě není základem environmentální krize, nýbrž základem jejího řešení. Toto odhalení odvrací naši pozornost od soustředění se na základ a nutí vyjít vstříc každodennímu životu. Toto „překonání zprostředkování“ ústí ve stanovisko „reflektované naivity“, které ví, že nemá „přehodnocovat“ kapitalismem institucionalizovaný instrumentální vztah člověka k přírodě, nýbrž ho konsekventně naplňovat, aby lidstvo vymáhalo energii (...) z přírody ještě efektivnějším způsobem a tím vytlačilo z trhu způsob méně účinný. Příslibem je, že ještě efektivnější vymáhání energie z přírody dovolí ponechat přírodu zasaženou méně účinným vymáháním nedotčenou ve smyslu Heideggerova konceptu Gelassenheit. (shrink)

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie jednání, (...) jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)

V reakci na knihu Petra Dvořáka Kauzalita činitele. Úvod do analytické diskuse o svobodě vůle hájím určitý typ kompatibilismu. Dvořák upozorňuje, že pokud bylo něčí rozhodnutí predeterminováno od něj odlišnými příčinami, pak onomu jedinci za jeho volbu nepřisuzujeme morální odpovědnost. Mým návrhem je však „asymetrické“ řešení otázky. V oblasti predeterminovaných voleb připouštím nepřítomnost odpovědnosti v případě všech morálně zlých voleb, nikoli však v případě všech voleb hodnocených jako morálně dobré. Existují totiž takové dobrovolné volby, při kterých sice nejsme s to (...) – např. na základě silných morálních důvodů – volit jinak, avšak přesto vnímáme své rozhodnutí jako svobodné. Navíc platí, že i kdybychom se při tom dověděli, či uvěřili, že daná volní nutnost není důsledkem naší minulé „libertariánské“ sebeformace, stěží by nám takové mínění zabránilo cítit se ve své volbě svobodnými. Způsoby, jakými svobodu vůle prožíváme, bychom ovšem měli jakožto filosofové respektovat. (shrink)

Petr Dvořák hájí ve své knize Kauzalita činitele libertariánské pojetí svobody lidské vůle. Vůli považuje za duševní schopnost člověka a její svobodu spatřuje v možnosti její sebedeterminace. Tuto tezi autor tohoto příspěvku kritizuje. Dokazuje, že sebedeterminující schopnost je contradictio in terminis. Libertariánsky pojatá svobodná vůle je možná jen, pokud není schopností. Takovou vůlí je pouze vůle Boží. Autor připojuje historické upozornění, že autorem omylu zaměňujícího lidskou vůli s Boží je renezanční teolog Ludvík Molina, že k jeho stoupencům náležel i René (...) Descartes. (shrink)

Filozofie ve 20. století ztratila velkou část svých kompetencí a pro svou údajnou neužitečnost se stala terčem kritiky ze strany přírodních vědců. Vztah mezi filozofií a vědou lze řešit pomocí tří stanovisek, kterými jsou antiscientismus, konceptuální analýza a naturalismus. Obsahem článku je charakteristika jednotlivých přístupů a identifikace problémů, s nimiž se musí jejich zastánci potýkat. Autorovi se jako nejslibnější jeví Quinem inspirovaný naturalismus, podle něhož má veškeré poznání povahu syntetických aposteriorních výroků, a filozofie je proto kontinuální s přírodní vědou. Není (...) třeba obávat se zániku filozofie jako samostatné disciplíny, naturalismus může naopak přispět k dořešení mnohých filozofických problémů pomocí metodologie a poznatků přírodních věd. (shrink)

Text se zabývá Latourovým pojetím překladu. Poukazuje na některé epistemologické problémy, které vyplývají ze zohledňování překladu jako předmětu zájmu. Tyto problémy lze redukovat na otázku, zda se na výsledné podobě překladu podílí jen poznávající subjekt, nebo také studovaná skutečnost. Podle způsobu řešení této otázky lze rozlišit mezi lingvistickým a nelingvistickým přístupem. Latourovu snahu o systematičtější vymezení překladu lze chápat jako odklon od lingvistické tradice ve prospěch nelingvistických forem podílejících se na vymezení programu epistemologického obratu. V textu jsou v tomto směru (...) diskutovány především problémy redukcionismu, asymetrie, zobecněné symetrie, aktérství a role badatele ve výzkumném procesu. V Latourově perspektivě tento proces není záležitostí fakticity, nýbrž ontologické politiky, v níž dochází k vyjednávání o tom, co činí svět reálným. (shrink)

V knize konfrontuji běžné pojetí jazyka, podle kterého je význam záležitostí vztahu slovo-věc, se strukturalistickým pohledem, podle kterého význam nemůže existovat bez toho, aby byly výrazy určitým způsobem provázány mezi sebou. Ukazuji, že takový strukturalismus není jen věcí Ferdinanda de Saussura, ale že se vyskytuje (pod jménem holismus) i v základech (post)analytické filosofie Quina, Davidsona, Sellarse a Brandoma. Ukazuji také, že není neslučitelný s formálně-logickým přístupem k významu, jaký byl rozpracován Carnapem, Montaguem a dalšími.

V této studii se pokouším předložit postoj Margaret Cavendishové (1623-1673) ke zkoumání přírody ve druhé polovině 17. století. Pro tento účel jsem analyzovala především dílo Observations upon Experimental Philosophy (1666), které představuje nejucelenější filosofický výklad přírody této autorky. Prostřednictvím něho postihuji ontologické i epistemologické námitky Cavendishové k charakteru zkoumání přírody členy nově založeného vědeckého společenství – Royal Society. Z tohoto důvodu se zaměřuji rovněž na dílo Micrographia (1665) Roberta Hooka, který pro autorku tuto společnost reprezentuje. Cílem studie není rehabilitovat osobu (...) a dílo Margaret Cavendishové, nýbrž charakterizovat způsob, jímž se pokusila zhodnotit myšlenky nové experimentální, tj. zkušenostní vědy. (shrink)

V minulém čísle časopisu Pro-Fil uveřejnil Tomáš Sobek zajímavou stať (Sobek 2015) mapující různé odpovědi na otázku, co konstituuje lidský blahobyt neboli co je pro člověka dobré. Zatímco většina kapitol má spíše deskriptivní povahu – autor představuje jednotlivé konkurenční teorie blahobytu a zdržuje se jejich hodnocení – v poslední části předkládá tezi, podle níž existuje úzký vztah mezi lidským blahobytem a autenticitou. Mým cílem v tomto krátkém příspěvku je tuto domněnku podrobněji interpretovat a poněkud zproblematizovat. Nechci tím naznačovat, že spojení (...) blahobytu a autenticity není plodné. Spíš mne zajímá, jaký je přesně vztah mezi těmito pojmy. Sobek totiž na obecné rovině říká jen tolik, že se jednotlivé teorie blahobytu musí potýkat se stejnou otázkou, totiž s otázkou autenticity, že teorie blahobytu ztělesňují různé koncepce autenticity a že diskuze mezi teoriemi blahobytu jsou zároveň spory o to, co je to autentický život. (shrink)

Morální intuice hrají důležitou roli v normativních teoriích. Velmi často bývají posledním arbitrem při rozhodování o přijetí či odmítnutí teorie, obecného mravního principu nebo konkrétního přesvědčení. Co jsou morální intuice? Jak vznikají? Jakou mají povahu? A mohou skutečně hrát tu úlohu, kterou jim normativní koncepce přisuzují? Cílem přednášky je vyjádřit skepticismus v této otázce a obavy, že to, co se dozvídáme od současných empirických věd o povaze intuic a možných zkreslujících vlivech, které na ně působí, ukazuje, že není možné jejich (...) zdůvodňující úlohu akceptovat. Moral intuitions play an important role in normative theories. They frequently serve as the ultimate arbiter in deciding whether to accept or reject a theory, a general moral principle or a particular belief. What are moral intuitions? How do they arise? What is their nature? And are they capable of playing the role that normative theories ascribe to them? The objective of the lecture is to express skepticism in that question and concern that what we learn about the nature of intuition and possible influences that distort them from current empirical science shows that it is not possible to accept the justificatory role of intuitions.klíčová slova: intuice, efekt popisu, emoce, experimentální filozofie, kognitivní a afektivní systém, morální psychologie, zdůvodnění.keywords: intuition, framing effect, emotion, experimental philosophy, cognitive and affective systems, moral psychology, justification. (shrink)

Cílem této práce je rozebrat možnosti argumentu holandské sázky ve prospěch probabilismu a stanovit jeho meze. Existuje mnoho podob argumentu, proto se nejprve budu věnovat popisu argumentu v jeho klasické podobě. Následně je podroben kritice ve třech oblastech: (1) problémy behaviorismu, (2) užitku peněz, (3) vztah koherence, jisté ztráty a racionality. Zásadní je dle mého především třetí oblast týkající se neschopnosti jednoduše propojit probabilistickou nekoherenci stupňů přesvědčení s jistou ztrátou a pragmatickou racionalitou. Věnuji se třem současným reinterpretacím argumentu ve prospěch (...) probabilistických norem (Armendt, Howson, Christensen), přičemž v textu docházím k závěru, že ani jedna z nich není uspokojivá. Selhávají v řešení problémů (Armendt, Christensen), nebo neříkají nic zajímavého ve prospěch probabilismu (Howson). Proto se domnívám, že rozbor argumentu především ukazuje, že pragmatická obhajoba epistemických norem racionality, jako je ta v argumentu holandské sázky, není pro probabilismus schůdnou cestou. Závěr se snaží nastínit, proč tomu tak je. (shrink)

Ve svém příspěvku stručně shrnu obsah knihy Stevena Pinkera The better angels of our nature: Why violence has declined a podrobím Pinkerovu analýzu vývoje násilí v lidských dějinách kritice. Dosavadní kritika tohoto díla ukazuje nejen na to, že Pinkerův popis jednotlivých historických období se zdá být na některých místech tendenční, ale že jeho obecná teze o zvyšující se mírumilovnosti společnosti není ze statistického hlediska prokázána. Připojím také vlastní kritiku Pinkerem identifikovaných psychologických změn, které podle jeho názoru vedly k bezprecedentní mírumilovnosti (...) současného člověka. Představím argumenty, které zpochybňují buď to, že tyto psychologické změny skutečně probíhají (proměna směrem k femininním hodnotám péče a k větším empatickým schopnostem), nebo že tyto proměny souvisejí s úbytkem násilí (přechod k utilitaristické morálce a k abstraktnímu myšlení). (shrink)

Text je věnován možnostem argumentační analýzy novinových zpráv. Novinová zpráva je v článku pojata jako typ komunikační aktivity, který specifickým způsobem ovlivňuje podoby možného přesvědčování. V žánru novinové zprávy není novináři umožněno explicitně předkládat a podporovat stanovisko, můžeme však předpokládat, že existují specifické způsoby, jak se s těmito omezeními může mluvčí vypořádat. V textu jsou využity nástroje, které do teorie argumentace zavádí Frans van Eemeren a Peter Houtlosser v programu tzv. rozšířené pragma-dialektiky, která do zkoumání argumentace začleňuje také výzkum rétorických (...) strategií. Text se zaměřuje na analýzu strategického manévrování: snahy po zachování rovnováhy mezi dialektickou správností a rétorickou účinností v limitech, které stanovuje typ komunikační aktivity. V textu je uvažováno, že rekonstrukce relevantních argumentačních prvků může vycházet z toho, jakým způsobem jsou v textu zprávy prezentováni aktéři nebo situace. Text ilustruje možnosti analýzy na případové studii zprávy „Britský kosmolog Hawking podporuje právo na asistovanou sebevraždu“, kterou publikovala v září 2013 agentura Reuters. Analýza ukazuje, že zpráva nemá pouze informační charakter, ale je v ní realizováno specifické přesvědčování čtenářů. V analýze zprávy jsou identifkovány dva strategické manévry. V prvním případě je zkoumána specifická prezentace názorového střetu mezi zastánci a odpůrci legalizace eutanázie, ve druhém případě specifická prezentace Stephena Hawkinga jako mluvčího podporujícího eutanázii, jehož zájmy se marně pokouší hájit odpůrci eutanázie. Na základě identifikace těchto strategií je nabídnuta rekonstrukce argumentů ve prospěch stanoviska, že odpůrci eutanázie by měli souhlasit s legalizací eutanázie. (shrink)

Text je věnován možnostem argumentační analýzy novinových zpráv. Novinová zpráva je v článku pojata jako typ komunikační aktivity, který specifickým způsobem ovlivňuje podoby možného přesvědčování. V žánru novinové zprávy není novináři umožněno explicitně předkládat a podporovat stanovisko, můžeme však předpokládat, že existují specifické způsoby, jak se s těmito omezeními může mluvčí vypořádat. V textu jsou využity nástroje, které do teorie argumentace zavádí Frans van Eemeren a Peter Houtlosser v programu tzv. rozšířené pragma-dialektiky, která do zkoumání argumentace začleňuje také výzkum rétorických (...) strategií. Text se zaměřuje na analýzu strategického manévrování: snahy po zachování rovnováhy mezi dialektickou správností a rétorickou účinností v limitech, které stanovuje typ komunikační aktivity. V textu je uvažováno, že rekonstrukce relevantních argumentačních prvků může vycházet z toho, jakým způsobem jsou v textu zprávy prezentováni aktéři nebo situace. Text ilustruje možnosti analýzy na případové studii zprávy „Britský kosmolog Hawking podporuje právo na asistovanou sebevraždu“, kterou publikovala v září 2013 agentura Reuters. Analýza ukazuje, že zpráva nemá pouze informační charakter, ale je v ní realizováno specifické přesvědčování čtenářů. V analýze zprávy jsou identifkovány dva strategické manévry. V prvním případě je zkoumána specifická prezentace názorového střetu mezi zastánci a odpůrci legalizace eutanázie, ve druhém případě specifická prezentace Stephena Hawkinga jako mluvčího podporujícího eutanázii, jehož zájmy se marně pokouší hájit odpůrci eutanázie. Na základě identifikace těchto strategií je nabídnuta rekonstrukce argumentů ve prospěch stanoviska, že odpůrci eutanázie by měli souhlasit s legalizací eutanázie. (shrink)