Záměr zkoumat metafyziku stoické filosofické školy naráží na řadu problémů. Předně se metafyzikou zabývali zejména nejstarší stoičtí filosofové, především Zénón, Chrýsippos a Kleanthés, ovšem bohužel právě od nich se plně nedochoval žádný spis a tak o jejich filosofických postojích získáváme informace z druhotných zdrojů, jejichž autoři měli často ke stoické filosofii odmítavý postoj. Zároveň se názory těchto myslitelů v určitých bodech rozcházely a stoická filosofie sama procházela vývojem a proměnami, které zprostředkovány jen druhotnými zdroji působí značné interpretační potíže. Přes tyto (...) obtíže se v tomto textu pokoušíme podat přehled základní struktury stoické metafyziky, tak jak se v tomto nejstarším období zformovala, přičemž poukazujeme na některé problémové či sporné otázky. Východiskem je pro naši analýzu pojem tělesa, od něhož docházíme k rekonstrukci třístupňové stoické metafyziky a nejuniverzálnější kategorie „něco“. Následně se věnujeme činnému a trpnému principu tělesnosti a od nich se odvíjejícího metafyzického systému. (shrink)

Basil the Great’s theory of time is a fascinating testimony to the metaphysics and philosophy of nature of the fourth century AD. In his treatises Basil sought to tackle such foundational issues of philosophy as God’s being, its hypostatic instantiations, and God’s creative acts. In order to properly address these issues he had to scrutinize the notion of time, thus turning the discussion of time into one of the key philosophical threads of his treatises. Basil’s works unequivocally exhibited his careful (...) approach to and respect for philosophical tradition, along with his innovative brilliance. Moreover, Basil’s oeuvre clearly indicates that he was well acquainted with the then current philosophical literature on the subject. This article aims to shed light on various aspects of Basil’s theory and its conceptual underpinnings. It endeavors to demonstrate that Basil’s theory, at its highest point, cannot be understood apart from its protological and eschatological premises. It also argues that Basil was not merely an eclectic thinker, in that he used various concepts inherited from the late antique philosophical tradition to arrive at a uniquely Christian theological and eschatological synthesis. It concludes with an affirmation of Basil’s theory of time as a valuable extension to our understanding of the topic. (shrink)

У античкој философској традицији, време је поимано као кинетичка просторност. Св. Августин задржава овакво поимање времена али га такође одређује и као памћење и очекивање, који означују сопство као место пресека вечног и пролазног, које он дефинише као временски простор. Св. Максим Исповедник, ослањајући се на Кападокијске Оце, даје одлучујући допринос конституисању нарочитог хришћанског схватања времена и просторности, сагледавајући га у контексту есхатолошке персоналности. Творевина треба да превазиђе временску и просторну интервалност која истовремено представља услов могућности промене начина постојања творевине (...) кроз ипостасно сједињење са Логосом. Коначну истину творевине св. Максим описује као вечнокрећуће мировање, које представља ипостасно/личносно сједињење са Богом, и тиме личносни преображај спацио темпоралног темеља створених бића. (shrink)