Slavná kniha Elementární formy náboženského života francouzského sociologa Émile Durkheima je jedním z nejdůležitějších příspěvků k sociologii náboženství. Po řadu let byla vychvalována a citována, stejně jako kritizována a zavrhována. Kniha se stala chartou celé řady sociálně vědních badatelů, zejména těch, kteří se zaměřovali na studium společnosti a náboženství. V roce 1966 však vyšel článek amerického antropologa Clifforda Geertze nazvaný „Nábo- ženství jako kulturní systém", v němž autor tvrdil, že Durkheimova teorie náboženství, stejně jako teorie náboženství Sigmunda Freuda, Bronislawa Malinowského (...) a Maxe Webera, by měla být překonána dokonalejší teorií náboženství. Touto dokonalejší teorií měla být Geertzova teorie. Porozuměl však Geertz Durkheimově teorii dostatečně, aby nás to opravňovalo k tvrzení, že Durkheim byl na poli teorie náboženství překonán? (shrink)

Článek ukazuje pohled na utváření novověké koncepce pokroku v dílech Bernarda Le Boviera de Fontenelle. Idea pokroku byla poprvé přesně zformulována právě ve Fontenellových pracích. Podnětem pro Fontenellovy úvahy byla intelektuální debata querelle des anciens et des modernes. Tato diskuze měla rozhodnout o nadřazenosti novověku nad antikou nebo naopak. Fontenelle se debaty účastnil a závěry, k nimž došel, dovršily jeho teorii pokroku, jíž se věnoval nejen téměř ve všech pracích, ale též ve chvalořečích.

Vstupní svazek objemného díla analyzuje v prvém oddíle pojem determinismu, jak mechanického, tak marxistického, pojem indeterminismu, determinismus a problém svobody, v druhém boj protikladů jako hybnou sílu vývoje, v třetímkategorie pokroku a boj o pokrok v soudobé ideologii.

Epistemologie a kognitivní věda se zabývají studiem procesů poznání. Z výsledků takového bádání vyplývají určité diagnostické a preskriptivní závěry s cílem pozitivně regulovat způsob myšlení. Předložená práce má za cíl ukázat, že epistemické a kognitivní studie nejsou doposud dostatečně vyvinuté, aby mohly kategoricky doporučit správný a universální způsob myšlení. Pokrok ve vědě je výsledek kolektivního úsilí nejen současnosti, ale i minulých objevů a omylů. Na historickém případě chybné teorie flogistonu se tato práce bude snažit doložit, že se na objevení (...) pravdy plodně podílí i nesprávné epistemické procesy. Tendence některých myslitelů dneška takové praktiky morálně odsuzovat na základě prevalence pseudovědeckých názorů je málo produktivní. Podrobné studium dynamiky chybující minulosti osvětlí poznávací proces lépe než soubor sterilních epistemických pravidel. (shrink)

Velká divergence (tj. proč evropský pokrok překonal zbytek světa) je významné téma civilizačních studií s přesahy do eticko-politických diskuzí. Fergusonova Civilizace: Západ a ti ostatní přináší vlastní řešení této otázky – šest klíčových výhod Západu. Tento článek se pokouší ukázat, že Fergusonovo pojetí nejenže je otevřeně politické a má problematickou vnitřní konzistentnost, ale rovněž odporuje současnému historickému vědění.

Prce si klade za cl porovnat vliv filosofickho uen na pokrok spolenosti a hospodstv s ohledem na vliv nboenstv. Vliv filosofie je studovn na historickm vvoji spolenosti ve starovku a stedovku. Jde o obdob, kter bylo nejvc ovlivnno nboenskmi zmnami, kter vedly k rznmu spoleenskmu vvoji v zvislosti na volnosti v rozhodovn. Tato teze je postupn doloena na vvoji antickho ecka, starovk ny, arabskho svta a stedovk katolick Evropy. Tyto regiony prochzely obdobmi hospodskho vzestupu a padku podle toho, nakolik (...) se filosofii dailo dret odstup od nboenskch zsah. Na vvoji Evropy je zrove poukzno na fakt, jakm zpsobem znalosti antiky prochzely djinami pes jednotliv regiony, kter kladou draz na rozvoj lovka. (shrink)

Zájem současné sociologie a dalších společenských věd o výzkumy spokojenosti a štěstí zatemňuje skutečnost, že původně právě sociologie chtěla „štěstí" poskytovat a nahrazovat tak náboženské přístupy ke světu. Tento implicitně nábo- ženský charakter je patrný i v rané české sociologii v dílech prvních propagátorů sociologie, jako byl především Emanuel Makovička, a později u některých následovníků a epigonů T. G. Masaryka, v meziválečném období zejména u Ladislava Kunteho, R. I. Malého, Alexandra Sommera-Batěka, Jindřicha Fleischnera a Jana Duška. Z hlediska vývoje české (...) sociologie šlo o zcela okrajové postavy, ačkoli mnohé z nich vynikly v jiných oblastech, jako celek jsou nicméně vyjádřením jednoho z aspektů dobových teoretických úvah o společnosti, jejím uspořádání a vývoji, na který by nemělo být zapomínáno. Zatímco T. G. Masaryka a pozdější akademické sociology „omezoval" vědecký charakter jejich práce, a i pokud směřovali k sociálnímu reformismu, oddělovali jej od teoretické sociologie, „sociologie vedoucí ke štěstí" nalezla plné uplatnění ve vizích a ambiciózních projek- tech těchto amatérských takésociologů - třebaže skončily faktickými nezdary nebo ani nedošly praktického naplnění, ostatně stejně jako v případě jejich pravzoru, Comtova pozitivistického apoštolátu. (shrink)