Abstract

Řekni mi, Sókrate,1 máme si myslet, že teď mluvíš vážně, či že žertuješ? Jestliže totiž mluvíš vážně a to, co říkáš, je pravda, co říkáš, nebyl by pak lidský život převrácený a nedělali bychom pak, jak se zdá, všechno naopak než jak bychom měli? 2Kalliklés mluví se vší vážností a vyzývá Sókrata, aby činil stejně. Sókratés si už dost vyhrál, byl sofistikovanější než sofisté, nyní je však na čase, aby přestal bláznit. Jakožto znalec sofistů Kalliklés dobře ví, že otázka „myslíš to vážně?“ nemá z jejich hlediska valný smysl. Vždyť by byla směšná tváří v tvář takovéto bravuře